Jste ve stresu? Možná mu jen křivdíte
Stres má trochu nefér pověst. Nepřítel, kterého je potřeba co nejrychleji odstranit meditací a útěkem na pláž. Jenže stres je jeden z nejstarších obranných mechanismů. Zajímavé je, že už samotné pochopení toho, co se v nás při stresové zátěži děje, přináší úlevu.
Věděli jste, že pouhé čtení a porozumění vlastním psychickým procesům může snižovat úzkost? Přibližně jeden z devíti lidí zažije po prohloubení znalostí o stresu významné zlepšení. Na první pohled to nevypadá převratně, ale když uvážíme, že stačí přečíst třeba tento článek bez jakékoli další intervence, zní to skvěle. Třeba budete právě vy ten jeden či jedna z devíti.
Když nevíme, co se s námi děje, všechno si malujeme jako učiněnou katastrofu. Něco je špatně, nezvládám to a tak podobně. Jenže ve chvíli, kdy pochopíme stres, můžeme ho brát s větší jistotou. Psycholožka Kelly McGonigal například upozorňuje, že pokud lidé vnímají stres jako zvládnutelnou a smysluplnou reakci organismu, mají lepší zdravotní výsledky než ti, kteří věří, že stres je automaticky škodlivý. Nemusíte za každou cenu myslet pozitivně, stačí si uvědomit, že vaše tělo nebojuje proti vám, ale snaží se vám naopak pomoct přežít.
Co se s námi děje během stresu?
Když mozek vyhodnotí situaci jako ohrožení, aktivují se hypotalamus, hypofýza a nadledviny. Hypotalamus vyšle signál hypofýze, ta následně nadledvinám a ty do krve uvolní kortizol, hlavní stresový hormon. Kortizol je pro přežití zásadní. Pomáhá tělu mobilizovat energii, zvyšuje pozornost a krátkodobě dokonce pomáhá regulovat imunitní reakce tím, že tlumí nadměrný zánět. Stres tedy není vždycky na škodu, ale evoluční výhoda k přežití.
Problém se stresem v moderní době je, že byl původně navržen pro krátkodobé hrozby. Naši předci řešili predátora nebo hlad. Dnes stejně intenzivně reagujeme na e-maily, notifikace, pracovní deadliny či stále častěji na existenční nejistotu. Tělo přitom nerozlišuje mezi útokem tygra a třetím telefonátem s naštvanou tetou.
Biolog Hans Selye, jeden z průkopníků výzkumu stresu, popsal ve 40. letech minulého století stresovou reakci ve třech fázích. Nejprve přichází krátké období šoku, kdy se organismus adaptuje na hrozbu. Následuje fáze rezistence, kdy tělo mobilizuje síly a funguje ve zvýšeném výkonu. V této fázi může nastat i zamrznutí. Když stres trvá příliš dlouho, dostaví se vyčerpání. To narušuje biologické rytmy a zhoršuje imunitu i psychiku. Možná proto tolik lidí popisuje, že fungovali úplně „normálně“, dokud se jednoho dne prostě nesesypali. Chronický stres je zákeřný tím, že si ho můžeme splést s produktivitou.
Jiný svět
Stres si představte jako vodu ve vaně. Vana je naše kapacita zvládat zátěž, voda uvnitř je aktuální hladina stresu a špunt na dně symbolizuje schopnost stres průběžně vypouštět. Někteří lidé vodu upouštějí průběžně. Dostatečně spí, mluví o svých emocích, sportují nebo umí odpočívat bez pocitu viny. Jiní (z různých důvodů) nechávají stres stoupat až po okraj a pak se ho snaží jednorázově „odšpuntovat“ týdenní dovolenou. Odolnost v tomto pojetí neznamená, že se nikdy nestresujeme, ale že dokážeme průběžně regulovat hladinu, než vana přeteče.
To samozřejmě neznamená, že chronický stres není nebezpečný. Ale nemůžeme ho vnímat jako osobní selhání či slabost. Je to biologický systém, který byl původně navržen pro svět, jenž vypadal úplně jinak než ten dnešní. Když se cítíte zahlcení, neznamená to, že nezvládate život. Vaše nervová soustava dělá přesně to, k čemu byla evolucí stvořena.
