Když vám léky píše doktor, závislost si nepřiznáte, říká zpěvačka I am Rosie

I am Rosie

I am Rosie Zdroj: Lucie Urban

Než nastoupila léčbu, brala padesát prášků denně. Prošla si epileptickými záchvaty, málem se kvůli závislosti utopila, přišla i recidiva. Dnes zpěvačka, která si říká I am Rosie, pomáhá šířit osvětu o závislostech.

Co je závislost? Jak byste ji popsala někomu, kdo s ní nemá žádnou zkušenost?

Závislost je chronická nemoc, kdy jste psychicky i fyzicky závislí na nějaké látce nebo činnosti a omezuje to vaše fungování v normálním životě, případně vám do něj výrazně zasahuje. Ve chvíli, kdy vás tato látka nebo činnost začne omezovat, už můžeme mluvit o závislosti.

Vy sama máte zkušenost se závislostí na lécích. Jak dlouho trvala? A kdy jste si ji začala uvědomovat?

Popravdě jsem si to neuvědomovala ani ve chvíli, kdy jsem stála v Bohnicích na příjmu. V té době jsem jedla asi padesát prášků denně a doktor na příjmu mi řekl, že pokud okamžitě nenastoupím léčbu, tak umřu. To, že jsem závislá, jsem zjistila až v jejím průběhu. Nastoupila jsem kvůli rodině, ne kvůli sobě. Měla jsem hodně sebedestrukční chování, nechtěla jsem tu být a dělala jsem všechno pro to, aby to skončilo.

Aby to skončilo – tím myslíte, abyste umřela?

Přesně tak.

Říkala jste, že jste brala padesát prášků denně. Jak je vůbec možné do sebe takové množství dostat během dvaceti čtyř hodin?

Abych třeba usnula, tak jsem si jich musela vzít dvanáct. Užívala jsem hypnotika, léky na zklidnění, na spaní. Člověk jich nezačne brát najednou desítky, ale jelikož jde o návykové léky, postupně se vám na ně začne zvyšovat tolerance. V lékárně vás upozorní, že je můžete užívat maximálně dva týdny v kuse, a když to nedodržíte, okamžitě se vám začne vytvářet závislost. Tělo si postupně zvyká na látku a potřebuje jí víc a víc, aby se dostavil stejný účinek jako na začátku.

Jak to celé začalo? Proč jste tyto léky začala užívat?

Dostala jsem je na panické ataky, které přicházejí zpravidla ve chvíli, kdy jsme v klidu, vlastně se cítíme docela v pořádku, a nejmíň to čekáme a potřebujeme. Já jsem je zažívala v noci, strašně jsem se bála usínat a spát, takže mi psychiatrička napsala léky na spaní s tím, že si mám občas vzít čtvrtku před spaním. To jsem dodržovala, ale pak už jsem si potřebovala vzít půlku, po nějaké době celý, jeden a půl, dva a tak dál.

Takhle postupně jste se dostala až k padesáti práškům za den?

Nebylo to tak rychlé. Vlastně jsem tři nebo čtyři roky užívala jeden, maximálně dva prášky denně, abych se vypnula. Ta tolerance, o které jsem mluvila, se mi strašně rychle zvýšila až během posledního půl roku před samotnou léčbou.

Co se změnilo? Proč byly čtyři roky relativně v pořádku, ale za poslední půlrok se to zlomilo?

V roce 2022 mi zemřelo pět blízkých lidí, dva z nich spáchali sebevraždu, také mi odešla nejmilovanější babička, která byla jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě. V té době se mi vytvořilo trauma, ale já jsem si to neuvědomovala, dodnes to ještě nemám úplně zpracované. Tehdy jsem to v sobě uzemnila. Potřebovala jsem fungovat, brala jsem prášky na uklidnění, například Neurol, protože se mi to trauma zobrazovalo v noci v podobě nočních můr a nespavosti, a to jsem nechtěla. No a po hypnotikách jsem žádné sny neměla.

Jak se pozůstalí mohou vyrovnat se sebevraždou blízké osoby?

Video placeholde
. • .

