Jak přidržet štěstí? Vsaďte na všímavost a pulzování

..

.. Zdroj: Thomas Park on Unsplash

Po velké výhře, splnění si snu nebo vytouženého cíle přichází zaplavující pocit úspěchu. Radost, konečně! Jenže brzy zamává na odchodnou jako asijská kočka štěstí. Jak si ten příjemný pocit přidržet? Pomocí menších radostí, přinesení lehkosti v životě i flow.

Vždycky jsem si myslela, že aby můj život byl k něčemu, musím v něm dokázat něco velkého. Dětinské touhy maloměstské holky „být slavná“ se postupně měnily na reálnější „úspěšná ve škole“, „dobrá v práci“, „žijící v krásném domě“, ta, která „pomůže aspoň v něčem měnit svět.“ Pokořovala jsem jeden milník za druhým. Zažívala jsem pochvalná poplácávání po zádech a taky vlastní pocity, že jdu tím životem fakt tak, jak jsem si usmyslela. Až na jedinou věc. Když se vám daří, co si vysníte, nemělo by vám pak být automaticky dobře? Někde hluboko uvnitř? Každý kousek dobře odvedené práce vždycky doprovodily okamžiky úlevy, pýchy a totálního vnitřního orgasmickému výbuchu tetelivého štěstí. To ano. Ale pak? Pak se zase rozhostilo ticho a něco ve mně řeklo: málo, znovu, ještě dál, ještě lépe. A klid, který jsem si roky spojovala s momentem „až něco dokážu“, byl pořád v nedohlednu.

Opiátové lži

Shodou okolností jsem se chvíli před bilancováním končícího roku začetla do jedné kapitoly z knihy Konec prokrastinace. Petr Ludwig ji napsal sice už před deseti lety, ale mě zatím míjela. A najednou mi vysvětlila úplně jinou věc, než jakou bych čekala. Totiž důvod, proč nikdy nemůžeme být dlouhodobě šťastní ze splnění pracovních cílů, stejně jako nemůžeme žít v oparu štěstí ani po velkých výhrách v loteriích nebo silných milostných vzplanutích.

Prefrontální kortex v mozku nás žene za velkými cíli, protože dokáže odhadnout opojnou radost, kterou pak pocítíme. Vysní ji tak reálně, že ji užuž cítíme na dosah a chceme se v ní koupat! Ale to, jak je nám aktuálně, se od toho vysněného stavu „poté“ neskutečně liší a výsledkem je, že žijeme v neustálé nespokojenosti. A pak dojdeme do cíle hnaní silnou vizí pocitů následného štěstí, které skutečně přijdou. Je to ta tetelivá radost, co chemicky v mozku vibruje stejně, jako když si dáte kokain. Opojná (až opiátově silná) radost. Ale hned za ní přijde něco, s čím prefrontální kortex při svém snění o budoucnosti nepočítá: hédonická adaptace. A ta neznamená nic jiného než to, že si na svůj úspěch obratem zvyknete. Je to zrada, ale je to tak. Už po dvou týdnech je nové auto prostě jen auto a právě vydaná knížka prostě jen další ukončená práce. Pocity euforie se rozplynou, protože mozku chybí dopamin, a vy hledáte další cíl, u něhož si ve spolupráci s prefrontálním kortexem něco vysníte. A musí to být nejlépe ještě větší než předchozí cíl, aby to uvnitř aspoň trochu zavibrovalo.

Místo štěstí prostá radost

„Jsme nastaveni na velké věci, intenzivní prožívání, jsme nastaveni na rychlost,“ potvrzuje psycholožka Anna Jelínková z pražské poradny Butera. „Jsme ,cíloví feťáci‘,“ trefuje se Petr Ludwig. Což je důvod, proč procházíme permanentním zklamáním, dokonce i tehdy, když své cíle dotáhneme. Jenže co dělat pro to, abychom v životě mohli žít takový ten příjemně hřejivý, spokojený, hladivý pocit uvnitř, který neexploduje, ale plyne, který v sobě nemá oslnivé ohňostroje, nýbrž klid? Je zřejmé, že víc než tíhu velkých cílů potřebujeme něco jiného. Objevovat životní lehkost. A to se musíme naučit skrze objevování naprosto banálních okamžiků radosti, které žijeme už teď, jen je s očima upřenýma na vzdálený cíl vytrvale míjíme. Pouze když máme to štěstí, že se jednou vědomě ohlédneme, si alespoň na některé z nich vzpomeneme. Proč je životní spokojenost daná nakonec hlavně banálnostmi? Jak je umět vidět, vnímat, prožívat a pamatovat si? Tak přesně o tom je zase úplně jiná kniha Radost od Angely Köckritzové.

O objevování lehkosti

„Tato kniha vznikla z nálady okamžiku,“ říká Angela v úplně první větě své knížky. „Začala jsem psát, psát o radosti. Čím déle jsem psala, tím víc radosti se mi vybavovalo. Bylo to, jako bych ve staré bedně našla perly… Došlo mi, že se raduju mnohem častěji, než jsem si myslela.“ Není to klasická seberozvojová kniha, autorka vlastně jen povídá o svém životě, aby vám mohla ukázat, kde a jak vychytává esenciální okamžiky zdánlivě banální radosti a lehkosti.

