Proč literární hrdinové utíkají do lesů? Příroda v literatuře mění hrdiny i nás samotné
Když literární postavy hledají útočiště v přírodě, nutí je to brousit instinkt, spoléhat se na vlastní tělo, přijmout pomíjivost života a obrodit se. Což se nejspíš stane i nám, reálným lidem.
Neznám nikoho, kdo by čas od času nezatoužil po útěku. Po místě, kde utichne hluk města, kde se nikdo nedívá a kde není třeba hrát žádné role. V literatuře své útočiště postavy často nacházejí právě v divočině. Ať už jsou to hluboké lesy, hory, nebo opuštěné pláže. Příroda v sobě totiž nese zvláštní kouzlo klidu. Ale samozřejmě zvládne navodit i pravý opak. Zkrátka zrcadlí to, co se odehrává uvnitř člověka, a často mu ukáže pravdu, kterou by ve světě civilizace jen těžko našel odvahu vyslovit.
VIDEO TIP: Jaký vliv má na nás pobyt v přírodě a co dělat, když nemáme možnost ho absolvovat pravidelně?
Jak příroda ovlivňuje postavy v literatuře
Divočina tu nefunguje jako neutrální kulisa, ale naopak jako živý organismus. Je to prostor, který hrdiny nutí znovu se učit základním dovednostem – spolehnout se na vlastní tělo, důvěřovat instinktům, přijmout pomíjivost života. Právě proto je v příbězích tak často spojovaná s proměnou. Někdy vede k osvobození, jindy k pochopení vlastních limitů, ale téměř vždy je místem, kde člověk ztrácí jednu verzi sebe a rodí se jiná. Daleko silnější.
Americký filozof Henry David Thoreau ve svých knihách odcházel do lesa, aby objevil pravý život. Literát Jack London nechával naopak své hrdiny zakusit surovou moc severu, kde přežívají jen ti, kteří se dokážou přizpůsobit. A i v současné literatuře se znovu a znovu objevuje motiv útěku do přírody jako poslední naděje – na uzdravení, na návrat k sobě, na nový začátek. Příběhy tím odrážejí naši vlastní touhu. Když čteme o hrdinech, kteří se učí dýchat v rytmu lesa nebo hledí do otevřené krajiny, ve skutečnosti hledáme totéž: Místo, kde můžeme být sami sebou. Místo, které nás pohladí a ukonejší, že všechno bude zase v pořádku.
Tak se pojďme společně podívat, jak se divočina v literatuře stává prostorem proměny, zrcadlem lidské duše a někdy i nečekaným průvodcem k nalezení sebe samého.
Výpravy v naší hlavě
Zavřete oči a pomyslete na jednu knížku. Je jedno, jestli to bude dávno přečtený a zapomenutý titul nebo právě dočtený bestseller. Nechte si hlavou proběhnout celý její děj. Nejspíš vám před očima tančí hlavní postavy, možná si marně vybavujete jejich jména. A když tenhle boj vyhrajete a konečně si vzpomenete na zápletku i to, jak příběh skončil, zkuste se zaměřit na něco jiného: Na prostor, který ten příběh obklopoval. Na prostředí, díky němuž je kniha víc než jen sledem událostí.
V mnoha knihách je to právě příroda, která dotváří celek. Není jen kulisou, ale plnohodnotnou součástí děje. Pomáhá pochopit, co se v hlavních postavách odehrává, odráží jejich nálady a stavy, někdy je dokonce předjímá. Spisovatelům umožňuje zaplnit prázdné stránky něčím tak hlubokým a vrstevnatým, že se od toho jen těžko dokážeme odtrhnout.
Od zahraničních autorů si mnohý při slově divočina jednoznačně vybaví román Delie Owens Kde zpívají raci. Autorka přivedla čtenáře do mokřadů Severní Karolíny, kde vyrůstá hlavní hrdinka Kya. Bažiny jsou pro ni zpočátku místem izolace a opuštěnosti, postupně se ale mění v domov, který jí poskytuje sílu a identitu. Je to prostředí, kde nachází svobodu, kde se učí přijímat svou jinakost a čerpat z ní. Můžeme tu bažinu, pláže a lesy v knize opět vnímat jen jako autorčinu potřebu dosadit děj do neobvyklých míst. Anebo se do děje můžeme ponořit a nechat se unášet slunečními paprsky, vnímat surovost toho, jak život v tomto prostředí dokáže být krutý, a zároveň si všímat, jak je dospívající Kya vzorem silné ženy, která nachází v téhle divočině klid a bezpečí.
