Nenápadné signály, že se vaše psychika mění k lepšímu (nebo k horšímu)
I v případě, že už máme nějakou zkušenost s depresemi nebo jinými psychickými problémy, můžeme snadno přehlédnout drobné změny v našem myšlení nebo návycích, které si zaslouží naši pozornost. Ať už se ubírají pozitivním, nebo negativním směrem, je v našem zájmu si jich všímat. Zasloužíme si uznat své úspěchy a radovat se z uzdravování, stejně jako se připravit na možná rizika a vyhledat včasnou pomoc.
V předchozím textu jsme se podívali na znamení emočního uzdravování, která nám za „běžného“ provozu prostě uniknou. Občas totiž máme pocit, že se nikam neposouváme, i když to není pravda. Tentokrát se proto zaměříme obecněji na signály, které nám může dávat naše tělo i mysl, a podle nich se zorientovat v naší aktuální duševní pohodě.
Pozvolná změna „vnitřního monologu“
Asi polovina lidí k sobě v hlavě mluví, ale občas si nahlas něco řekne každý. Když se naše duševní zdraví zhoršuje (nebo naopak zlepšuje), mění se tón, jakým mluvíme sami se sebou ve své hlavě i nahlas.
Co přehlížíme: To, že jsme k sobě extrémně kritičtí, nadáváme si za každou drobnost a máme na sebe nerealistické nároky. I když můžeme mít pocit, že se přísností držíme v lati a chceme pro sebe to nejlepší, ve skutečnosti jde o plíživý symptom úzkosti nebo vyhoření.
Naopak pokud už jste se ve svém vnitřním monologu posunuli a přestali jste si nadávat, máte důvod k radosti. Možná už vám to ani tak nepřijde, ale vzpomeňte si, jak jste se dokázali dříve shodit a vystresovat. Co zkusit jít ještě dál a začít si fandit? Více o změně vnitřního monologu jsme pro vás připravili v předchozím textu.
Každodenní mikro-rozhodnutí
Úzkost nemusí být jako ve filmu, kdy hrdinové kouří jako tovární komín a celí se třesou. Ona se většinou projevuje počátečním vyhýbavým chováním.
Co přehlížíme: Odkládání banálních telefonátů, ignorování zpráv od přátel, rušení plánů na poslední chvíli, odmítání nových příležitostí. Jak dlouho už si namlouváte, že se vám „dneska zrovna nechce“? Ve skutečnosti se mozek potichu přepíná do obranného režimu.
Pokud se vaše úzkost zlepšuje, už si možná ani nevšimnete, že jste se zvládli pustit do práce bez dlouhého odkládání a strachu ze selhání, nebo že ve vás představa volného víkendu nevyvolává hrůzu, protože budete sami se svými myšlenkami. A když cestou ze společenské události neanalyzujete každé slovo, které jste komu řekli, už je to pro vás úplně normální. Občas je fajn dát si na konci dne 5 minut, kdy uznáte, co se vám vlastně náramně povedlo, ale dříve by bylo nepředstavitelné.
Fyzické signály těla
Tělo a mysl jsou spojené nádoby. Mozek často maskuje psychické vyčerpání do fyzických symptomů, které připisujeme špatné matraci nebo stravě.
Co přehlížíme: Zaťatá čelist (hlavně v noci), permanentně zvednutá a napjatá ramena, mělké dýchání, chronické zažívací potíže nebo nevysvětlitelná únava i po 8 hodinách spánku. Tělo křičí, že je ve stresu, dřív než si to připustí hlava. Možná by vás mohl zajímat také článek na téma, jak vám tělo říká, že špatně spíte. Spánek je totiž jedním z nejvýraznějších ukazatelů naší pohody.
Když je nám psychicky lépe, tělesné signály jsou možná to poslední, čeho si všímáme. Jednak snadno přehlédneme změny ve svalovém napětí (možná až tehdy, když nás večer nebolí za krkem), nebo že namísto záchvatovitého přejídání ze stresu (nebo naopak úplné ztráty chuti) máme normální, klidný hlad. Největší tělesný ukazatel neklidu je ale ranní kortizolový šok, kdy se člověk probudí a okamžitě cítí vnitřní chvění a úzkost. Když se psychika lepší, probuzení je pozvolné.
