Lidský mozek vnímá nahého člověka jako emotivní a hloupé stvoření, ukázal experiment
Na bitevním poli antické Galie se střetávají dvě představy o civilizaci: Ta římská, oděná v disciplíně , a ta „barbarská“, údajně nahá, divoká a nespoutaná. Nahota se tu však stává víc než jen legendou o odvaze. Je symbolem toho, jak lidstvo odpradávna chápe tělo, emoce a rozum. Co o nás prozrazuje, že i dnes vnímáme tělo, a zvlášť to ženské, jako znak citlivosti, zranitelnosti a zároveň nižší inteligence?
Caesarova legie je natažena jako had napříč divokou galskou krajinou. Přední část dorazila na místo, kde se armáda hodlá utábořit, a začíná rychle budovat kemp. Zadní voj je ještě celé kilometry daleko, když se z lesa vynoří desítky tisíc Galů a s nepříčetným řevem se řítí na zaskočené legionáře. Galové mají všechno: zbraně, odhodlání, moment překvapení. Mají za co bojovat. Je jen jedna věc, kterou postrádají. Oblečení. Jdou do bitvy kompletně a především hrdinně nazí. Protože tak to barbaři dělají. Jsou ostatně emotivní, výbušní, vášniví, animální… a oproti Římanům samozřejmě hloupí.
Aspoň tak to vyprávěly legendy a pak také římští vojáci nad kalichem ochuceného vína. Ta část s keltskými penisy vlajícími v chladném galském větru pro ně byla obzvlášť důležitá. Nahota byla totiž velkým tématem starověkého světa. Mužská nahota, abychom byli konkrétní, ale to hlavně tím, že žena obecně naopak velkým tématem nebyla. Jak Řekové, tak později Římané vnímali nahotu jako něco primárního, téměř animálního, ale na druhou stranu heroického a obdivuhodného.
Přesněji řečeno, Řekové ji často přisuzovali svým hrdinům, protože vnímali tohle slovo jinak než my. Jejich hrdinové nebyli morálními majáky, ale nadpřirozenými, zpravidla tragickými postavami, často vzdorujícími bohům. Hračkami či oběťmi nejrůznějších proroctví a osudu. To byla takzvaná heroická nahota. Římané pak přišli s konceptem patetické nahoty, tu přisuzovali především barbarům, Keltům obzvlášť. Civilizovaný člověk, tedy ten, který mluví latinsky, chodí do bitvy oblečen, na rozdíl od pololidí, kteří žijí mimo Apeninský poloostrov.
Pokud na vás patetická nahota působí už na první pohled jako naprosto klasický projev antického rasismu, pak jste alespoň trochu pronikli do mysli starověkého Římana. On to totiž nejspíš byl projev antického rasismu. Ve skutečnosti nemáme téměř žádný seriózní historický zdroj, který by tvrdil, že Galové nebo jakýkoli jiný keltský národ chodí do bitvy v Adamově rouše, jak by možná řekli tehdejší Židé. (Ti sice chodí do bitvy oblečení, ale jen proto, aby zakryli své zmrzačené genitálie, řekl by jistě římský vtipálek.)
Diodóros, Livius, Plútarchos, všichni píšou, že Keltové bojují, pravda, velice lehce oděni, beze zbroje, ale často v kalhotách a s odhalenou hrudí. Což se podle současných historiků dělalo spíše z taktických důvodů než z jakéhosi „barbarství“ – tedy ten zmiňovaný bleskový výpad z lesa, během něhož se chcete pohybovat velice rychle. A co je možná nejzajímavější, Julius Caesar, který znal Kelty velmi dobře (ostatně viděl jich asi milion i zevnitř), se o ničem takovém ve svých Zápiscích o válce galské vůbec nezmiňuje.
A přesto nám tento římský stereotyp, nejlépe vyjádřený asi legendární mramorovou sochou nahého Umírajícího Gala, zůstal dodnes. Musí na něm být něco přitažlivého, ne, když každé umělecké vyobrazení Galů, od římských skulptur ze třetího století před Kristem až k moderním videohrám, pracuje alespoň trochu s nahotou?
