Jak nevychovat fašistu? Odpověď nabízejí myšlenky Ericha Fromma, který před sto lety zkoumal nástup Hitlera
Čím dál víc lidí u nás i ve světě tíhne k silnému, autoritářskému stylu politického vedení. Pro ty, kdo si váží demokracie a svobody, je to často těžko pochopitelné. Co vlastně lidi vede k tomu, že se dobrovolně vzdávají části svých svobod, chtějí míň možností a dávají přednost poslušnosti před vlastní jedinečností? Odpověď na to není vůbec jednoduchá.
Po přestěhování do USA a v době boje proti nacismu vydal v roce 1941 Erich Fromm, jeden z nejvýznamnějších evropských psychologů a sociologů, svou slavnou knihu Strach ze svobody. Fromm se snažil pochopit, proč lidé v moderní společnosti někdy dobrovolně opouštějí svobodu a upínají se k autoritářským vůdcům, jako byli Hitler nebo Stalin. Vycházel z psychoanalýzy a vytvořil pojem „autoritářský charakter“ či „autoritářská osobnost“ (termín dále rozvinuli Adorno a kol. v 50. letech). Takový člověk cítí potřebu podřídit se silné autoritě, která mu dává pocit jistoty, a na druhou stranu také touží po tom, aby mohl někoho ovládat. Mísí v sobě tedy jak masochistické, tak sadistické tendence.
Frommovo myšlení a teorie formovaly jeho vlastní empirické výzkumy. Jeden z inovativních sociologických výzkumů provedl se svou spolupracovnicí a socioložkou Hildou Weiss ve Výmarské republice na přelomu 20. a 30. let 20. století. Zvláštní pozornost věnoval nižší střední třídě, kterou podle něj ekonomické a sociální otřesy (například rozpad monarchie, inflace nebo ztráta společenského postavení) zbavily psychologických opor. Tito lidé se pak snadněji uchýlili k ideologiím, které nabízely jednoduchá vysvětlení a silné vůdce. Fromm ale nekritizoval jen fašismus, upozorňoval i na méně nápadné formy autoritářství ve „svobodném světě“ na Západě, které podle něj působí skrytěji skrze veřejné mínění, média nebo reklamu. Kniha není jen o minulosti a jeho varování má co říct i dnešku.
Rysy fašismu
Cenné na Frommově práci nejsou jen informace o tom, jak se lidem dařilo ekonomicky, ale to, že rozvíjel i své teoretické úvahy, klinické a filozofické reflexe a psychoanalytická pozorování. Zamýšlel se nad tím, jaký styl výchovy někoho může dovést k tomu, že později touží po podřízenosti. Zejména to je přísný a autoritativní styl rodičovství, kdy se odměňuje poslušnost, ale impulzy k samostatnosti a k vlastnímu názoru jsou potlačovány (někdy otevřeně, jindy méně, podle způsobu rodiny). Dále výchova založená na strachu, kdy je láska projevována zejména tehdy, když se děti podřídí rodičům a striktní hierarchii v domácnosti. Takové rozdělení moci může děti naučit strachu z autority a později pro ně může být přirozené hledat „bezpečí“ u silných lídrů.
Tento styl výchovy může napáchat více škody než užitku. Děti, které se musí podřídit rodičům, se těžko učí nezávislosti. Je pro ně přirozené poslouchat, ale ne zas tak samostatně přemýšlet. Následovat pravidla, ne si volit svou vlastní cestu. Když vyrostou, některým z nich pak za určitých podmínek může svoboda připadat nesnesitelná, nebo dokonce nebezpečná. Místo toho pak hledají útěchu u dominantních figur veřejného života, v pevných pravidlech a jednoduchých odpovědích.
Jak už název knihy napovídá, toto je onen strach ze svobody. Hluboce zakořeněná touha zbavit se zodpovědnosti za vlastní život tím, že se člověk podřídí autoritě. Frommovi současníci a bývalí kolegové Adorno, Frenkel-Brunswik, Levinson a Sanford identifikovali v roce 1950 devět hlavních rysů autoritářské osobnosti, které se staly základem pro tzv. F-škálu (F jako fašismus). Jednotlivé rysy vypadaly následovně:
- Konvencionalismus: Silné lpění na tradičních hodnotách střední třídy a normách, které se považují za „správné“.
- Autoritářská podřízenost: Bezvýhradná úcta a poslušnost vůči autoritám, které jsou vnímány jako legitimní a morálně správné.
- Autoritářská agrese: Netolerance a tvrdé odsuzování lidí, kteří porušují společenské normy nebo ohrožují „řád“.
- Averze k subjektivitě: Odpor vůči introspektivnímu, citlivému nebo imaginativnímu způsobu myšlení.
- Pověrčivost a stereotypizace: Sklon věřit v osud, nadpřirozené síly a uvažovat v zjednodušených, rigidních kategoriích.
- Obdiv k moci a tvrdosti: Fascinace silou, dominancí a podřízeností; touha po silných vůdcích a důraz na tvrdost jako klíčovou životní hodnotu.
- Destruktivita a cynismus: Hluboký pesimismus, nedůvěra k lidem a sklon k nepřátelskému pohledu na svět.
- Projekce: Přesvědčení, že svět je plný nebezpečí a hrozeb; přenášení vlastních vnitřních impulzů na okolí.
- Sexuální posedlost: Přehnaný zájem o sexuální otázky a morální pohoršení nad „nevhodným“ sexuálním chováním.
Jak tedy nevychovat snadno ovladatelného jedince?
Fromm ve své práci zdůrazňoval důležitost autonomie, a proto bychom děti měli vést k důvěře v sebe sama, nikoli v autority. Nevyžadujme po dětech bezhlavou poslušnost a veďme je k odpovědnosti. Vyhněme se větám jako „protože jsem to řekl/a“, ale vysvětlujme své důvody. Dítě to podpoří v rozvíjení samostatného myšlení a rozhodování. Snažme se také nevytvářet vztah založený na strachu. Dítě nemusí být náš nejlepší kamarád, ale strach z odmítnutí, trestu nebo ztráty lásky nutí dítě přizpůsobovat se vůli ostatních, a to i těm, kteří si to tak úplně nezaslouží. Bezpečný vztah je takový, kde se dítě nemusí bát projevit nesouhlas nebo udělat chybu: tolerance odlišností je pro ně dobrou výbavou do života.
Děti bychom měli vést ke kritickému myšlení a empatii. Svoboda bez empatie může ústit v egoismus a izolovanost od ostatních. Děti by měly vědět, že autorita sice může mít rozhodovací moc, ale to neznamená, že má vždycky pravdu. Proto bychom se k dětem měli chovat jako „racionální autorita“, tu Fromm odlišuje od té „iracionální“ tím, že se zakládá na kompetencích a znalostech, nikoli na síle či nátlaku. Cílem této empatické a racionální výchovy, která podporuje růst svobodné osobnosti, je pak vyvážená samostatnost dítěte ve vztahu s druhými.
