Zajímá mě, jak se ženy vyrovnávají se zvraty velkých dějin. Ty dopadají na nejslabší, říká Kateřina Tučková
Příběhy bezpráví na ženách jsou leitmotivem spisovatelky Kateřiny Tučkové, autorky oceňovaných knih jako Bílá Voda, Žítkovské bohyně či Vyhnání Gerty Schnirch. Až v terapii pochopila, že tento zájem vyvěrá z raného dětství s otcem alkoholikem, který týral její mámu.
Co stojí na začátku vaší knihy? Je to nejdřív „hrabání se“ v archivech, nebo vždy konkrétní téma, případně postava?
Vždycky téma. Vím, o čem chci psát, ale neznám podrobnosti. Tak se obrátím k existující literatuře – studiím, diplomovým pracím, dobovým časopisům a novinám –, hledám pamětníky, se kterými bych o dané problematice mohla promluvit. A rozhlížím se, zda to téma bylo už literárně zpracováno, případně jak, abych se třeba nepokoušela vyprávět něco, co už někdo udělal lépe. No a z toho všeho, co v prvních měsících rešerší nastřádám, se mi postupně začíná vylupovat románový příběh.
O vás je známo, že studiu pramenů a historických souvislostí věnujete opravdu velké množství času. Dá se říct, kolik práce vám zabere samotné psaní knihy a kolik rešerše?
Přesně se to asi říct nedá. Ale probíhá to většinou tak, že v první fázi jen načítám, a teprve když už se mi příběh pomalu skládá v hlavě, se pouštím do psaní klíčových scén. Klidně těch, co se odehrávají uprostřed nebo i na konci románu. Pořád si ale něco upřesňuji a ověřuji, protože jak se příběh větví, vyvstávají nové otázky a potřeba k nim najít informace. Což trvá prakticky do chvíle, než padne závěrečná tečka, i když ve snižujícím se objemu. I většina beletristických knih, které během práce na románu čtu, nějak souvisí s rozpracovaným příběhem… Jsem v něm zkrátka cele ponořená a do chvíle, než se rukopis odešle do tiskárny, mě zajímá všechno, co ho může nějak ovlivnit.
Dokážete popsat, kdy vám postavy, které vycházejí ze studia historie, v hlavě ožijí?
To bývá trochu delší proces, ale popsat se dá docela přesně. Většinou to začne při čtení nějakých memoárů nebo nad nějakým dokumentem, který vylovím v archivu – narazím tam na nějakou informaci nebo popsanou situaci a ta postava se přitom ozve. Reaguje na ni pár slovy nebo větou. A já tak poprvé uslyším její hlas, ucítím její charakter. To je nádherný okamžik. Vím pak, že se z toho nastřádaného materiálu opravdu začíná rodit něco nového, životného. A i když je to potom nesmírná dřina a zátěž, ohromně mě baví, jak ten příběh nabírá na tvaru a hloubce a jak se ty postavy mění z pouhého slova nebo věty v plnohodnotné osobnosti.
Máte představu postavy s jejím zázemím či motivacemi jen tak v sobě, v mysli, nebo si vytvoříte její konkrétní „složku“, abyste se neztratila?
Každou postavu nějak cítím, vím, kam má směřovat. Ale postupem času, jak se rozrůstá příběh a přibývá postav, si pro ty hlavní vytvářím časovou osu i seznam klíčových prožitků nebo interakcí s jinými postavami, abych na první pohled viděla jejich vývoj a nezdržovala se dlouhým vyhledáváním v textu. Takže ano – někdy mám na nějakou postavu několik papírů počmáraných poznámkami a pavučinou šipek, někdy mám na některou přímo složku.
Historická přesnost je pro vás důležitá, na druhou stranu při psaní pracuje fantazie. Jak si hlídáte, aby vás kreativita nezavedla někam mimo, nebo naopak aby váš příběh nebo dialogy nebyly příliš suché či neživé?
Tou problematikou historické věrnosti se často zabývám, pořád zvažuji, co si v románu můžu dovolit. Ale vždycky, když jsem na vážkách, si nakonec odpovím – v podstatě všechno. Mým cílem je totiž napsat román, ne literaturu faktu. Jinými slovy, napsat text, který se řídí svými vlastními pravidly. A mezi ta patří promyšlená struktura a postavy s jasnými motivacemi, několik časových linií, což je pro rozsáhlejší téma nezbytné, vyprávění musí postupně gradovat, směřovat ke katarzi, v neposlední řadě to musí být i stylisticky povznášející zážitek. Přesto se ale snažím být věrná historickým skutečnostem, protože z nich moje knihy vycházejí.