Je to ten nejčastější moment, kdy člověku hrozí, že spadne do závislosti? Když si prochází něčím nesmírně náročným, a nemůže si dovolit to zpracovávat nebo prožívat?

To je různé. Lidem vzniká závislost na základě nejrůznějších věcí. Někdo pije nebo užívá návykové látky, protože se nudí, ne vždy je to kvůli vypjaté situaci. Je ale všeobecně známé, že lidé díky návykovým látkám utíkají od reality.

Chápu, že na začátku vám léky na spaní předepsala vaše psychiatrička, nicméně předpokládám, že padesát léků denně už vám nepředepsala. Řešila jste s ní, že potřebujete dávky navyšovat?

Přímo ne. Zkoušela jsem jí napsat o recept třeba čtyřikrát do měsíce, ale ona mi ho vždy poslala jen jednou za měsíc. V té době jsem si ale sháněla léky u rodiny nebo od přátel, kteří je také užívali, také přes kamarády, jejichž rodiče jsou lékaři a mohli mi je předepsat. V posledních měsících, kdy už jsem jich potřebovala opravdu hodně, jsem je začala shánět na černém trhu.

To musela být docela drahá záležitost.

Příšerně drahá. Balení sta hypnogenů tam stojí třeba dva a půl až čtyři tisíce. Což byla v poslední fázi moje dávka na dva dny.

Co bylo tím zlomovým okamžikem, kdy jste se rozhodla, že takhle už to dál nejde, a že se musíte začít léčit?

Bylo to víc věcí najednou. Během jednoho měsíce se mi stalo, že jsem z absťáku dostala epileptický záchvat a současně jsem se málem utopila v aquaparku. To byla pro moji rodinu poslední kapka, kdy řekli, že takhle už to dál nejde. Také jsem byla pořád sjetá, zpomalená, nic jsem si nepamatovala. Pod vlivem léků jsem neměla žádnou krátkodobou paměť, stávalo se mi třeba, že jsem večer mluvila s přáteli, a ráno jsem vůbec nevěděla, o čem jsme se bavili, a často ani to, že jsem s nimi vůbec mluvila.

I am RosieI am Rosie | Lucie Urban

Kamarádi si toho nevšimli? Protože podle toho, co popisujete, jste asi musela být trochu mimo.

Ve chvíli, kdy jsem s nimi mluvila, jsem reagovala normálně. Přišlo jim divné právě to, že jsem si nepamatovala, že jsme spolu mluvili, ale já jsem to vždy nějak zahrála do kouta, vymluvila se na náročné období a na léky, po kterých si některé věci špatně pamatuju. A samozřejmě jsem dodávala, že je to úplně v klidu, že je brzy brát přestanu. Vzhledem k tomu, že to byly léky, jim to přišlo v pohodě.

Je na závislosti na lécích to nejzrádnější, že vám je předepisuje lékař, takže se nezdají být nebezpečné?

Rozhodně. Vy i vaše okolí to prostě berete tak, že vám to píše oprávněná osoba, lékař, takže o nic nejde.

Ani vaší lékařce nepřišlo divné, že požadujete recept čtyřikrát do měsíce? Nikdy se vás na to nezeptala?

Myslím si, že ta otázka opravdu nikdy nepadla. Pamatuji se ale, že když jsem dostala epileptický záchvat, nikdo nevěděl proč, tak tehdy mé mamce řekla, že to byl absťák. Vůbec jsem to nechápala. Jakej absťák? Neměla jsem ponětí, co je to závislost, nikdy jsem kolem sebe závislého člověka neměla. Vůbec jsem si to nedokázala představit. Je strašně těžké přiznat si, že jste závislí a že máte problém, protože žijete v přesvědčení, že žádný problém nemáte. Každý závislák si to myslí. Viděla jsem sice, že jsem občas mimo, že to s léky někdy přeháním a že bych měla brzdit, ale absolutně jsem si nemyslela, že je to na léčbu. Prostě teď to potřebuju, a až to potřebovat nebudu, tak to vysadím.

Na svém Instagramu jste současně popisovala, že kromě epileptického záchvatu a pádů na chodníku jste se v těchto fázích i sebepoškozovala. Ani tehdy vás nenapadlo, že už to pod kontrolou prostě nemáte?

