Hrdinky: Kdo byl vlastně Toyen a proč jej pořád pojmenováváme špatně
„Toyen, která nespí a vidí své sny na rubu kamenů,“ napsal o českém malíři, o kterém se také mluví jako o první dámě české avantgardy, francouzský básník Benjamin Péret. A jakási snová tajemnost je to, co provázelo nejen tvorbu Toyen, ale i celý jeho život.
Narodil se jako Marie Čermínová v roce 1902. Svoje příjmení ale vyloženě neměl rád. A na genderově neutrální si změnil i svoje křestní jméno. „Marie nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN.
Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný,“ napsal básník Jaroslav Seifert.
Jméno však nebylo to jediné, jak citace naznačuje. Toyen, přestože se narodil jako dívka, se s největší pravděpodobností identifikoval jako muž. Zeptat se jej samozřejmě nemůžeme, ale to, že se na počátku dvacátého století oblékal do širokých pánských kalhot s vestou a čepicí a mluvil o sobě v mužském rodě, dává tušit, že se Toyen jako muž i cítil. Ostatně o to, aby ho oslovovali v mužském rodě, prosil i svoje přátele umělce: „Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli,“ komentoval Seifert. Kdo ale tedy byl Toyen, o kterém se u nás stále ještě referuje jako o ženě?
Jeho dětství zřejmě nebylo moc radostné, rodina žila na okraji smíchovského předměstí v chudobě a matka si pravděpodobně přivydělávala prostitucí. Toyen, ještě jako Marie, se musel velmi brzy naučit starat jak o sebe, tak o celou domácnost, už tehdy si ale neustále kreslil. V šestnácti letech odešel z domova a živil se jako dělník v žižkovské továrně na mýdlo. Už tehdy se oblékal do mužského oblečení a mluvil o sobě v mužském rodě. Dvoření jiných mužů ho přivádělo do rozpaků. Když dostal od jakéhosi ctitele kytici, zmateně se ptal, co s ní má dělat.
Přátelé umělci jej ale milovali a mezi nimi byl šťastný. Zásadní význam pro jeho umělecký vývoj mělo setkání s malířem Jindřichem Štyrským, se kterým se stali velmi blízkými přáteli. V roce 1923 oba vstoupili do umělecké avantgardní skupiny Devětsil, která Toyen přivedla od kubismu k obrazům v duchu naivního umění. Již o pár let později však do jeho tvorby začal pronikat surrealismus, v té době nový umělecký směr akcentující podvědomí, snovost a obrazotvornost, ve kterém se Toyen cítil jako doma. A pak přišla válka.
Toyen se ve svém bytě staral o nemocného Štyrského, který zemřel v roce 1942, a zároveň v něm ukrýval uměleckého kolegu Jindřicha Heislera, Žida, který nenastoupil do transportu. A aby je uživil, neúnavně kreslil, tehdy především knižní ilustrace. Po válce, v předtuše blížícího se komunismu, utekli oba umělci do Paříže, kde už zůstali natrvalo.
Jenže o pár let později zemřel i Heisler a surrealistické hnutí čím dál víc skomíralo. Toyen to těžce nesl, uzavíral se sám do sebe, malovat sice nepřestával, ale chřadl, na konci života už téměř nejedl a zemřel sám, prakticky v chudobě, ve svém malém pařížském bytě. Dnes je obdivovaný, uznávaný a slavný, jeho díla se v aukcích prodávají za miliony. Přesto jako by byl stále nepochopený, uzavřený ve světě, ve kterém je ženou, přestože dělal všechno pro to, aby ho lidé vnímali jako muže.