Volím sice fiktivního vypravěče, respektive vypravěčku, ta ale prožívá události, které prožili skuteční lidé. Takže i když na úrovni jednotlivých postav a jejich interakcí či dialogů jsou mé knihy smyšlené, tak celek poskytuje poměrně věrný obraz toho, co se stalo. Samozřejmě jsem se musela několikrát obhajovat proti tvrzení, že historii zkresluji, s tímto názorem jsem se setkala hlavně v souvislosti s knihou Vyhnání Gerty Schnirch. S tím já ale nesouhlasím. Historie přece nikdy nenabízí jedinou interpretaci událostí, jediná pravda prostě neexistuje. Existuje jen pravda vítězů. A to, co zajímá mě, je prožitek těch, kteří skončili poražení, umlčení a zapomenutí. Zajímají mě příběhy obětí, z jejichž pohledu vypadá historie zkrátka jinak než z pohledu těch, co ji psali.
Kde je klíč k tomu, aby dějinné okamžiky opravdu zasáhly osud postavy, nebyly tam jen jako zajímavá kulisa?
Klíčem jsou pro mě postavy. To, co načítám, jsou okolnosti, které se do příběhu musí promítnout. Ale nakonec ten příběh vnímám vždycky pouze perspektivou postavy, takže mi do textu vstupuje jen to, co je pro ni důležité. Pamatuji si, že když jsem psala scény z násilného odsunu brněnských Němců, honilo se mi hlavou množství myšlenek – představovala jsem si ten obrovský počet lidí sháněných samozvanými strážci zákona z různých brněnských čtvrtí, zbraně, vyprázdněné byty, které v tu dobu zabíraly české rodiny, a v nich mrtvá těla těch, co radši spáchali sebevraždu, protože nevěděli, co je čeká… Všechno jsem to věděla, ale žádná z těch informací nebyla důležitější než šílený strach, který jsem v tu chvíli cítila spolu s Gertou – že nebude mít v následujících hodinách vodu pro své dítě, že neví, jestli bude schopna ochránit jeho život.
Vaše romány přinášejí pozapomenuté příběhy žen, které prožívají nějaký dramatický dějinný okamžik, často se musejí vyrovnávat s nějakou mocenskou nebo dějinnou nespravedlností či osudem. Tušíte, proč vás zajímají právě takové hrdinky nebo okamžiky?
Po letech terapie už ano. Nicméně vždycky mi přišlo logické psát příběhy z perspektivy žen – neviděla jsem důvod, proč bych psala knihy, kde by byl hlavním hrdinou muž. Proč bych to dělala? Vždyť takových knih napsali spisovatelé plno, a dokonce i tam, kde do centra příběhu postavili ženskou hrdinku, psali často svou, tedy mužskou představu o jejím prožívání světa. Spisovatelky se vzhledem ke staletím, kdy ženy nemohly studovat ani se profesně realizovat, k peru dostávaly až v průběhu 19. století, a teprve od té chvíle se dá mluvit o autentické zkušenosti žen v beletrii. A to je linka, na kterou navazuji.
V rámci ní mě ale nejvíc zajímá, jak se ženy vyrovnávají se zvraty velkých dějin, které obvykle nejhůře dopadají na ty nejslabší a nejzranitelnější. Teprve během terapie jsem si, mimo jiné, ujasnila, že tenhle zájem vyvěrá z mého raného dětství stráveného s otcem alkoholikem, který týral mou matku. Tehdy jsem jí strašně moc chtěla pomoct, ale nevěděla jsem jak, jako dítě jsem byla úplně bezmocná. Dnes už tak bezmocná nejsem, a tak se tedy snažím upozorňovat na příběhy bezpráví tím, co umím, tedy psaním.
Máte se svými postavami něco společného? Nebo jaký s nimi máte jako autorka vztah?
Moje hrdinky jsou často inspirované skutečnými osobnostmi, nicméně jejich charakter a projev jsou přizpůsobené tomu, co mají sdělit čtenáři. Samozřejmě že mají i něco ze mě, nějakou zkušenost, pocit, názor. Ale veskrze jsou promyšlené tak, aby sloužily příběhu. Nicméně protože jsem s nimi dlouho – většinou tři roky, ale třeba i deset let, jako v případě mé poslední knihy – znám je skutečně do hloubky. Někdy mi pak připadá, že jsou živé, skoro jako by to byly moje přítelkyně nebo příbuzné.
Svůj zatím poslední román Bílá Voda jste psala deset let. Je pro vás těžké si při hledání pramenů říct „už mám dost materiálu“?
To ano. Zrovna v případě Bílé Vody jsem se materiálem doslova zahltila. Všechno mi připadalo podstatné. Na druhou stranu, díky načítání jsem načerpala množství podnětů, na které bych sama nepřišla, protože život v internačním klášteře nebo ve vězení je pro mě těžce představitelný. Takže to bez toho nakonec asi nešlo.
V rámci příprav na Bílou Vodu jste žila i u pražské komunity řádových sester. Kdy vás napadlo, že do toho chcete jít, a jaký byl ten hlavní důvod?
Ta myšlenka mě začala lákat celkem brzy, protože něco jiného je o řeholním životě číst a něco jiného to zažít. A já jsem věděla, že pro to, abych mohla prostředí kláštera v románu zachytit věrohodně, budu potřebovat vlastní zkušenost. A jsem moc ráda, že jsem našla komunitu sester, která pro mou práci měla pochopení a přijala mě.
