Říkat „ne“ neznamená, že jste špatný člověk. Jak se naučit odmítat
Umění říkat ne pomáhá vytyčovat vlastní hranice. Vytváří nám prostor k tomu, abychom mohli žít podle svého. Přesto je pro mnohé z nás spojeno s pocity strachu a viny. Můžeme se naučit říkat ne s lehkostí?
Naučte se říkat ne. Tohle doporučení je součástí snad každého receptu na zlepšení vlastního života, ať už jde o prevenci vyhoření, pěstování vztahů, produktivitu, kariérní koučink, nebo budování zdravých návyků. Tím, že něčemu řekneme ne, stanovujeme hranici mezi vlastními prioritami a tím, co chtějí druzí. Říkat ne je potřebné a ve světě, který nás zahrnuje nepřebernou nabídkou nejrůznějších výzev, je to prostě nutné. Je teprve dopoledne a jen dnes jsem byla online i v reálném světě oslovena, abych přispěla na dvě charity, koupila sedm produktů, změnila dodavatele energií, přišla na dvě vernisáže, jeden křest knihy a jednu demonstraci.
Přestože říkám ne dost často, pořád je to hrozně nepříjemné. Jistě, říct ne obsluze v kavárně, která vám ke kafi nabízí zákusek, je snadné. Ale už o něco těžší je říct ne tomu pánovi, co prodává v metru klíčenky pro opuštěné psy. A další level je odmítnout někoho, kdo je trvalou součástí vašeho života, ať už jako soused, spolupracovník, nebo přítel. Takže například už dva roky dělám místopředsedkyni bytového družstva v našem domě, protože mě o to požádali a nikdo jiný to dělat nechtěl.
Článek si můžete poslechnout i v audioverzi:
Proč máme strach
„Jeden z důvodů, proč je odmítání tak těžké, je strach, že tím poškodíme svůj obraz v mysli jiných lidí. Bojíme se, že svým ,ne‘ současně sdělujeme, že nejsme laskavý člověk, týmový hráč, dobrý přítel, pracant,“ vysvětluje Vanessa Bohns, profesorka newyorské Cornell University. „Máme strach, že tím druhému říkáme: Nejsme si tak blízcí, jak sis doteď myslel.“
Druhý strach se týká trvalých následků. Když nevezmu tuhle zakázku, co když mi už nikdy žádnou nedají? Když letos nepojedu s partou na dovolenou, co když mě už příště nepozvou? Když tentokrát odmítnu povýšení, nezůstanu na stejné pozici trčet na neurčito? Bojíme se, že naše „ne“ nás navždy u lidí zapíše určitým způsobem, případně už napořád nás vymaže ze seznamu.
A konečně je tu ještě jeden důvod, který je možná obtížnější si přiznat. Všechna ta přetíženost nám taky svým způsobem lichotí. Když po nás toho celý svět tolik chce, znamená to přece, že jsme zajímaví, žádaní, oblíbení, štědří, potřební. Komu by se chtělo nabourávat tenhle obrázek sebe sama?
Dopřejte si čas
Patříte-li k těm, kteří mají problém s odmítáním, možná se nad svým „ano“ předem vůbec nezamýšlíte. Ve chvíli, kdy se na vás někdo obrátí s prosbou, nabídkou nebo požadavkem, jste samotnou interakcí s druhým člověkem tak emočně zahlceni, že vůbec nedokážete vnímat své pocity. Zejména obratní manipulátoři toho dokážou skvěle využívat. A tak souhlasíte s tím, co po vás druhý chce, aniž jakkoli uvážíte, jestli na to máte čas, kapacitu, peníze, jestli se vám do toho vůbec chce. Teprve s odstupem si uvědomíte, že z toho nemáte dobrý pocit, a v duchu se chytáte za hlavu. Ale už je pozdě, už jste to slíbili a je vám hloupé se dodatečně vymlouvat.