Podobně působivou sílu přírody najdeme v autobiografické knize Divočina autorky Cheryl Strayed. Cheryl vyrazila sama napříč americkou divočinou, aby se vyrovnala se ztrátou matky a rozpadem svého života. Kniha není jen jakýmsi cestopisem, ale naopak nás vede na samotné vrcholky amerických hor a přitom v tomto prostředí ukazuje autorčinu minulost. Její cesta je pochopitelně fyzicky vyčerpávající, bolestivá a často děsivě osamělá. Ale právě proto je i očistná. Jako čtenáři si můžeme v této knize vychutnat to, jak příroda dokáže člověka zbavit všeho nepotřebného a donutit ho znovu najít pevnou půdu pod nohama. A možná si při čtení kdekdo i uvědomí, že i my občas potřebujeme vyjít ven – ne kvůli nachozeným kilometrům, ale kvůli sobě.
A než se podíváme na české autory, ještě tu máme román od autorky Kristiny Hannah Velká samota. Hrdinové se stěhují na drsnou Aljašku v naději, že tam začnou svůj nový život. Jenže místo vysněného útočiště najdou divočinu, která je svým způsobem okouzlující, ale hlavně nebezpečná. Hannah ukazuje, jak křehký je lidský život, když se člověk ocitne tváří v tvář přírodě, která neodpouští slabost. A zároveň jak právě tenhle tlak může postavy změnit, naučit je odolnosti, soudržnosti a odvaze. Čtenář si tak z knihy může odnést nejen příběh o přežití, ale i inspiraci – že i my se můžeme naučit čelit své „vnitřní Aljašce“.
České lesy, háje, luhy a řeky
I u nás se objevují příběhy, kde příroda není jen jakýmsi nutným doplněním hlavního děje, ale stává se naopak aktivním účastníkem proměny. Alena Mornštajnová v románu Les v domě pracuje s lesem jako s magickým i děsivým prostorem. Můžeme tady sledovat metaforu divočiny v českém prostředí. Nejedná se o pohádkový les, v němž by se hlavní postava, holčička cácora, schovávala. Naopak, z vyobrazení lesa vám běhá mráz po zádech.
A když už jsme u knih s těžkým tématem, pojďme se podívat na známý román Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Autorka ukazuje, jak se izolované místo v přírodě může stát prostorem pro hlubokou duchovní i osobní proměnu. Malá vesnice obklopená horami není jen kulisou historického příběhu o pronásledování řeholnic, ale i metaforou útočiště, kde se člověk může dotknout něčeho většího, než je on sám. Příroda je tu drsná a odříznutí od okolního světa pro hlavní postavy dost svazující.
Aby to ale neznělo, že je příroda v české literatuře vždy jen místem utrpení, pojďme si závěrem ukázat, jak umí být útěšná. Třeba v knihách Oty Pavla se řeky a rybníky stávají symbolem radosti a laskavého humoru. Kdo nečetl v rámci maturitní četby Smrt krásných srnců? Když se hrdinové vydávají na ryby, nejde jen o úlovek, ale především o drobné radosti ze života a kouzlo okamžiku stráveného u vody. A právě to je poselství pro čtenáře: Že příroda může být připomínkou, jak důležité je nezapomenout na obyčejnou radost a lehkost. Pavel popisuje okolí Berounky s takovou láskou, že i když je kniha několik desítek let stará, pořád se k ní rádi vracíme, a to i přesto, že maturitu máme dávno za sebou.
A závěrem nesmíme zapomenout na Bylo nás pět od Karla Poláčka. Vzpomínky na dětství, hry venku, lumpárny a výpravy do přírody tu tančí na stránkách knihy. Příroda, pro chlapce často i jakási divočina, není pouhou kulisou, ale symbolem volnosti a bezstarostnosti. Čtenář si u Poláčka snadno uvědomí, že příroda nemusí být vždy drsná a přísná – někdy je to prostě louka za domem, kde jsme jako děti prožívali největší dobrodružství. Kde jsme bojovali s klackem v ruce a domáhali se svého práva strávit zbytek dne na stromech nebo v zákoutích zahrady.
Když se tedy v knihách postavy vydávají do divočiny, učí nás, že prostor kolem nás může být víc než jen kulisou. Les, bažina, hory nebo řeka se stávají metaforou a často i zrcadlem našich emocí. Jsou průvodcem vnitřní proměny a někdy i zkouškou, která odhalí, kdo doopravdy jsme. A právě v tom spočívá síla těchto příběhů – inspirují nás, abychom se odvážili postavit svým obavám a vyjít mimo svou komfortní zónu.
Co si z toho tedy můžeme odnést my, vášniví čtenáři? Možná to, že naše „divočina“ nemusí být jen v horách či hlubokých lesích. Někdy stačí obyčejná procházka parkem, chvíle strávená u vody nebo odpoledne v zahradě. Každý z nás má svůj vlastní prostor, kde může být sám sebou, nadechnout se, uvolnit a načerpat sílu. Literární hrdinové nám jen ukazují, že právě v těchto chvílích, kdy zpomalíme a necháme se vést přírodou – ať už venku, nebo v představách –, dochází k opravdové proměně. A možná právě díky tomu se můžeme cítit propojenější, silnější a schopnější čelit světu kolem nás s větší lehkostí, hravostí i hlubším porozuměním vůči sobě samému.
Zdroj: autorský článek