Jak dlouhou dobu jste s nimi strávila?
Nejprve několik víkendů a pak týden. A byl to na prožitky mimořádně bohatý týden, ze kterého jsem později při psaní opravdu hodně čerpala.
Třikrát jste knihu také přepisovala. Jaký je to pocit, napsat 800 stránek a zjistit, že musíte změnit vypravěče nebo vypravěčku a přepisovat?
No, co vám budu povídat – bylo to dost frustrující. Ale já jsem každou nepodařenou verzi odkládala s vědomím, že vím, jak tu knihu napsat lépe. A protože jsem shromáždila obrovské množství materiálu a měla v hlavě tolik informací, cítila jsem k tomu tématu také závazek. Nechtěla jsem to vzdát, protože jsem měla dojem, že nikdo jiný by o perzekuci řeholnic za minulého režimu ani o bezprecedentním působení kněžky vysvěcené v moravské podzemní církvi nenapsal. Kvůli náročnosti obsáhnout celé to téma, ale i kvůli tomu, že perzekuce řeholnic dnes nikoho nezajímá a svěcení žen zase popuzuje. Takže jsem si říkala, že to je na mně, a že to tedy musím udělat za každou cenu. Nakonec tou cenou bylo deset let života, ale během nich jsem zase zjistila mnoho věcí o sobě, takže to rozhodně nebyl promarněný čas.
Kateřina Tučková
Spisovatelka, dramatička, publicistka, historička umění a kurátorka výstav. Je nositelkou cen Magnesia Litera, Ceny Josefa Škvoreckého a Český bestseller, v roce 2017 jí byla Ústavem pro studium totalitních režimů udělena Cena za svobodu, demokracii a lidská práva, v roce 2022 obdržela Státní cenu za literaturu. V zahraničí byla oceněna literární cenou Premio Libro d’Europa udělovanou festivalem v italském Salernu. Její knihy se překládají do dvaceti dvou jazyků.
Když říkáte, že vás postavy občas svým jednáním překvapí nebo že se vám „do rozepsané scény vloudili ultrakonzervativní katolíci“, jak to přesně během toho psaní vypadá? To vám najednou přijde na mysl tahle myšlenka, a vy, ač jste s tím původně nepočítala, se jí nemůžete zbavit?
V podstatě ano. To se stává tak ve druhé třetině práce, kdy už se postavy plně vylouply a jednají tak trochu za sebe. Najednou je jasné, kam míří a co potřebují, epizody a nejrůznější zvraty se nabízejí samy, a já si připadám, že je skoro nestíhám zaznamenávat. To jsou ovšem velmi vzácné chvíle, za které pociťuji velkou vděčnost – nastanou, když má člověk už dostatek informací a je do příběhu intenzivně ponořen, má čas, nic ho neruší, pak se mu mysl otevře natolik, že to běží samo…
V podcastu časopisu Reflex jste říkala, že potřebujete asi dvě až tři hodiny, během kterých se před samotným psaním začínáte soustředit a pomalu se noříte do rozepsaného příběhu. A že pak můžete psát klidně i šest hodin a více. Co během té přípravné fáze děláte?
No ano, než se plně zkoncentruji a napojím na to, co jsem psala posledně, trvá to. Většinou nejprve pročítám to, co jsem už napsala, edituji, čtu materiál, který jsem si k dané kapitole nachystala, a pomalu se nořím do atmosféry.
A jak vaši práci a tento proces ovlivnily děti?
Samozřejmě výrazně. Dnes je jim pět a tři roky a času na práci s nástupem do školek přibylo, ale ještě loni jsem si zoufala, protože jsem vlastně pořád jen začínala. Měla jsem na práci sotva čtyři hodiny denně, případně noc, a to jsem vždycky stihla leda vypít čaj, uklidnit se, pročíst si něco – a když jsem se konečně pořádně zkoncentrovala, byl čas převzít dítě od hlídačky.
Korektury jedné z knih jste dělala v porodnici, také ponořit se na šest hodin do práce s malým miminkem je asi utopie…
Paradoxně v době, kdy jsem měla doma kojence, se psát dalo. Měla jsem hodně spavé děti. Korektury Bílé Vody jsem opravdu dokončovala po porodu druhého dítěte v porodnici a pracovalo se mi tam moc dobře. Byla jsem na privátním pokoji, dcerka spala, nikdo mě nerušil, nemusela jsem se starat o provoz domácnosti ani vařit… Po roce to už ale samozřejmě tak jednoduché nebylo. Psát s tříletým a ročním dítětem se nedalo, ale stále šlo cestovat na čtení a besedy včetně krátkých cest do zahraničí, protože mám naštěstí fungující zázemí. Manžel, rodiče a paní hlídačka mi v tu dobu opravdu hodně pomáhali. A četla jsem. Teď mám nastřádáno na dva romány, tak snad s nástupem dětí do školky bude konečně čas i na psaní.
Zdroj: autorský rozhovor