Pokud tohle o sobě víte, vždy je lepší si vyžádat čas na rozmyšlenou a v klidu o samotě prozkoumat, jak to vidíte. Skutečně chcete vyhovět? Pokud si nejste jistí, představte si, že už jste řekli ano. Jaký z toho máte pocit teď? Jestliže se už předem cítíte nepříjemně, je to jasný signál, že máte odmítnout. Týká-li se požadavek vzdálenější budoucnosti, třeba příštího měsíce, dobrým vodítkem může být, když si představíte, že slib, který se chystáte dát, máte splnit už dnes. Často totiž máme tendenci nakládat na bedra svého budoucího já víc, než bychom byli ochotni nést teď a tady, protože si představujeme, že v budoucnosti budeme mít víc času a naše současné každodenní nesnáze jakýmsi záhadným způsobem přestanou existovat. „Namísto rychlého a bezmyšlenkovitého souhlasu říkejte raději ,promyslím to a pak se vám ozvu‘,“ doporučuje Vanessa Bohns.
Zvažujte cenu svého ano
„Tohle potřebuju do pondělka. Není toho na vás moc?“ zeptá se šéfová, když vám přiděluje další úkol, a vy ji ještě s úsměvem ujistíte, že to zvládnete. Takže se nikdy nedozví, že práci navíc jste musela obětovat celý víkend, i když vypracovaná zpráva pak na jejím stole bude zbytečně ležet ještě několik dnů. Klidně jste ji mohla odevzdat až příští čtvrtek nebo ji mohl sepsat někdo jiný.
Při rozhodování, zda říci ano, je dobré také zvážit, co vás to bude stát a co to přinese druhé straně. Ten, kdo po vás něco chce, si totiž často tak úplně neuvědomuje, kolik úsilí to od vás vyžaduje. Vanessa Patrick, autorka knihy The Power of Saying No, doporučuje se na požadavky okolí vždy podívat optikou „nákladů a výnosů“. „Splnit některé prosby mě stojí jen málo práce a pro žadatele znamenají hodně. Do této kategorie patří třeba sepsání doporučujícího dopisu pro studenta,“ vysvětluje.
„A pak je druhá sorta žádostí, říkám tomu ,upeč tu svou skvělou buchtu‘. Pozvou vás na nějaký večírek a vyzvou vás, ať s sebou přinesete jídlo, které vás bude stát spoustu práce a času. A pak tam výsledek vaší námahy bude ležet na stole mezi brambůrky a sýry, které ostatní koupili v supermarketu. Většina hostů ani nezjistí, že tu delikatesu jste připravili vy. Takže je otázka, jestli vám to stojí za to.“
Emoce jiných lidí
Dobrá, už jste se rozhodli, že chcete říct ne. A chcete to sdělit pokud možno tak, abyste druhého neranili, nenaštvali a nezavřeli si dveře k nějakému příštímu ano. Přesto je lepší kolem toho zbytečně nemlžit a nečekat, že druzí se sami empaticky dopídí, že se vám nechce. Není nic nepříjemnějšího než společník, který sice nikdy nic otevřeně neodmítne, ale dává svou nespokojenost najevo cestou pasivně agresivních signálů.
Žádné důvody uvádět nemusíte – známý motivační citát praví, že „ne je kompletní věta“ – ale pokud jste tento článek dočetli až sem, nejspíš patříte k lidem, kteří cítí potřebu svoje odmítnutí nějak ospravedlnit. V tom případě je nejlepší říkat naprostou pravdu. „Necítím se na to.“ „Jsem unavená.“ „Na velké večírky teď absolutně nemám náladu.“ Pokud totiž použijete nějakou výmluvu, například „v červenci nedostanu dovolenou“, pak se vám snadno může stát, že ostatní změní plány, aby se vám přizpůsobili, a tu akci, na kterou se vám zatraceně nechce, přesunou na srpen. A pak už se z toho nevykroutíte.
