Tisícileté trauma: Lidé bojovali s válkou, se sebou i PTSD už v dávné antice
Přestože výraz „posttraumatická stresová porucha“ zní velmi klinicky a velmi moderně, stejně jako hromada dalších duševních poruch i tohle svinstvo je s námi v podstatě od nepaměti. Jak říká Ron Perlman: „Válka se nikdy nemění.“ A lidé se navzájem traumatizují, co jsou lidmi. U stresových poruch se proměňuje v podstatě jen názvosloví a to, jak krutí jsme k lidem, kteří jimi trpí.
Hérodotos z Halikarnássu, žijící v pátém století před naším letopočtem, je často přezdíván jako „otec dějepisu“, protože byl vůbec první osobou západní civilizace, která se pokusila zaznamenat důležité události historie… více či méně pravdivě. Ale Hérodotos taky často vycházel ze zdrojů typu „můj bratranec má otroka z Persie a ten mu říkal, že…“ Proto je taky historiky občas označován jako „otec lží“.
Navíc byl Hérodotos fantastický vypravěč s citem pro dobrý příběh, takže si občas ve svých Dějinách neodpustil trochu dramatičnosti. Výsledkem je boží četba o událostech, které se nejspíš staly, ale musíte mít pořád na mysli, že detaily mohou být trochu přehnané. Třeba když tvrdí, že ve východní Indii žijí chlupatí mravenci velcí jako liška, kteří vykopávají zlatý prach ze země.
VIDEO TIP: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Nebo když Hérodotos popisuje, že v bitvě u Marathónu, kde se Athéňané střetnou s vyloďujícími se silami perského impéria, vidí jeden z řeckých vojáků tolik utrpení a smrti, že bez jakéhokoli zjevného zranění oslepne. To zní jako něco, co vypadlo přímo z řecké mytologie, a historikové 19. století se plácali do kolen a říkali: „No jo! Klasickej Hérodotos! Otec lží!“ Ale jak se ve století dvacátém začal zvedat zájem o to, čím si musí projít voják na frontě, a bylo stále jasnější a jasnější, že psychika člověka ve válce neuvěřitelně trpí, napadlo psychology, jestli náhodou Hérodotos nebyl vůbec první, kdo popsal posttraumatickou stresovou poruchu.
Definice utrpení
Tady se musíme na okamžik zastavit u názvosloví a přesné terminologie, a jako v dobrém akčním devadesátkovém fi lmu nám pomůže U.S. ARMY. Ta totiž popisuje posttraumatickou poruchu dlouho a soustavně. Její názvosloví se za ta léta nicméně měnilo. Za první světové války se začaly případy stresové poruchy objevovat ve velkém. Dnešní psychologové se domnívají, že za to mohla samotná přítomnost na frontě, neustálý stres, artilerie, hluk a nedostatek spánku.
Ve středověku prostě buď bitva byla, nebo nebyla… ale v zákopech první světové jste byli pod tlakem pořád. Zlomilo to spoustu kluků a chlapů a dodnes nikdo přesně neví, podle jakého klíče si porucha vybírá, do koho se zakousne. Tenkrát se tomu říkalo „shell shock“. Úderné, kruté označení. Výstižné. Za druhé světové se označení trochu zmírnilo, americká armáda začala používat výraz „battle fatigue“, tedy bitevní únava. Symptomy to mělo v zásadě stejné, ale protože ve druhé světové válce bojovalo třikrát víc „amíků“, do Států se vrátilo mnohem víc traumatizovaných hochů. Hořkou ironií je, že jejich příznaky se často shodovaly s tím, co bylo u žen po celá staletí diagnostikováno jako ženská hysterie. A protože nemůžete o svých válečných hrdinech tvrdit, že jsou to hysterky, teprve tehdy se začalo od povšechné diagnózy ženské hysterie upouštět. Jakože bylo potřeba traumatizovat milion a půl amerických vojáků, aby někdo připustil, že ženy možná mohou mít taky problémy.
A pak jsou další a další termíny. Bitevní neuróza, bojová únava… můj nejoblíbenější je „operační vyčerpání“. Dodává tomu takový správný, odosobněný armádní říz. Nicméně – ani jeden z těchto výrazů nepopisuje to, co dnes známe jako posttraumatickou stresovou poruchu, slavnou anglickou zkratkou PTSD. Alespoň ne úplně.