Vlastně ne. Od svých zhruba osmnácti let jsem prožívala nějaká depresivní nebo smutná období, vzestupy a pády pro mě byly poměrně běžné, byla jsem zvyklá, že se to střídá. Někdy jsem víc pila, pak jsem se z krize zase vyhoupla, hodně mě držela hudba a práce, vědomí, že prostě musím fungovat. Jela jsem pořád na sto procent, což je něco, co nemůže vydržet nikdo, takže pak to prostě celé explodovalo. Vrátilo se mi, že jsem v osmnácti viděla v nemocnici umírat velmi blízkého člověka na cirhózu jater, což je strašná smrt. Tak se mi vrátily vzpomínky na toxické vztahy, potlačované pocity, na strašně moc věcí. Myslím si, že bych se v těch Bohnicích stejně jednou ocitla. Závislost a to, co se stalo v roce 2022, všechno jenom urychlily.

V rozhovoru pro DVTV jste řekla, že aby vás do léčebny přijali, musela jste být čistá. Jak ale může být čistý člověk, který potřebuje léčbu?

Je to velký paradox. Když jsem přišla na akutní příjem, chtěli po mně, abych byla čistá, což jsem dodnes nepochopila. Budu se na to muset paní primářky zeptat, až ji uvidím. Nicméně vy jste to dokázala. Brala jste padesát prášků denně a dokázala jste si je dvacet čtyři hodin nevzít, aby vás přijali. Ano, přišla jsem tam, řekla jsem lékaři, že jsem si dvacet čtyři hodin nic nevzala, on na mě vyvalil oči a okamžitě mi dal diazepam. Zhrozil se, že bych za chvíli mohla mít epileptický záchvat.

I am RosieI am Rosie | Lucie Urban

Jak jste to zvládla, najednou si ty prášky nevzít?

Nevím, prostě jsem je nechtěla. Věděla jsem, že si je nesmím vzít, tak jsem si je nevzala. Pak už mě okamžitě hospitalizovali.

Co se dělo potom? Jak probíhá léčba závislostí v Psychiatrické nemocnici Bohnice?

Ať už jste akutní, nebo jste v pořadníku na léčbu, tak přijdete, vezmou vám všechny věci, musíte sundat šperky, piercingy a často i dělat dřepy, aby bylo jisté, že si s sebou do léčebny nic nepronesete. Na detoxikační části jen ležíte, odpočíváte, podle toho, kolik jste brali nebo kolik jste toho vypili, vám dávají diazepam, abyste nedostali epileptický záchvat, a jeho dávky vám postupně snižují. Spousta lidí si během této části projde toxickými psychózami, prožije deliria. Poté, co si to „odležíte“, začnete se zařazovat do hlavního režimu. Říká se, že je to jeden z nejtvrdších pavilonů v Bohnicích, ale je to hlavně proto, abyste se vrátili do normálního života v co nejlepší kondici, a protože pro závislé lidi je naprosto klíčové mít režim, tak je to tam opravdu extrémně striktní.

Co to přesně znamená?

V sedm je budíček, v sedm dvacet rozcvička, o půl osmé jdete na snídani, ve tři čtvrtě dostanete léky, pak následuje program, který běží celý den, až do půl osmé večer. Chodíte na arteterapie, pletete košíky, absolvujete terapeutické skupiny, pracujete na zahradě, všechno je striktně dané.

Dávalo vám smysl plést košíky nebo sázet květiny?

První měsíc, předtím, než jsem odešla na reverz, mi to smysl nedávalo ani trochu. Měla jsem pocit, že celá ta léčba je úplně k ničemu, vůbec mi nepomáhá, nemá to pro mě žádný význam, a tak jsem odešla. Vůbec mi nedošlo, že můj problém je mnohem hlubší, nevěděla jsem, že před něčím utíkám, myslela jsem si, že se se vším vyrovnám časem a prací. Takže když už jsem nebrala léky a neměla žádná jejich rezidua v moči, řekla jsem si, že už pro mě léčba nemá smysl, a odešla jsem.

Co se stalo potom?

