Noční sovy i skřivani mají v historii své záporáky. Kdy vstával František Josef I. nebo Josif Stalin?
Možná necítíte nějakou obzvláštní zášť k Rakousku-Uhersku, možná je vám lhostejná tři sta let dlouhá poroba českého národa, abych použil historickou frázi. Ale pokud patříte k lidem, kteří mohou vstát, kdy chtějí, ale stejně se doopravdy proberou až někdy před obědem, pokud patříte mezi takzvané noční sovy, máte důvod nenávidět habsburský rod. A cítit spřízněnost k soudruhu Stalinovi.
I já, jakožto velký fanda Masaryka a první republiky, musím uznat, že Habsburkové toho udělali pro naši krajinu hodně. Vážně hodně. Industrializace, vzdělávání, výstavba... a v řadě případů dokonce fi nanční pomoc obrozeneckému hnutí. Ostatně mezi lety 1861 a 1881 přispěla císařská rodina na stavbu Národního divadla více než čtyřiceti tisíci zlatých. To je v přepočtu na dnešní peníze velice hrubě nějakých dvacet až pětadvacet milionů korun. A většina z těch peněz šla od samotného císaře Františka Josefa I.
Obzvlášť v českých očích je František Josef I. dodnes rozporuplnou postavou. Původní prvorepublikovou image „žalářníka národů“ postupně nahradil historicky nostalgický pocit „starých dobrých časů“, ale ani jeden pohled není úplně správný. I jeho přístup k vládnutí a práci je plný podobně protichůdných pohledů. Na jednu stranu víme, že byl neskutečný dříč, který pracoval od ranního kuropění do večerních hodin. Na stranu druhou je ale nepopiratelný fakt, že to byl právě Franz Josef, komu se monarchie rozpadla mezi prsty, aniž by s tím byl schopen či ochoten cokoli dělat. Která z verzí dlouho vládnoucího císaře je pravdivá?
Nejspíš obě. František Josef byl skutečně pracant s ohromnou pracovní morálkou, ale jen zanedbatelným množstvím fantazie a invence. Velké systémové problémy, které za jeho éry sužovaly Rakousko-Uhersko, byly pro člověka tak konzervativního jako on naprosto neřešitelné, a když k tomu přidáte bez nadsázky nešťastný osobní život, nelze se divit, že se Franz Josef nakonec uchýlil do svého komfortního kousku světa. Nechal se obestavět zdí konvencí a protokolů, na něž fanaticky dbal, a zasypat se nespočtem drobných administrativních úkolů, jež vyřizoval s buldočí vytrvalostí den za dnem, rok za rokem. Jen proto, aby se nemusel potýkat s opravdovými trabli svými či politickými.
Psal státnické dopisy, vyplňoval formuláře, nořil se hlouběji a hlouběji do vysilující rutiny, jež mohla být z velké části delegována na někoho jiného. To všechno proto, aby si připadal užitečně, zatímco trpěla celá jeho rodina a rozpadalo se mu jak manželství, tak Rakousko-Uhersko. Ukázkový příklad workoholismu na vpravdě historické úrovni. Konstantně vysílen, neustále zavalen prací, soustavně pohřben hromadou papírování... aniž by se cokoli reálného někdy udělalo. A tady vstupuje do hry pravděpodobně nejhorší charakterová vlastnost velikého mocnáře. Vlastnost, kvůli které trpěli nejen jeho nejbližší a celý státní aparát, ale co je nejhorší, i já. František Josef I. byl „ranní ptáče“.
Za císaře pána a jeho rodinu do fabriky!
Podle některých zdrojů se císař nechával budit již v půl čtvrté ráno. A i když se jeho ranní rutina trochu liší knihu od knihy, vyznění je vždycky stejné. Císař zásadně vstával nepříčetně brzy, omyl se ledovou vodou, nechal se zpravit o důležitých událostech (míněno, co se stalo mezi devátou večerní a čtvrtou ranní) a v pět ráno posnídal. V šest pak vyslechl své poddané s neodkladnými záležitostmi a v sedm začínal oficiální pracovní den, přičemž kolem deváté se přijímali hosté. Nezřídka pak Franz Josef pracoval až do devíti večer.
Vzhledem k tomu, že právě František Josef I. byl architektem c. a k. byrokracie, historikové považují za pravděpodobné, že úřední dny v celé říši startovaly v sedm ráno právě proto, aby se alespoň trochu přiblížily vyšinutým standardům workoholického císaře. A co je nejhorší, mocnářovy návyky ho dloooouze přežily. Na to, že jsme ho kdysi považovali za svého věznitele, držíme se jeho zlozvyků déle než všichni ostatní v bývalé říši.