Emoční naladění
Někdy si nevšimneme, že jsme psychicky na dně, ale všimneme si, že nás začínají strašně rozčilovat nebo nudit problémy našich blízkých. Stejně tak nás pomalu přestává bavit i všechno okolo…
Co přehlížíme: Ztrátu empatie. Náš vlastní „pohár“ je tak plný, že už nemáme kapacitu zpracovávat emoce nikoho jiného. Je to klasický varovný signál vyhoření. Když se člověk nachází v hluboké úzkosti nebo depresi, mozek se v rámci sebezáchovy přepne do jakéhosi „nouzového režimu“, emoce zcela ztlumí. Více o anhedonii si můžete přečíst v tomto textu.
Když se psychika začne uzdravovat, emoce se nám vrací, což ale dokonce můžeme považovat za zhoršení stavu, protože najednou věci cítíme mnohem intenzivněji. Můžeme si ale znovu užít krásu, jako třeba skvělou hudbu nebo výhled, nebo se naopak dokážeme pořádně naštvat, což může být pořádně matoucí. Pravděpodobně se vám vrací i zvědavost a začínáte se i docela těšit na to, co přijde. Úzkostný nebo otupělý mozek vidí zítřek jen jako další den plný povinností a hrozeb. Pokud se přistihnete, že si dokonce plánujete budoucnost, zastavte se a užijte si ten pocit. Zasloužíte si ho.
Funkční přežívání
Tohle je velká past. Dokud člověk chodí do práce, platí složenky a funguje, okolí i on sám věří, že je vše v pořádku.
Co přehlížíme: Že jedeme na autopilota. Z života zmizela radost, spontánnost a zvědavost. Zůstala jen čistá povinnost a exekutiva. Člověk sice funguje skvěle navenek, ale uvnitř je prázdno.
Když se z tohoto režimu začnete uzdravovat a přecházíte do fáze, kdy začínáte žít naplno, bohužel u toho nehrají varhany a trubky, takže si nemusíte uvědomit, jak velký kus práce máte za sebou. Možná, že už děláte věci, které jen „nemusíte“, abyste přežili. Takže se s gustem začtete do knihy nebo si jen tak posedíte na kafi, i když to není vůbec „nutné“. Také častěji vyhledáváte kontakt s lidmi a během hovoru už v duchu nečekáte, až budete moct jít domů spát, ale skutečně posloucháte. Smějete se věcem, které říkají, a dokážete vtipkovat bez toho, abyste to hráli.
Tolerance vůči podnětům
Když je člověk v úzkosti, depresi nebo vyhoření, kapacita zpracovávat podněty je extrémně nízká, což se odborně nazývá zúžené okno tolerance (window of tolerance).
Co přehlížíme: Že nás najednou neuvěřitelně iritují běžné zvuky (tikání hodin, žvýkání partnera, hluk z ulice), blikající světla nebo příliš mnoho vizuálních vjemů. Když je nervová soustava přetížená, ztrácí schopnost filtrovat nepodstatné podněty.
Když se člověk uzdravuje, jeho okno tolerance se dramaticky rozšiřuje. Nervová soustava získává zpět svou „izolaci“. Nemusíme si toho ale vůbec všimnout, protože se to neprojevuje jako superschopnost, jen jako úplně normální stav, kdy můžeme sedět v open-spacu, odfiltrovat blbou náladu šéfové nebo tak, že nechytneme paniku, když se nám v jednom dni sejde víc povinností. Už jste se za to stihli pochválit?
Jak si těchto věcí začít všímat?
Skvělým nástrojem je porovnávání se svým vlastním „základním nastavením“ z doby, kdy vám bylo dobře nebo špatně. Pomáhá položit si otázku: „Kdybych se na sebe teď díval očima svého nejlepšího kamaráda/kamarádky, jaké změny bych si všiml/a?“ Často pak zjistíme, že buď tiše trpíme, nebo že už jsme kus cesty ušli a je nám vlastně mnohem líp. Jen jsme si ještě nestihli pogratulovat.