1. Všímavost

„Potopit se do vody za horkého letního dne. Chlad se tříští, voní to tu řasami a lesním rybníkem. Pár temp a všechno je bezčasé a bez tíže. (…)“ Čtete a ve vteřině víte, jak dobře tam v tom lese, v horkém létě bylo. A pamatujete? Teď nedávno? Tváře rudé mrazem, studené ruce od sněhu, okolo třepotavý smích dětí na saních. Všimnout si takových chvil je umění, které potřebujeme o to víc, čím náročnějším obdobím právě procházíme. „Je totiž jasné, že je život někdy náročný, ale právě tehdy je potřeba začínat od těch nejmenších kroků. Všímavostí k tomu, co se děje, s momenty, kdy si třeba jen letmo všimnete něčeho, co vám nečekaně zvedne koutky. Jako když jdete ulicí a najednou si uvědomíte – tamhle už svítí světýlka. Je to pikovteřina. Ale je tak hřejivá, že stojí za to se zastavit, vstřebat emoce a uložit si je v sobě. Třeba i tím, že si večer uděláte rituál a budete si s nejbližšími vyprávět právě o takových momentech,“ doporučuje psycholožka Anna Jelínková.

2. Pulzování

Flow je plynutí. Ale žádné plynutí týkající se života není konstantní. Někdy jsme uprostřed řeky, která se líně plazí, jindy letíme v peřejích. Jenže snažit se o konstantní vychytávání radosti, to už je skoro jako snažit se na sítích tvářit, že život je jen zalitý sluncem. Paradoxně, pokud má mít v sobě žití více lehkosti, je potřeba přijmout i pulzování, které k němu patří. Dobré dny jako ty horší. A nesnažit se vždycky všechno udřít na sílu. „Jeden z nároků, které na sebe totiž máme, je mít život neustále pod kontrolou. Ale to je přece nesmírně vyčerpávající. Ano, jsou opravdu těžké chvíle, se kterými se musíme popasovat. Kdy jsme smutní, naštvaní. Ale pak jsou ty, kdy jsme radostní. A k pestrosti života patří prožívat všechny emoce a dovolit si to bez pocitu, že když nežiju pořád radost, je to špatně. Fakt, že momentálně žiju náročné období, neznamená, že neumím cítit lehkost a radost,“ vysvětluje Anna Jelínková.

3. Inspirace dětstvím

„Proč vlastně (dospělí) sedí osm hodin v kanceláři, aniž by dělali něco rozumného – třeba pohladili kočku, hráli si s míčem nebo skákali přes potok? Proč tak málo chápou, co je dobrý život?“ ptá se Angela Köckritzová. Jistě, jsou momenty a povinnosti, které neodpářeme. Ale často si nakládáme i tam, kde to netřeba. „Tohle jsme se naučili: Nejdřív práce, potom zábava. To, že volno po škole je, až když jsou hotové úkoly, a ne že mám zrovna chuť udělat si kakao. Tohle je velké svázání sama sebe. A přitom, co se stane, když si to, co máme chuť udělat, dopřejeme i v dospělosti? Co by si dalo to moje vnitřní dítě?“ ptá se Anna Jelínková a ještě pokračuje: „Neuvědomujeme si, že když si to kakao dopřejeme, dodáme si energii na všechny zbývající úkoly. V konečném důsledku je to to nejvíc, co pro sebe můžeme udělat. Jenže v naší společnosti se nějak traduje, že pokud člověk myslí na svoje potěšení, už v životě neudělá nic zodpovědného. Ale tak to přece není, ne? Dopřát si potěšení neznamená, že už se nikdy nevrátíme k zodpovědnosti. Není to přece o buď to udělám teď, nebo nikdy. Někdy to, co je potřeba, prostě udělám jen o chvíli později.“

4. Spontánnost

Ruku v ruce s tím vším jde spontánnost. Fakt, že to risknete a zapředete hovor s tím, kdo s vámi ráno sedí ve vlaku nebo koho potkáte ve výtahu. Že přeskočíte louži místo toho, abyste ji obešli, že si vezmete ty nejkrásnější šaty, i když je obvykle nosíte jen při zvláštních příležitostech. Není on každý den tak trochu tou zvláštní příležitostí?

5. Zelené terapie

Jít ven, za město nebo poslední dům ve vesnici a nadechnout se! Ve chvíli, kdy je před vámi nekonečné pole, louka, v dálce les… i vzduch se začne jinak chvět, čistěji vonět a jediné, co ve vás pulzuje, je chuť obejmout celý ten svět kolem. Kouzlo zelené terapie v sobě má každý mech, kytka – dokonce i ta pokojová. Zelená terapie prostě funguje. Při pohledu přináší klid, hlubší nádech, zpomalení. Při péči uzemňuje a přináší pocit uspokojení z toho, že dokážeme něco tak krásného, jako stromy nebo rostliny držet při životě. Je to kotvení, je to estetika. Je to život sám. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 1/24