Vandalismus, nebo zoufalé volání o pomoc? Latinskoamerické ženy se dožadují základních lidských práv
Vandalismus, nebo právo vyjádřit se a pochopitelné dožadování základních práv a svobod? Otisky a nápisy, které davy nespokojených latinskoamerických žen zanechávají na zdech, vzbuzují rozporuplné reakce, obzvláště jsou-li na fasádách historických budov. Proč tam ale vlastně jsou a proč jsou zelené?
V centrech latinskoamerických měst dnes často narazíte na otisky rukou na zdech vládních institucí, náboženských památkách nebo jen tak na budovách, kolem kterých měl dav protestujících zrovna cestu. Některé jsou rudé a jejich dramaticky napatlané šmouhy vyvolávají dojem místa nějakého hrůzného zločinu. Některé jsou fialové a jiné zelené. Právě ty často bývají vidět na fasádách kostelů nebo sídel katolických institucí. Mnohdy pokrývají celou zeď. Ovšem žen, které je tam udělaly a kterých se dotýká důvod, proč tam jsou, je také mnoho.
Krvavé otisky rukou: Symbol protestů proti násilí na ženách v Latinské Americe
„Krvavé“ otisky mají svůj původ ve starších hnutích a protestních akcích proti násilí, jako Den červené ruky, který vznikl jako výraz opozice proti nedobrovolnému verbování dětí v ozbrojených konfliktech. S násilím na ženách jsou spjaty od roku 2019, kdy se červené otisky začaly poprvé objevovat coby symbol, jehož účelem bylo zvýšit povědomí o únosech a vraždách žen z indiánských etnik v Severní Americe. Jejich používání se záhy rozšířilo i na další druhy demonstrací poukazující na násilí páchané na ženách.
Není divu, jejich efekt je vizuálně silný a vzkaz jasný. ¡Nos están matando! (Zabíjejí nás!) je jedno z hesel, která v Latinské Americe otiskům často na zdech dělají společnost. Jsou na nich narychlo natřena stejnou, rudou barvou, která po omítkách stéká jako krůpěje krve.
Vandalismus, nebo zoufalství? Proč rodiny obětí femicidy podporují radikální demonstrace
Autority a část veřejnosti tyto nápisy a otisky odsuzují jako obyčejné ničení veřejného či soukromého majetku. Když jsem ale mluvila s demonstrantkami, které je tam zanechaly, často mi opakovaly totéž. Už nevědí, co ještě udělat, aby na sebe upozornily a konečně donutily vládu se situací žen v jejich zemi něco dělat. Mnohých z nich se násilí na ženách osobně dotýká. Některá jejich příbuzná nebo kamarádka je buď zmizelá, nebo ji někdo zabil. Jsou mezi nimi oběti různých druhů genderového násilí a jejich příbuzní a přátelé, kteří je přišli podpořit. Jsou mezi nimi dívky a mladé ženy, kterým zatím ještě nikdo nic provést nestihl, ale už nechtějí jen dál ve strachu čekat, až se to stane.
Na jedné demonstraci v Limě jsem se seznámila s paní Beatriz, starší dámou, jejíž dceru brutálně znásilnil kolega v práci a kvůli zkorumpovanosti ve firmě a dírách v legislativě ho za to nepostihl žádný trest. Samotného „vandalizování“ se tato distingovaná dáma neúčastnila, ale když jsem se jí zeptala, co si o tom myslí, odpověděla: „Za mě je to v pořádku. Víte, jak strašně mě každý den bolí to, co se mé dceři stalo? Myslím, že v případě, kdy se jedná o lidské životy – o desititisíce zničených lidských životů –, tak účel zcela světí prostředky. Kdyby se tím podařilo konečně způsobit nějakou změnu, tak ať ten palác vlády ty holky třeba zapálí. Je to krásná, stará budova, ale myslím, že by to za to stálo. Politici nás ignorují. Ignorují, v jaké situaci ženy v Peru žijí. Možná kdyby ty holky guvernérovi vylily kýbl s barvou přímo na hlavu, tak by se třeba konečně probral.“
Při těch slovech si vzpomenu na mexickou aktivistku Yesenii Zamudio, matku oběti femicidy, jejíž emotivní projev, který někdo natočil, se před pár lety stal internetovou senzací. Podobnými argumenty jako paní Beatriz v něm vysvětlovala, proč jí destrukce doprovázející některé feministické demonstrace přijde adekvátní s ohledem na to, na jak moc velký problém se snaží upozornit. Její známé: „Která chce ničit, ať ničí! Která chce pálit, ať pálí! A která nechce, ať nám nepřekáží!“ se stalo mantrou radikálnějších feministických aktivistek po celé Latinské Americe.
Důsledky zákazů interrupcí a rizika ilegálních potratů
Vandalismus, nebo právo vyjádřit se? Už jsem ale zmínila, že otisky neuvidíte jen červené. Na paletě bojovnic za práva žen je též oblíbená fialová, barva feministického hnutí. Ty zelené, kterých je poslední dobou v některých městech rovněž požehnaně, začaly v rámci protestů proti zákazu interupcí. Například z 31 států Spojených států mexických je interrupce na žádost matky bez udání důvodu legální ve 24 státech. V mnohých z nich byla legalizována až v posledních letech.
Přerušení do určitého týdne těhotenství je pak ve zbylých sedmi státech povoleno pouze ve dvou případech: když pokračování těhotenství ženu přímo ohrožuje na životě nebo v případě, že je dítě, které čeká, plodem znásilnění. V tom druhém případě se ovšem, především v rurálních oblastech, kde je přístup ke kvalitnímu zdravotnictví značně omezený, těhotenství často zjistí až ve stadiu, kdy už je na přerušení pozdě. Pokud početí nespadá pod žádný z výše zmíněných případů, interrupce je zakázána. Pokud si ji žena přeje z nějakého jiného důvodu, pak ty, co si to mohou dovolit, se mohou vypravit do státu, kde je už legální, a nechat si těhotenství přerušit na soukromé klinice. Ceny se různí, ale v Mexiku, kde je průměrná mzda mezi sedmi a osmi tisíci pesos, ze kterých mnohým lidem na konci měsíce nic moc nezbude, může interrupce stát až 12 000. Obzvláště mladé ženy a dívky z chudých poměrů tak mnohdy volí alternativu ilegálních potratů, které se často vykonávají za podmínek, které v žádném případě nesplňují jakýkoli bezpečnostní či hygienický standard.
Setkala jsem se s ženami, které takovou interrupci absolvovaly, a i když to pro ně byla rozhodně traumatizující zkušenost, potrat se alespoň povedl tak, že si z něj většina z nich odnesla jizvy pouze na duši. Závažné infekce, životu nebezpečné krvácení či zranění s trvalými následky jsou ovšem u nelegálních potratů bohužel poměrně běžné. V zemích jako Paraguay, Guatemala, Peru a Venezuela je situace stejná jako v těch „zakázaných“ státech Mexika a v určitých případech se interrupce povoluje. Oproti tomu v Salvadoru, Hondurasu, Nikaragui a Dominikánské republice je život zárodku chráněn od okamžiku početí a potrat je zcela zakázán v jakémkoli případě. Nejtvrdší tresty za porušení tohoto zákazu jsou v Hondurasu, kde za potrat hrozí až 30 let vězení, stejně jako za vraždu. V zemích, kde jsou interrupce zakázány, patří ty nelegální k nejčastějším důvodům úmrtí rodiček.
Celý článek naleznete v aktuálním květnovém vydání časopisu Lidé a Země.
Zdroj: autorský článek