Jindy můžeme být v pokušení místo toho, do čeho se nám nechce, nabídnout alternativu – přestože ani ta nás příliš neláká. Tak například kamarádka vás láká na víno, ale jste unavená, tak jí nabídnete, ať přijde k vám domů. Ale nevezmete v úvahu, že u vás doma může být setkání ještě náročnější, nebude vás omezovat žádná zavírací hodina, kamarádka se zdrží déle a až dojde víno, nabídne se, že zaběhne do večerky pro další. „Kdyby vám někdo řekl ,nechceš si s námi dát trojku?‘, tak mu taky neodpovíte ,trojku ne, ale můžu se na vás při tom dívat‘. Nenabízejte alternativu jen proto, že je vám nepříjemné úplně odmítnout,“ říká Vanessa Patrick.
Jak poznat zda potřebuji psychologa či terapeuta?Ptá se Hozna Vojtko
Nejnepříjemnější stránkou odmítnutí je strach z emocí jiných lidí. Bojíme se, že je raníme nebo že se naštvou. Skutečností ale je, že nad emocemi jiných lidí nemáme žádnou kontrolu a naše schopnost je ovlivnit je obecně menší, než si myslíme. Snažit se zařídit, aby se všichni okolo nás pořád cítili dobře, je stejně pošetilé jako snažit se ovlivnit počasí. To neznamená, že se máme chovat bezohledně a přátele v nouzi poslat do háje. U lidí, kteří neumějí říkat ne, totiž hrozí spíše opačný extrém, že neustále potlačují své vlastní potřeby a plány, aby vyhověli často i jen domnělým požadavkům svého okolí.
„Můžete si dělat, cokoli chcete. Jenom musíte čelit následkům,“ říká terapeut Sheldon Kopp. Dodejme, že následky odmítnutí bývají málokdy tak závažné, jak se obáváme. Žádný klient ani dobrý přítel nad námi nezlomí hůl proto, že jsme jednou neměli čas. Na druhou stranu, daleko závažnější následky může mít dlouhodobé ignorování vlastních priorit.
Připravte si své ne
„Dobrý den, mladá paní, přispějte na útulek pro opuštěné veverky.“ „Ne, děkuji, už jsem letos přispěla na útulek pro opuštěné akvarijní rybičky.“ (Navíc, pokud je to skutečně pravda, tak si nebudete připadat jako špatný člověk.)
„Jste naše nejlepší zaměstnankyně, jistě se ráda ujmete projektu X.“ „S radostí. Jen právě teď pracuji na velmi urgentním projektu Y. Ten bych musela odsunout. Čemu mám podle vás dát přednost?“ (Pokud o projekt X nestojíte, je důležité co nejvíc nafouknout význam projektu Y.)
„Jste už pět let naše nejlepší zaměstnankyně, rozhodli jsme se vás povýšit.“ „Děkuji za příležitost. Dokud je mladší dítě ve školce, tedy do září příštího roku, potřebuji trávit víc času s rodinou.“ (Časové ohraničení je důležité, abyste si dveře k povýšení nezavřela natrvalo.)
„Pohlídáš mi (už zase) dítě, protože nutně potřebuji jet na meditační seminář na Ibizu?“ (Připravte se, že negativní reakce bude tím horší, čím víckrát jste to předtím udělala bez protestů.) „Tentokrát ještě ano, ale příště to potřebuji vědět aspoň měsíc dopředu.“
Ano vlastnímu životu
Americká spisovatelka Leslie Jamison, autorka románu Tajná komora, se svou potřebou každému vyhovět bojovala dlouho do dospělosti. Nakonec si začala psát jakýsi „ne-deník“, do něhož si zaznamenávala všechny žádosti a příležitosti, které odmítla: „Konference, články do časopisů, pozvání od kamarádek. Pod to jsem nakreslila čáru a na druhou půlku stránky jsem si zapisovala, čemu jsem svým ,ne‘ vytvořila prostor – víc času s partnerem, víc času na psaní, víc času stráveného o samotě nebo s mou matkou. Postupně se můj deník začal stávat příběhem o tom, jak se učím žít jinak.“
Každé smysluplné „ne“ totiž otevírá cestu nějakému smysluplnému „ano“. Naučíme-li se častěji říkat „ne“ věcem, které bychom dělali jenom ze strachu či ze zbytečné zdvořilosti, čím dál častěji můžeme říkat „ano“ tomu, co našemu životu skutečně dává smysl.