Venku mě sejmula realita, hodilo mě to do strašné deprese, byla jsem pořád v úzkosti, nic mě nebavilo. Byla jsem úplně apatická, jenom jsem ležela v posteli a nechtěla nic dělat. A najednou mi došlo, že jsem tam měla zůstat. Začala jsem pít, sice jedno dvě piva, ale i to pro mě bylo hodně, a pak jsem začala zase jíst prášky. Vydržela jsem asi týden, a přišla recidiva.

Takže jste se rozhodla vrátit?

Ano. A tentokrát jsem se rozhodla sama ze své vůle. Měla jsem v sobě asi nějakých patnáct prášků, řekla jsem tátovi, ať mě okamžitě odveze zpátky do Bohnic. Přijeli jsme na akutní příjem, jenže tam nevěděli, kolik jsem toho snědla, takže mě odvezli na Bulovku, a další den jsem byla zase zpátky na detoxu.

Je to časté, že lidé podepíšou reverz, a vzápětí jsou zpátky?

Hodně časté. Potkala jsem lidi, kteří tam jsou třeba dvacetkrát do roka. Málokdo to zvládne napoprvé. Musíte v tu chvíli léčbě obětovat úplně všechno, přijmout, že máte problém, a být rozhodnutí se léčit, a na to spousta lidí není připravená, nechtějí si připustit svoji závislost. Projdou detoxem, vrátí se do reality a začnou zase pít nebo brát. Říká se, že většina lidí potřebuje několik recidiv k tomu, aby si připustili, že mají problém.

I am RosieI am Rosie | Lucie Urban

Vám stačila jedna…

Doufejme. Během recidivy mi došlo, že takhle žít nemůžu. Bylo mi psychicky strašně zle, valili se na mě všichni démoni v mé hlavě, a díky tomu se mi podařilo změnit přístup. Když jsem se do Bohnic vrátila, všichni mě seřvali, a je to naprosto v pořádku. Seděla jsem pak na detoxu, brečela, říkala jsem, že to zvládnu, že vydržím celou tu tříměsíční léčbu, ale nikdo mě nebral vážně, protože to tam opakují úplně všichni, a pak stejně podepíšou reverz. Mně se ale podařilo do toho ponořit naplno, otevřela jsem strašně moc témat, rozhodla se, že na sebe řeknu i ty nejhorší věci, co jsem v životě udělala a co se mi staly, a všechno to ze sebe dostanu. Protože to jinak nešlo. Potřebovala jsem šanci na nový život, ten starý už bych žít nezvládla.

Napadlo vás někdy během tří měsíců léčby, že byste ten reverz přece jen podepsala?

Ani jednou. Přitom když jsem tam byla poprvé, myslela jsem na to pořád. Jako v kriminále jsem si odškrtávala každý den a počítala, kolik mi jich ještě zbývá. Napodruhé už to bylo jiné, psychicky jsem se připravila na to, že to zkrátka bude trvat tři měsíce, a díky tomu mi to i rychleji utíkalo.

Jak dlouho jste z léčebny venku?

Začátkem února to budou tři měsíce.

A jaký je po léčbě návrat do reality, kde už nejsou budíčky ani přesně nalinkovaný program?

Už v průběhu léčby podstupujete zkoušky, vzdělávají vás, abyste chápali, co je to závislost, toxická psychóza, abstinenční příznak. Je potřeba, abyste to všechno znali a poznali v momentě, kdy se vám něco takového začne dít. Také vás učí, že se můžete vypravit do krizového centra, které má otevřeno 24/7, nebo na akutní příjem do Bohnic. Vědět, co máte dělat, je naprosto zásadní. Také nás učili rozumět své nemoci a pracovat s ní, poznat spouštěče, umět s nimi pracovat. A když to zvládnete, tak se dostanete do další fáze léčby a můžete v sobotu chodit na celý den domů, od osmi ráno do osmi do večera. Je to takový pomalý způsob, jak si vyzkoušet, co to s vámi dělá, jak se doma cítíte, jestli máte bažení a podobně. Nakonec si musíte vypracovat krizový plán, sepsat si problémy všeobecného rázu, to znamená, jestli máte práci, jak jste na tom s financemi, zda máte kde bydlet, také seznam krizových linek a ostatních zařízení, kam se vydat nebo dovolat, když hrozí průser. Je to velmi propracovaný systém, který vám dává co nejvyšší možnou šanci uspět v životě po léčbě.

