Světový den zvířat a příběhy slavných: Freudova fenka řídila terapie, opice změnily lidskou výchovu
Světový den zvířat připadá na 4. října a poprvé ho lidé oslavili už v roce 1931. Datum nebylo vybrané náhodou, je totiž zároveň svátkem sv. Františka z Assisi, který je považovaný za patrona zvířat a ekologů. Pojďme si proto připomenout dnes už méně známá zvířata, která stála po boku lidí zabývajících se duší. Vděčíme jim za mnohé moderní přístupy.
Sigmunda Freuda si nejspíš vybavíte jako vážného profesora s doutníkem, který rozhodně neměl čas na psí kusy. Zakladatel psychoanalýzy sám s domácími mazlíčky nevyrůstal, později si ale zamiloval psy. Německého ovčáka Wolfiho dostala v roce 1925 jeho dcera Anna, ale k srdci přirostl i Freudovi. Wolfa jednou na procházce vystrašila vojenská střelba, utekl a Anna ho nemohla najít. Když ale přišla zoufalá domů, už tam čekal. Přijel totiž taxíkem. Wolf prý naskočil do vozu, ukázal známku s adresou a jel. A Freud? Ten za něj samozřejmě zaplatil.
Freudův nejoblíbenější mazlíček byla fenka rasy čau-čau Jofi, která s ním dokonce sedávala při terapiích. Psychiatr prý ani nepotřeboval hodinky, jakmile se Jofi zvedla a zívla, bylo jasné, že je konec sezení. Její přítomnost a chování prý přispěly k Freudově chápání neverbální komunikace a Jofi tak položila základ pro využívání zvířat při terapiích. Není divu, že jí Americký kynologický klub zařadil na seznam nejdůležitějších fen v historii.
Jízdy taxíkem nebo terapie ale nebyly jedinou zvláštností Freudových psů. Každý rok mu „psali“ báseň k narozeninám. Básně ovšem ze psí perspektivy napsaly Freudovy děti a čtyřznozí miláčci je pak Freudovi jen přinesli na obojku, převázané stuhou. Slavný psychiatr je vždy přijal s velkou vřelostí.
Špaček v sovětském zajetí
Konrad Lorenz není asi na první dobrou někdo, koho bychom zařadili mezi psychology. Slavný rakouský doktor a biolog se ale věnoval chování zvířat, včetně jejich psychologie. Neříká se tomu „zvířecí detektiv“, ale etolog, což je obor, u jehož zrodu Lorenz stál. Zkoumal zkrátka, proč se zvířata chovají tak, jak se chovají. Jak důležitá byla jeho práce, dokazuje i Nobelova cena, kterou si v roce 1973 odnesl společně s dalšími dvěma vědci.
Proslavil se hlavně díky popsání tzv. imprintingu, tedy toho, jak si mláďata „otisknou“ do paměti, kdo je jejich rodič. A někdy si vybrala právě Lorenze! Zabýval se i tím, odkud se bere agresivita a další vrozené chování, a trval na tom, že zvířata je nejlepší pozorovat tam, kde se cítí jako doma, tedy v přírodě, ne v laboratoři.
Zvířata ale nebral jen jako vědecké objekty a bezmezně je miloval, už od dětství měl doma tak trochu od každého druhu něco. Během studií mu ve vídeňském bytě jeho rodičů pobíhala dokonce kapucínská opička jménem Gloria. Nuda s Lorenzem rozhodně nehrozila. Za svůj život se staral o kočky, psy, králíky, kachny, a dokonce i o špačka, kterého si přivezl jako „suvenýr“ ze sovětského válečného zajetí.
Oběť na oltář vědy
Poslední příběh slavných zvířat je tak trochu smutná připomínka toho, kam až pro vědecké poznání dokážeme jako lidé zajít, ale i oceněním zvířecích obětí, které proměnily náš přístup nejen k neetickým pokusům na zvířatech, ale i k našemu vlastnímu druhu. Dnes už víme, jak moc důležitý je kontakt mezi primárním pečovatelem a dítětem. Všechno to mazlení, tulení, blízkost a pocit bezpečí. Ale v 50. letech minulého století to mezi „normální“ znalosti nepatřilo. Podle tehdejších teorií (inspirovaných třeba Freudem) se mělo za to, že si miminko vytváří vztah k matce hlavně proto, že ho krmí.
Americký psycholog Harry Harlow to ale viděl jinak a jeho slavné a dodnes kontroverzní pokusy s makaky obrátily naše vědění naruby. Vytvořil dvě „náhradní matky“ pro opičí mláďata: jednu drátěnou, která dávala mléko, a druhou měkkou, která nedávala nic, jen pohodlí. Hádejte, kterou si malí makakové vybrali? Jasně, že tu měkkou. Občas si zaběhli pro mléko k té drátěné, ale jinak se tulili k hebké „mamince“.
Jenže i tahle látková náhrada nestačila. Opičky bez opravdové matky měly později vážné problémy v chování. Jejich smutný osud ale podpořil tehdejší novou myšlenku britského psychologa Johna Bowlbyho, že blízkost a péče v raném dětství jsou pro zdravý vývoj naprosto klíčové. Více o jeho teorii citové vazby se můžete dočíst v našem článku. Za to, kolik toho o lidech víme, tak můžeme poděkovat i právě úžasným zvířecím druhům.
