První vlnu životního štěstí máte asi za sebou, ta druhá vás ale podle studie teprve čeká
Přiznejme si to. Ze stárnutí má většina z nás docela strach. Hned se vybaví výpadky paměti, tělo, které přestává poslouchat, a svět, který se postupně smršťuje na pár místností. Jenže tyhle ponuré obrazy možná vůbec neodpovídají realitě. Odborníci totiž přišli s něčím, čemu se říká křivka štěstí, a ta nabízí celkem povzbudivý pohled. Spokojenost v životě totiž neklesá plynule dolů, ale opisuje tvar písmene U.
Takže pokud se vám kolem padesátky zdá, že je všechno nějak těžší, nepropadejte panice. Pravděpodobně jste jen na dně křivky a odraz je blíž, než si myslíte.
Padesátka jako dno
David Blanchflower a Andrew Oswald prošli obrovské množství dat z osmdesáti zemí. Výsledek byl překvapivě konzistentní napříč kulturami: pocit štěstí se u lidí mění podobně bez ohledu na to, kde žijí. Nejšťastnější jsme kolem dvacítky a pak až kolem šedesátky. A průměrně je na tom nejhůř člověk kolem 46. roku života.
Právě v té době se na člověka valí všechno najednou. Děti jsou v pubertě, rodiče začínají potřebovat pomoc, v práci je tlak možná největší v kariéře a k tomu se ozve ještě vnitřní otázka o naplněných a nenaplněných ambicích a snech. Člověk má pocit, že ho už nic zajímavého nečeká. Paradox ale spočívá v tom, že právě tenhle bod je začátek obratu.
Zajímavé je, že podobný vzorec nenajdeme jen u lidí. Psycholog Alexander Weiss v roce 2012 popsal, že krizí středního věku si procházejí i šimpanzi a orangutani. Jejich nálada v polovině života výrazně klesne a pak se s přibývajícím věkem zase vrátí k optimismu. Zdá se tedy, že za tím nestojí jen moderní životní styl a jeho stresy, ale do velké míry i biologie samotná.
Proč jsou starší lidé šťastnější?
Ale jak to, že lidé s horším zdravím a objektivně menšími možnostmi bývají spokojenější než třicátníci na vrcholu psychických i fyzických sil? Psycholožka Laura Carstensento vysvětluje tím, že starší lidé si daleko více uvědomují, že jejich čas není nekonečný, což je paradoxně osvobozuje.
Mladý člověk se snaží stihnout všechno, potkat každého a neustále někam spěchat. Starší člověk si začne vybírat. Přestane ho zajímat, co si o něm myslí někdo, koho sotva zná. Svou energii investuje jen tam, kde to skutečně má smysl, do rodiny, blízkých přátel a věcí, které mu přinášejí skutečnou radost. Přestane žít v neustálém „až pak" a začne si víc užívat to, co je tady a teď.
Mozek staršího člověka navíc zpracovává negativní zážitky jinak než mozek toho mladého. Aplikuje takzvané pozitivní zkreslení. Senioři si přirozeně lépe pamatují to příjemné a nepříjemné věci nechávají odeznít mnohem rychleji.
S tím přichází i jakési hluboké smíření se sebou samým. Nereálné ambice, které člověka v mladosti dusily, postupně povolí. Člověk se přijme takový, jaký je. A k téhle vnitřní rovnováze se nedá dopracovat žádným kurzem osobního rozvoje ani sebedokonalejší meditací. K tomu, jak se říká, se prostě musí dožít.