Udržela jste si z léčebny nějaké rituály?

Určitě. Zamilovala jsem si například jógu, hodně jsem začala číst, snažím se chodit do postele v deset večer a mít zaplněný den. Vytvořila jsem si denní a večerní rituály, chodím ven se psem. Teď čekám na místo v denním stacionáři, docházím na terapie, skupinové i individuální, a občas zajdu i na schůzky Anonymních alkoholiků. Mám dobrou medikaci a vím, že když občas přijdou horší dny, tak je zvládnu, protože bude-li nejhůř, vždycky můžu zavolat paní primářce nebo vyrazit pro pomoc přímo do Bohnic.

Říkáte, že máte dobrou medikaci. Jaké pro vás je, jít si vyzvednout léky do lékárny? Protože alkoholik se může regálům s láhvemi vyhnout, vy tu možnost nemáte…

Znám holku, která do lékárny vejít nemůže, dokonce jí vadí i vidět reklamu v televizi. Se mnou to absolutně nic nedělá. Možná je to i tím, že nemám recept na ty konkrétní léky, a na rozdíl od alkoholiků mám výhodu, že nejsou volně prodejné, takže mě to ani nenapadne.

To bažení, o kterém jste mluvila, jste už zažila?

Jasně, třeba když se pohádám s rodinou nebo jsem ve stresu, tak mě napadne, že bych se strašně ráda vypnula a chvíli nepřemýšlela nebo neměla žádné sny, ale než bych si nějaké léky sehnala, tak by to trvalo klidně několik dní. Mezitím se mi to v hlavě rozleží, snažím se rozptýlit a podívat se na to, co se děje, střízlivým pohledem. Vždycky dojdu k tomu, že mi léky za to nestojí, a dám si radši dort. Je obrovská výhoda, že léky nejsou k dostání hned, na rozdíl třeba právě zase od toho alkoholu, kdy vám stačí prakticky sjet výtahem dolů z bytu, a během pár minut si ve večerce můžete koupit placatku. To je extrémně náročná a těžká závislost, obzvlášť v zemi, kde je tolerance k alkoholu vysoká a koupíte ho kdekoli, v kteroukoli denní nebo noční hodinu.

Dokážete říct, kolik je v Česku lidí závislých na lécích?

Poslední výzkumy ukazují, že na jednoho alkoholika je to zhruba jeden člověk, který má právě závislost na lécích. Je to obrovský problém, mnohem větší, než si jako společnost připouštíme.

Jste vyléčená? Budete někdy vyléčená?

Nikdy. Závislost je nemoc až do konce života. Teď jsem v nějakém polostabilizovaném stavu. Jsem schopná fungovat v běžném světě, ale nejsem stabilizovaná například pro stoprocentní pracovní nasazení, velké emoční tlaky ani třeba pro partnerský vztah.

I am RosieI am Rosie | Lucie Urban

Na Instagramu jste se svojí spolupacientkou z léčebny založila profil Takhle to nebude napořád. Co je jeho cílem?

Jde vlastně o svépomocnou komunitu, která má pomáhat lidem šířit povědomí o závislosti, podporovat je v tom, aby se chodili léčit, vysvětlit, jaké jsou možnosti léčby, co je léčebna, jak to v ní chodí, co jsou abstinenční příznaky nebo co je vůbec samotná závislost. Snažíme se také o to, aby závislosti přestaly být u široké veřejnosti tak tabuizované.

Vy jste zpěvačka, hudebnice. Co chystáte teď?

V první řadě se chci věnovat tomu projektu a ukázat lidem, že být střízlivý je IN. Také teď budu natáčet nový song, který jsem napsala po večerech v léčebně, a hlavně se plánuji věnovat sama sobě. Myslím si, že jsem prošla hodně velkým životním restartem, a že bych měla změnit víc než jen nějaké drobnosti.

"Článek vyšel v časopise Moje Psychoogie 2/24"