Slovo těžší než vina je „promiň". Proč je tak těžké se omluvit?
Všichni děláme chyby. Jsou nevyhnutelnou součástí lidského bytí. Přesto se mnohdy zdráháme vyslovit jedno z nejtěžších slov v lidské komunikaci: „Promiň!“ Proč je pro nás tak těžké se omluvit, i když víme, že jsme někomu ublížili? A jak se naučit omlouvat zdravým, dospělým způsobem, aniž bychom přišli o vlastní sebeúctu?
Lidské ego, tedy obraz, který si o sobě vytváříme, má přirozenou potřebu vnímat sebe samo jako „dobré“. Není to ani sobecké, ani špatné, je to ochranný mechanismus, který nám pomáhá zvládat každodenní interakce, udržovat psychickou rovnováhu a jednat s jistotou. Problém nastává tehdy, když se náš obraz o sobě střetne s realitou našich činů. V momentě, kdy uděláme chybu, zraníme druhého člověka nebo se zachováme neeticky, se dostáváme do psychického konfliktu. Jedná se o stav, kdy jsou naše činy v rozporu s naším vnitřním přesvědčením o sobě samém.
Pokud se považujeme za dobrého člověka, ale zároveň si uvědomujeme, že jsme někomu ublížili, náš mozek se dostává do napětí. A právě v tomto okamžiku hraje omluva zásadní roli, její přijetí může tento vnitřní konflikt vyřešit. Ale stejně tak může být odmítnuta, protože přiznat chybu znamená riskovat, že náš obraz o sobě se rozpadne.
„Ego a strach ze ztráty autority hrají klíčovou roli v tom, proč se lidé často nedokážou omluvit, i když vědí, že udělali chybu. Tyto dvě věci jsou úzce propojené a často se navzájem posilují. Když si někdo staví svou identitu na tom, že má pravdu, je kompetentní, silný nebo neomylný, pak omluva představuje ohrožení tohoto obrazu,“ tvrdí mediátorka Ing. Lucie Lamačová, Ph.D.
„Ego je v podstatě obraz, který si člověk sám o sobě vytvoří. Ego se brání, protože omluva vyžaduje sebereflexi a pokoru, což je v rozporu s potřebou vypadat dobře za každé situace. Přiznat chybu je pak vnímáno jako přiznat slabost nebo nedostatečnost. A zvláště u lidí v mocenských pozicích, jako jsou šéfové v zaměstnání, rodiče či například učitelé, může být hluboce zakořeněný pocit, že omluva oslabuje jejich autoritu. Ve skutečnosti je ale často pravý opak pravdou. Omluva může autoritu upevnit, pokud je upřímná.“
Chyba není konec světa
Lidé, kteří se něčím provinili, však často raději hledají nejrůznější výmluvy, než aby se jednoduše za svoji chybu omluvili. Výmluvy nejsou jen o neupřímnosti, jsou často výsledkem strachu, nejistoty nebo dlouhodobě naučeného chování. Přiznání chyby a omluva vyžadují určitou odvahu a zralost. Když se ale lidé cítí bezpečně a vědí, že přiznání chyby neznamená konec světa, mají větší šanci chovat se otevřeněji a upřímněji.
Mediátorka upozorňuje, že někdy lidé opravdu nevnímají, že udělali chybu, nebo ji za chybu nepovažují. V takovém případě výmluva není záměrná lež, ale spíše pokus vysvětlit situaci ze svého pohledu. Někdy se lidé bojí konkrétních následků přiznání, například že přijdou o práci, respekt, důvěru nebo budou potrestáni. Výmluva se v tu chvíli jeví jako bezpečnější varianta.
Tato otázka se týká hlubších psychologických a sociálních mechanismů a odpověď na ni závisí na konkrétních osobnostních rysech daného člověka. V současnosti například velmi často probíraná narcistická porucha osobnosti příliš se schopností upřímné omluvy nekoresponduje, je to právě mechanismem vnímání daného člověka. V těchto a podobných případech je důležitý komplexní přístup a schopnost omluvit se je jen jednou ze součástí.
Jak se omluvit, když to neumíte
Pokud člověk není zvyklý se omlouvat, začátky mohou být těžké. Psychoterapie ukazuje, že klíčem je uvědomění a praxe. Prvním krokem je uvědomit si své obranné mechanismy – proč se omluvě vyhýbám? Čeho se bojím? Co mě zastavuje? V mnoha případech může jít o hluboce zakořeněný stud, strach ze ztráty tváře nebo vnitřní přesvědčení, že „chyby dělají jen neschopní lidé“.
