Zvířata jsou krásná kapitola, ale taky dlouhá a náročná. Děti vidí kamarádství a mazlení, my vidíme další povinnost, která se nezastaví ani když jsme unavení, nemocní nebo prostě nemáme den. Obojí je pravda a nemusí se to navzájem popírat. Někdy je největší péče právě v tom, že si přiznáme své limity. A že dítěti můžeme dát pochopení, čas a vysvětlení místo klece v obýváku a sena v hlavě. A když už se pro zvíře rozhodneme, tak je možná fajn myslet i na ty praktičtější věci dopředu. Třeba že nečekané výdaje umí člověka docela zaskočit a že pojištění mazlíčků dneska není žádná exotika. Dá se to najít celkem jednoduše třeba přes Suri a aspoň část stresu to může vzít ze stolu.

Možná si jednou ty naše děti pořídí zvířata po svém a s radostí. A my u toho klidně budeme stát jen jako návštěva. A to mi vlastně přijde úplně v pořádku.