Nahota na prodej vědě
Dr. Kurt James Gray je dnes mimořádně oceňovaným psychologem, výzkumníkem, vysokoškolským profesorem a autorem bestsellerů. Jeho Klub mysli byl dokonce přeložen do češtiny. Ale své akademické ostruhy si vysloužil sérií experimentů, které se měly podívat na to, jak a proč lidský mozek vnímá jiné lidi. A možná vůbec nejzajímavější výsledky se týkaly právě nahoty.
Gray se svými kolegy ukazoval účastníkům experimentu fotografie nejrůznějších osob se stručnými popisy jejich vlastností a charakterů. Některé fotky zabíraly pouze obličeje, jiné ukazovaly lidi s odhalenými hrudníky. Ženy v bikinách, muže pak s hrudí kompletně odhalenou. A okamžitě se začal rýsovat velice zřetelný vzorec. Svlečeným lidem účastníci pokusu přisuzovali výrazně menší míru vlastní agendy, kompetence a inteligence. Naopak vysokých hodnocení dosahovali odhalení lidé při přisuzování zranitelnosti, emotivnosti, hloubky prožitků a síly zkušeností. Vypadalo to, že když lidský mozek vidí nahého člověka, vnímá ho jako vrcholně emotivní, ale mimořádně stupidní stvoření. Podobných výsledků mimochodem dosahovaly děti a psi.
Gray tedy přišel s tím, že by bylo zajímavé nechat subjekty porovnat fotky totožných osob, ale jak oblečených, tak svlečených. A možná jít ještě dál. „Přímo na konferenci jsme začali mluvit o tom, co by se stalo, kdybychom lidi vystavili pornografičtějším materiálům,“ vysvětluje Joshua Knobe, experimentální filozof etiky a tehdejší Grayův vědecký parťák. K těmto účelům jim posloužila kniha XXX: 30 Porn-Stars Portraits z roku 2004. Měla všechno, co chlapci chtěli. Třicet hvězd z filmů pro dospělé, za každého jedna fotka oblečená, jedna svlečená, jedna čistě sexuální. Všechny stejně nasvícené, „blejsknuté“ z totožného úhlu a na stejný fotoaparát. Výsledek se dostavil.
Čím víc kůže na někom vidíme, tím prostší, ale citlivější je, říká lidský mozek. Čím víc má člověk oblečení, tím víc je schopen přemýšlet, plánovat a jednat sám za sebe. Tenhle rozdíl se u sexuálních a sugestivních póz samozřejmě ještě prohloubil, ale tahle naše předpojatost sahá mnohem dál, než byste si možná mohli myslet. Funguje totiž kupříkladu i u psaného textu. Zatímco psaný popis „Jeffreyho“ byl zaměřen na jeho duševní vlastnosti, názory a charakter, „Michael“ byl popsán přes své tělo. Výsledek stále neměnný. Jeffreyho obvinili účastníci z toho, že by utekl bez placení z restaurace, Michael by víc trpěl, kdyby byl přepaden.
Ženskost je barbarstvím
Tělo jako takové pro nás zkrátka znamená emoce a absenci intelektu. Vnímáme-li někoho přes jeho tělo, vytváříme si o něm velice rychle konkrétní dojem. V téhle dualitě není přirozeně ani jedna strana pozitivní či negativní, podle profesora Nicka Haslama z univerzity v Melbourne máte jen dva extrémy, každý na opačné straně spektra. Na jedné dehumanizujete osobu na de facto zvíře, které nemyslí a jen prožívá, na straně druhé máte necitlivého korporátního robota, který jen plánuje, kalkuluje a nic necítí. Animální či mechanická dehumanizace, jak to sám podává.
Nicméně, je mimořádně zajímavé, že experiment nevyjevil žádný rozdíl mezi hodnocením mužů a žen. Tedy v rámci pokusu byla obě pohlaví dehumanizována stejnou měrou. Jenže takový experiment probíhá ve vakuu, my ve vakuu nežijeme. Podle Graye totiž ženská těla kulturně přitahují mnohem více naší pozornosti, proto jsou to často právě ženy, které jsou podávány jako emotivní, zranitelné, v důsledku velmi sexuální, jen o citech a prožitku… a nulové inteligenci.
To je samozřejmě objevné, vpravdě depresivní, ale co je pro nás nejdůležitější: Nepřipomíná vám to někoho? A co to říká o naší společnosti, že vnímáme ženy stejně jako Římané barbary?