Naučit se omluvit správně je podle Lamačové dovednost, kterou se člověk může naučit stejně jako empatii nebo aktivní naslouchání. Skutečně účinná omluva má totiž nejen uzdravit vztah, ale i prohloubit důvěru.
Zásadní pro upřímnou účinnou omluvu je převzetí odpovědnosti. Upřímná omluva jasně uznává chybu bez vymlouvání se nebo přenášení viny typu: „Mrzí mě to, ale ty jsi mě vyprovokoval…“ a podobně.
„Vyjádření empatie a pochopení dopadu toho, co se stalo, může být součástí úlevy a odpuštění pro druhou osobu. Slova, která nesou omluvu, jsou navíc jen součástí celého projevu. Důležitý je rovněž tón hlasu, oční kontakt a celková řeč těla, která často vypoví o opravdovosti víc než samotná omluva. Nabídka nápravy a poskytnutí času druhému by měly být ve správném způsobu omluvení se automatické. Pokud bychom se bavili o tom, jak se dá omluva naučit, pak zvědoměním a promyšlením celého procesu a samozřejmě upřímnou snahou. Je dobré také uvést, že narovnání vztahu nemusí být vždy jen jeho obnovení a happy end. Je důležité pochopit, že vyčištění bolesti a ran je důležité a podstatné pro další život. Omluva slouží oběma stranám a současně mezi nimi čistí vzduch,“ říká Lucie Lamačová.
Když se omluvy nedočkáme
Pokud se někdo odmítá omluvit, i když je zřejmé, že udělal chybu, může to být velmi frustrující. Taková situace testuje naši trpělivost, vztah i schopnost zvládat zklamání. Jak se vypořádat se situací? Lucie Lamačová nabízí pět kroků.
Pochopení, proč se neomlouvá, je prvním krokem zdravé reakce na takovou situaci. Druhým krokem je vyjádření svých pocitů nahlas. Řekněte druhému, jak se cítíte kvůli tomu, co se stalo. Dokážete-li zůstat u popisu své emoce bez obviňování, bude účinek vašeho vyjádření pro druhou stranu nejen silnější, ale také pochopitelnější. Třetím krokem je nevytvářet na sebe tlak na odpouštěníbez omluvy. Odpouštět, pokud druhý člověk neprojeví ani špetku odpovědnosti, je nejen nezdravé, ale také velmi neefektivní. Nenechte se zatlačit do předstírání, že je vše v pořádku, když není.
Ve čtvrtém kroku se rozhodněte, jaký vztah chcete dál. Pokud se někdo opakovaně odmítá omluvit nebo přiznat chybu, i když ví, že vám ubližuje, je namístě se ptát, zda je vůbec možné budovat společný vztah, aniž by utrpěla naše sebeúcta. Je dobré umět si nastavit vlastní hranice. Pátým, finálním krokem je uvědomění si toho, že to, jak se chová druhý člověk, ovlivnit nemůžeme. Ale to, jak na to reagujeme, je v naší kompetenci. Proto pokud zůstaneme klidní a budeme komunikovat věcně, zachováme si důstojnost a druhému člověku ukážeme nejen svoji vnitřní sílu, ale i návod na to, jak se chovat v takových situacích.
Autentická omluva je skutečnou cestou k uzdravení a může být transformační. Uzdravuje vztahy mezi lidmi i vztah k sobě samému, umožňuje nepřenášet negativní aspekty z minulosti do přítomnosti a pomáhá přerušit cyklus obranného chování, vyhýbání a hněvu.
„Omluva není jen slušnost. Je to hluboký nástroj pro emocionální uvolnění, zdravé vztahy a duševní hygienu. Skutečně účinná je jen tehdy, pokud je upřímná a podpořená změnou,“ uzavírá mediátorka.
Terapie omluvou
V oblasti psychického zdraví hraje omluva zásadní roli jak pro toho, kdo ji přijímá, tak pro toho, kdo ji vyslovuje.
Prospěšnost pro omlouvajícího se: Ulevuje od viny a hanby. Přiznání chyby a snaha ji napravit uvolňují napětí a stres. Zároveň posiluje integritu, protože jednáte v souladu s vlastním svědomím.
Prospěšnost pro příjemce: Potvrzuje jeho bolest a uznání křivdy má léčivý účinek. Omluva pomáhá s uzavřením bolesti a může být začátkem odpuštění.
Prevence izolace: Upřímná omluva snižuje riziko vnitřního zamrznutí, vzteku a nedůvěry, které neomluvené křivdy často způsobují.
Zdroj: autorský článek
