Zapomeňte na Zimbarda: Některé pokusy na lidech zašly dál než ve Stanfordu
Psychologie je fascinující a někdy taky dost mrazivá. Obzvláště, když zabrousíme do minulosti. Některé výzkumy a experimenty byly z dnešního pohledu pořádně barbarské, i když mají stále svůj význam a dodnes se z nich můžeme poučit. Třeba o tom, proč má být při zkoumání lidské mysli na prvním místě etika a ne samotné poznání. O to více, když se pouštíme do pokusů na dětech.
Asi nejslavnější a nejčastěji popisovaný kontroverzní pokus na lidech je Zimbardův Stanfordský vězeňský experiment (1971), který simuloval prostředí nerovnováhy moci ve věznicích. Přestože dodnes dostává zaslouženou bídu a nevznikal za podmínek, které by nám dávaly možnost jeho výsledky považovat za nezpochybnitelné, naznačil, jak snadné je pro nás někoho dehumanizovat, pokud nad ním máme i zdánlivou moc. Philip Zimbardo tím navazoval na předchozí práci svého profesora Stanleyho Milgrama.
Milgramův experiment (1961) pokus s poslušností
Po hrůzách druhé světové války se všichni na světě ptali: Jak je možné, že obyčejní lidé dokážou páchat zvěrstva jen proto, že „rozkaz zněl jasně“? Milgram se to rozhodl prozkoumat. Hlavní roli v experimentu měli „učitel“, „žák“ a „experimentátor“. Žák byl najatý herec a učitel byl sledovaným objektem pokusu. Dostal za úkol učit žáka slovní asociace. Když žák udělal chybu, učitel měl podle instrukcí experimentátora žáka potrestat elektrickým šokem. Ve skutečnosti žák/herec k proudu připojený nebyl, jen předstíral bolest a postupně dramatizoval stres. Když učitelé váhali, experimentátor je povzbuzoval, aby pokračovali a přidávali proud.
Tento pokus se stal ikonou psychologických studií, které měly sice dobrý záměr a navíc nám ukázaly, jak snadno můžeme být ovlivněni autoritou, i když to odporuje našim hodnotám, na druhou stranu si z něj mnoho subjektů (učitelů) odneslo těžkou úzkost. Není snadné tímto způsobem zjistit, jak snadno se necháme ovlivnit.
The Monster Study (1939) studie zpětné vazby
The Monster Study patří k nejkrutějším příkladům neetického psychologického experimentování. Psycholog Wendell Johnson z University of Iowa s týmem vedeným studentkou Mary Tudor, zkoumal, zda lze koktavost u dětí vyvolat nebo naopak potlačit prostřednictvím zpětné vazby. Do studie bylo zařazeno 22 dětí ze sirotčince, které byly rozděleny do dvou skupin. Každá z nich kombinovala děti s řečovými obtížemi i bez nich. Jedné skupině byla poskytována pozitivní a podpůrná zpětná vazba, zatímco druhá byla vystavena kritice, zesměšňování a poukazování i na úplně vymyšlené chyby.
Důsledky byly tragické. Děti z „negativní“ skupiny se nikam neposouvaly a některé, co ani původně neměly žádné potíže, si dokonce vyvinuly nové řečové a psychické problémy. Experiment trval zhruba šest měsíců a u části dětí zanechal dlouhodobé, až chronické psychické následky. Rozsah způsobené újmy vyšel naplno najevo až o desítky let později. V roce 2007 získalo několik bývalých účastníků od University of Iowa finanční odškodnění jako uznání škod, které jim studie způsobila. Díky jejich „nechtěné“ a kruté oběti víme, jak moc se na dětech může podepsat necitelná kritika a jak nebezpečné je srovnávání a zesměšňování.
Malý Albert (1920) naučené chování
John Watson, zakladatel behaviorismu, byl přesvědčený, že většina našeho chování je naučená. Aby svou teorii otestoval, vybral si jako experimentálního „účastníka“ sirotka, kterého nazval Malý Albert a seznámil ho s laboratorní krysou. Nejdříve chlapec, kterému nebyl ještě ani rok, reagoval na zvíře zcela klidně a bez nejmenšího strachu. Pak Watson přidal prvek „šoku“ a při každém setkání s krysou udeřil kladivem do ocelové tyče, aby se chlapec bál. Brzy si Malý Albert spojil krysu s tímto hrozivým hlukem a začal se bát nejen jí, ale i dalších chlupatých objektů. Bohužel, než mohl Watson způsobenou škodu „napravit“, Albert musel opustit zařízení. Dodnes není jasné, co s chlapcem bylo dál.
Navzdory tomu, že studie má v historii psychologie své místo, setkala se i s oprávněnou kritikou a nejen kvůli tomu, že byl předmětem výzkumu do slova a do písmene „malý vzorek“. Také omezená metodologie a prakticky žádná replikace – díky bohu – vyvolaly otázky, nakolik jsou její závěry opravdu spolehlivé. Přesto se studie často zmiňuje v souvislosti s poznatky o vzniku strachu a emocionálním chování. Jen je potřeba si uvědomit, že experiment proběhl v době, kdy psychologický výzkum teprve hledal své metody a interpretace výsledků se postupně vyvíjely.
Tábor Loupežnická jeskyně (1954) skupinový konflikt
Naštěstí ne všechny psychologické experimenty jsou strašidelné, i když je tento pokus stále dobrým příkladem potřeby informovaného souhlasu při výzkumu. Experiment z Oklahomy od Muzafera Sherifa, který v roce 1954 přivedl na letní tábor skupinu chlapců v předpubertálním věku, má ale naštěstí dobrý konec. Sherif chtěl zjistit, jak vznikají skupinové konflikty a jak je lze překonat.
Chlapce rozdělil do dvou týmů a zapojil je do soutěží, přičemž trochu „poupravil“ výsledky, aby udržel napětí a rivalitu. Z táborníků se staly dvě nesmiřitelné skupiny. Sherif tím vlastně ukázal, že nenávist nemusí mít žádné hluboké ideologické nebo rasové kořeny. Stačí lidi rozdělit do dvou náhodných skupin a přidat trochu soupeření a lákavou odměnu. Poté dal chlapcům úkoly, které by nemohli zvládnout jinak, než jako jeden společný tým. A když museli všichni táhnout za jeden provaz, rivalita najednou zmizela. Díky tomu víme, že i jednoduchá strategie „soupeření versus spolupráce“ může dramaticky změnit dynamiku skupiny. Někdy stačí pár dobře naplánovaných úkolů, aby se z nepřátel stali kamarádi.
