Svět bez vrásek a válek: Může nás posedlost rokem 2016 srazit na kolena?
Na sociálních sítích minulý týden frčel návrat o dekádu zpět. Uživatelé se vraceli k době, kdy bylo digitální prostředí jednodušší, pomalejší a možná i o něco hravější než dnes. Součástí tohoto trendu byla i čerstvá selfie doplněná srovnávacími snímky z roku 2016. Co nám vlastně toto porovnávání „já tehdy versus já teď“ přináší a co o nás vypovídá?
Vidíme sami sebe vždycky jako horší? Tedy jako ty zestárlé, opotřebovanější a bez půvabu? Jakou roli v nahlížení na sebe sama hraje vzpomínkový optimismus a co všechno se nám vybaví, když hledíme na své o deset let mladší já?
„Náš mozek má tendenci minulost idealizovat. Všechno, co jsme prožili, filtruje a vykresluje v lepších barvách, než jaká byla skutečnost,“ vysvětluje americká psychiatrička Rashmi Parmar, která zkoumá proměny narativů o nás samých v průběhu plynoucího času.
VIDEO TIP: Paměť vám lže. Proč byste neměli věřit vlastním vzpomínkám?
Pád do úzkosti
Populární trend na sociálních sítích mě vybídl k přemítání: co by asi vykouklo na mě? Tenkrát mi bylo čerstvých jednačtyřicet. Byla jsem po rozvodu, sbalila své tři děti a přestěhovala se do pronajatého bytu s vidinou nového začátku, naděje a s přívalem nové energie. To všechno by z fotky pořízené v roce 2016 nejspíš sálalo.
A dnes? Uplynulým desetiletím jsem trochu „zmuchlaná“. Desítka let navíc se zapsala do obličeje i těla nečekaně viditelně. Pokud se porovnáváme pouze na základě estetických kritérií, naše dnešní tělo z toho zpravidla nevychází vítězně. Může to dokonce i bolet. Ve vizuální kultuře sociálních sítí, která stárnutí prezentuje jako chybu, kterou je třeba opravit nebo maskovat, se nelze divit pocitům úzkosti z pádícího času.
Sítě navíc fenomén srovnávání vytáčejí na nejvyšší obrátky. Prezentujeme na nich top okamžiky i top verze sebe samých. Psychologické výzkumy potvrzují, že právě tento mechanismus drtí naše sebehodnocení. Časté vizuální srovnávání s pečlivě vybranými fragmenty z minulosti dokáže naši spokojenost se sebou samými spolehlivě pohřbít.
Změna perspektivy: Tělo jako záznam života
Nabízí se však laskavější přístup: nenahlížet na tělo jako na projekt, ale jako na záznam života. S věkem totiž kromě břicha rostou i zkušenosti a nadhled. Místo pláče nad každou vráskou se vyplatí nahlédnout do svého nitra a dopřát si upřímnou sebereflexi: Co jsem se naučila? Čeho jsem dosáhla? S čím si už dnes umím poradit?
Americká psycholožka Laura Carstensen, autorka teorie socioemocionální selektivity, upozorňuje, že s narůstajícím věkem dochází ke změně vnímání času. Lidé začínají upřednostňovat emocionálně významné cíle a méně lpí na diktátu mládí. To paradoxně vede k větší vnitřní spokojenosti. „Když si uvědomíme, že nemáme nekonečno času, jasněji vidíme, co je pro nás skutečně důležité,“ připomíná psycholožka.
Tento přístup slouží jako protijed k estetickému srovnávání. Starší já nás nemusí deprimovat; může nás učit vnímat život jako kontinuitu hodnot, které dávají naší existenci smysl.
Je tu ještě jeden aspekt, na který mě upozornila moje dvacetiletá dcera. Když jsem se jí ptala, co je na srovnávání s rokem 2016 tak zajímavého, odpověděla: „Mami, ten rok byl hezkej a bezstarostnej. Bylo to ještě před covidem. Od té doby je všechno horší.“ Její odpověď mi připomněla to, co zdůrazňují i odborníci: nostalgické ohlížení do minulosti výrazně sílí v obdobích nejistoty. A té máme v posledních letech víc než dost.