Podobně jako u hysterie se pod řadu historických termínů schová spousta věcí. Shell shock například může popisovat CSR (combat stress reaction, tedy stresovou reakci na boj). Ta vojáka zpomalí, znejistí, voják není schopen rozhodování, je odtržen do reality. Což je podobné, ale ne vždy nutně stejné jako akutní stresová porucha – ASD. Obě tyto diagnózy pak mohou předcházet dlouhodobým problémům, což je právě PTSD. A ani pod jednu z těchto zkratek nespadá Hérodotem popisovaná slepota. Ta, dříve samozřejmě nazývaná hysterická slepota, je dnes pod disociační poruchou.
A mimochodem, kromě zmiňovaného athénského válečníka postihla hysterická slepota ke konci první světové i mladého německého desátníka, průměrného malíře a mizerného spisovatele, jistého Adolfa Hitlera.
Otec dějepisu, otec duševního zdraví
Detailní a precizní klasifikace je samozřejmě důležitá, protože díky ní mají psychologové, psychiatři a terapeuti jasnější představu o tom, jaký arzenál léků a technik použít k boji s konkrétní chorobou a jak efektivněji pomoct svým pacientům. Protože jak je zřejmé z Hérodota, lidé si byli traumatických poruch vědomi od nepaměti (někteří historikové tvrdí, že takové zmínky lze najít už v Homérovi), ale odkud se tyhle problémy berou a jak je léčit? O tom jsme donedávna neměli ani šajna.
Už v polovině 18. století rakouský lékař Josef Leopold Auenbrugger popisoval něco, čemu říkal „nostalgie“. Vojáci postižení nostalgií trpěli úzkostmi, poruchami spánku a hlubokým smutkem. Lékaři pochopitelně hledali fyzickou příčinu těchto problémů. Americký lékař Jacob Mendez da Costa se kupříkladu za občanské války věnoval fenoménu „vojákova srdce“. Domníval se, že stresové poruchy budou způsobeny srdečními problémy, protože je doprovází zvýšený pulz a problémy s dechem.
V Evropě se v 19. století zase rozšířila teorie o tom, že podobné obtíže pocházejí od páteře. S rapidním nástupem vlaků se totiž rychle zvedl i počet železničních nehod a oběti po pitvě často vykazovaly ošklivá zranění páteře. Přeživší pak úzkosti a nespavost, takže se hovořilo o syndromu „železniční páteře“. Sám Charles Dickens mimochodem na železniční páteř trpěl, protože jednu takovou nehodu zažil. Vlaků se pak bál až do své smrti. Tyto snahy, pomýlené, byť bohulibé, však stály často na okraji zájmu, obzvlášť pokud šlo o armádu. Ta do první světové trestala traumatizované vojáky všemi možnými prostředky. Od bičování až po popravy.
Přitom sám Hérodotos na jiném místě svých Dějin popisuje, jak král Leonidas, než se vydá umřít v boji s perskou armádou, propustí ze své jednotky dva spartské válečníky, protože jsou příliš duševně vyčerpáni z předchozích bitev, a nedokážou tedy bojovat podle spartských standardů. Mnohem lidštější a osvícenější přístup namísto toho, jaký jsme používali dalších dva a půl tisíce let. A to není všechno!
Historikové se staletí dohadují o tom, proč Hérodotos a vůbec žádný antický autor nepopisuje vividní detaily bitev. Proč nám nikdy neřekne, co se konkrétně děje na bojišti? Sekání hlav, bodání do břicha, vraždění… A jedna z teorií říká, že Dějiny nejsou ve skutečnosti kniha, ale jsou psány tak, aby se předčítaly živému publiku, že jde v podstatě o scénář pro Hérodotův „živák“. A protože řada jeho diváků musela nějakou tu bitvu zažít, autor je nechtěl dále traumatizovat tím, že by jim ty příšerné momenty připomínal.
Možná je třeba si říct, že v antických textech se může skrývat mnohem více moudrosti, než by se na první pohled zdálo. Dokonce přemýšlím, jestli bychom se neměli poohlédnout po obřích mravencích.
Zdroj: autorský článek