Většina Čechů dodnes vstává do práce v šest ráno, i když se samozřejmě najdou markantní rozdíly mezi městy a venkovem, hlavním městem a regiony, výrobou a kancly. Zatímco Pražáci se táhnou do práce na devítku, většina regionálních manažerů ve fabrikách se potýká s tím, že zaměstnanci jsou ochotni dát i výpověď, pokud nebudou startovat šichtu mezi pátou a šestou ranní, tedy pokud nebudou v půl třetí doma. Kvůli dětem, zahrádkám a prostému návyku. Již dlouhé dekády tedy platí okřídlené: V Praze nevolejte nikomu před devátou ranní a na Moravě po druhé odpolední. Jenže z biologického hlediska ti, kteří pohodlně vstávají v sedm nebo osm ráno, pořád spadají do kategorie ranních ptáčat.
Gen sovy
Zhruba jeden ze šesti set lidí trpí něčím, čemu moderní medicína říká syndrom zpožděné spánkové fáze, tedy DSPD (Delayed Sleep Phase Disorder). A když to hrubě zjednoduším, lidé, kteří mají tu smůlu, že se musejí s DSPD potýkat, mají o dvě či více hodin posunutý spánkový cyklus oproti svému okolí. Necítí únavu v deset večer, o půlnoci hýří energií, ve dvě ráno možná zvažují, že by mohli jít na kutě... kam se dostanou zhruba ve chvíli, kdy by Franz Josef pomalu sedlal koně. Určitě někoho takového znáte, možná jste to dokonce vy sami. Temný opak ranního ptáčete – noční sova.
U teenagerů je tato porucha výrazně častější, sahá až k sedmnácti procentům populace, ale většině z nich se časem jejich rytmus srovná. Někomu ale ne. Třeba mně. Já sám jsem sova naprosto ukázková, jen zahoukat. „Noční sova“ má biologicky nejkvalitnější spánek v době, kdy všichni ostatní nastupují do fabrik a kanceláří, a žádné množství spánkového deficitu ji nedokáže donutit, aby jí usínání před půlnocí přišlo přirozené. A pokud se jí podaří usnout kolem půlnoci, probudí se v jednu ráno jako po příjemném odpoledním zdřímnutí. Jistě chápete, že když se sově nepodaří obtočit svůj osobní a profesní život kolem svého přirozeného cyklu, stráví život unavená. I proto máme konečně termín, říká se tomu „společenský jet lag“, protože de facto prožije své dny, jako by se každý den vracela z jiného časového pásma.
Dobrá zpráva je, že možná konečně víme, proč se tohle děje. Týmu doktorky biochemie z Caltechu Aliny Patke se podařilo před pár lety najít spojitost mezi DSPD a jistou mutací genu CRY1, který pomáhá regulovat cirkadiánní rytmus. Vypadá to, že gen je pak zodpovědný za prodloužení rytmu, tím i potenciální tendenci chodit spát se svítáním. K tématu bude potřeba ještě řada výzkumů, ale například doktor psychologie Llewellyn van Zyl z nizozemské Noordwes Universiteit se domnívá, že by sovy mohly mít evoluční význam. Totiž že pravěká tlupa lidí potřebovala někoho, kdo bude v noci vzhůru a bdělý, aby dával pozor na v okolí se plížící predátory.
Ranní ptáče poputuje do gulagu
Tohle vysvětlení by se mi líbilo. Znamenalo by to, že já nemám problém. Já jsem geneticky vzato Batman. František Josef byl problém... Pravda, i sovy mají svého velkého historického státníka – a není jím samozřejmě nikdo jiný než generalissimus Josif Stalin. Ten totiž chodíval slavně spát kolem čtvrté nebo páté ranní, přičemž tím držel vzhůru celé politbyro, kdyby se po nich vůdce Sovětského svazu sháněl. Kdybyste zaspali tenhle telefonát, mohlo by to taky znamenat, že už se nemusíte probudit nikdy.
Jak vidíte, noční sovy i ranní ptáčata mají své dějinné záporáky. Já vím, ranním ptáčatům se bude asi těžko srovnávat vstávání Franze Josefa s nelidskými zrůdnostmi stalinistického Ruska, ale... myslím, že každá sova se mnou bude souhlasit, když řeknu, že klidně budeme žít v gulagu, když tam bude budíček zvonit až v jedenáct.
Zdroj: autorský článek
