Říká vám něco jméno Nicholas Winton? Cestu mu vyšlapala hrdinka uprchlíků Marie Schmolková
Marie Schmolková (1893–1940), československá humanitární pracovnice, bojovnice za ženská práva, sionistka. Žena, která mávla křídly motýla.
Marie Schmolková rozená Eisnerová byla tou personou, které prosby vedly roku 1939 k obrovské humanitární akci, na jejímž konci bylo téměř sedm set zachráněných dětí. Zmobilizovala vlivné lidi ve Velké Británii, takže nakonec tato země jako jediná povolila přijetí židovských dětí z okupovaného Československa. Díky ní mohla Britská komise pro uprchlíky z Československa jednat a vyslat do Prahy Nicholase Wintona a Trevora Chadwicka, aby zorganizovali dětské transporty.
O roli Marie Schmolkové se vpodstatě nevědělo, a je dobré vědět, že její příběh ožil zejména díky historičce Anně Hájkové. Marie patřila mezi lidi, jejichž život byl všechno, jen ne fádní. Narodila se v pražské asimilované moderně smýšlející židovské rodině. Vystudovala vyšší dívčí školu, nastoupila do banky a vypracovala se na vedoucí pozici. Po smrti rodičů se vdala za respektovaného advokáta, o 25 let staršího vdovce se třemi dětmi. Vztah to byl podle všech pramenů šťastný, její muž však po pěti letech zemřel a bezdětná Marie hledala nový životní plán. To poslední, po čem toužila, bylo vysedávat v salonu u kávového servisu. Rozhodla se využít své možnosti, uvolnit energii, kterou v sobě cítila, na věci smysluplné nejen v malé pražské komunitě.
Byla to jednoduše žena akční, společenská, se silným sociálním cítěním a ve své podstatě zapálený homus politicus. Těžko se pak divit, že se její život v kombinaci s dějinnými událostmi stal vzrušující jízdou. Marie se vydala do krizové oblasti Sýrie, Egypta a Palestiny, a to, co tam viděla a zažila, ji zasáhlo natolik, že se zapojila do sionistického hnutí. Naprosto se ponořila do pomoci uprchlíkům.
Sama emigraci odmítla
V roce 1933 se stala členkou Poradního sboru komisariátu pro uprchlíky z Německa a koordinovala pomoc Židům, kteří se kvůli Hitlerovi snažili přesídlit do Československa. Získala takové postavení, že zastupovala naši zemi na mezinárodních fórech zabývajících se problematikou uprchlíků, a to včetně Společnosti národů, která se později přerodila v dnešní OSN. V roce 1937 založila Comité Central – spojenou organizaci poskytující pomoc Židům, německým liberálním demokratům, sociálním demokratům a křesťanským komunistům.
V červenci roku 1938 byla účastnicí konference v Évianu, které se zúčastnili zástupci třiceti dvou států a jednali o pomoci uprchlíkům. Schválili rezoluci odsuzující tehdejší chování Němců vůči Židům, ale to bylo v podstatě vše. Marie se s tím nesmířila. Zahájila vlastní diplomatickou misi a hledala skrze společenské kuloáry cesty, jak perzekuovaným pomoci. Sama emigraci odmítla. Důsledky byly nabíledni.
Roku 1939 ji zatklo gestapo a z věznice byla propuštěna po dvou měsících na nátlak vlády a mezinárodní diplomacie. Nacisté však s ní měli své plány, Adolf Eichmann ji z pozice šéfa Ústředny pro židovské vystěhovalectí vyslal do Paříže, aby zefektivnila židovskou migraci. Pak zaklaply dveře. Druhá světová válka začala a Marie přesídlila do Londýna, kde se snažila pomáhat potřebným za veškerého respektu československých exilových politiků. Roku 1940 zemřela na infarkt. Podepsalo se na ní vyčerpání, přepracování, věznění a silná cukrovka.
Ano, Marie Schmolková byla roky silná diabetička. A přesto, nebo možná právě proto do všeho, čeho měla plnou hlavu a srdce, šla naplno. Když člověk žije s tím, že neví dne ani hodiny a je nastavený tak, že potřebuje cítit, že jeho život má přesah, když se svět kolem něj dostane do temného kotle a pak motýl mávne křídly, asi nemá jinou možnost než být hrdinkou. Její jméno teď konečně nese nová ulice v pražských Strašnicích a naší redakci je ctí, mít na ní svoji adresu.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/24
