Nácek a psychiatr: Norimberk připomíná, že jsme se z historie nepoučili a nepoučíme
Do kin vstoupilo loňské očekávané historické drama inspirované méně známým osudem muže, který měl před Norimberským procesem určit, zda jsou obžalovaní představitelné nacistického režimu schopni stanout před soudem. Ve filmu Norimberk se do Hermanna Göringa převtělil Russell Crowe, Rami Malek hraje jeho amerického psychiatra. Kdo komu vleze do hlavy?
Douglas Kelley přijíždí v roce 1945 na žádost americké armády do rozbombardovaného Norimberku, kde má za úkol především dohlédnout na to, aby vysoce postavení váleční zločinci nespáchali sebevraždu. Zkoumání jejich příčetnosti se – minimálně ve filmovém příběhu – jeví jako vedlejší, spíše osobní posedlost Kelleyho, přestože to byl nezbytný krok v chystaném soudním procesu. Třicetiletý psychiatr má dobře nastartovanou kariéru a od své mise si slibuje nejen skvělý materiál pro potenciální knihu. Jeho hlavní ambicí je rozpitvat samotné zlo, aby mu lidstvo dokázalo v budoucnu předejít.
S překvapením zjišťuje to, co je pro nás dnes už běžně přijímaný fakt, že jeho „pacienti“ jsou duševně úplně normální. Systematické vraždění v koncentračních táborech nepomáhali budovat, protože přišli o rozum, ale protože si ho dokázali dobře obhájit. Ať už zaníceně věřili v absurdní myšlenky o nadřazenosti jedněch nad druhými, nebo to zkrátka bylo „výhodné“ politicky či pro jejich kariéru. Jeho filmová strategie spočívá v tom, že každý přece chce být vyslechnut a on nacistům tuto službu rád poskytne.
Židovské povolání
Kelley pečlivě sledoval chování vězňů, prováděl rozsáhlé pohovory a psychologické testy. Ve filmovém sestřihu můžeme poznat typický Rorschachův test, ve kterém muži popisuj asociace k inkoustovým skvrnám. Kelley tehdy prováděl také třeba Tematické apercepční testy, testy IQ nebo analýzu rukopisu. O psychiatrii nebo psychologii a rozsahu jejího vědění ve 40. letech minulého století se ve filmu ale dozvídáme jen velmi málo. Poznáme například, kdy Kelley překračuje profesionální či své osobní hranice, jaká ale vůbec panovala přesvědčení nebo ustálená pravidla? To tušíme spíše jen z náznaků: „Jste Žid?“ ptá se Kelleyho jeden z nacistů. „Máte židovské povolání,“ snaží se ho shodit.
Povrchnost v tomto ohledu zamrzí především proto, že je film adaptací knihy The Nazi and the Psychiatrist amerického novináře Jacka El-Haie, který ve své práci vycházel z Kelleyho osobních dokumentů. „Každý den, když jsem při pochůzce přišel do jeho cely, vyskočil ze židle, přivítal mě širokým úsměvem a nataženou rukou, doprovodil mě k lůžku a poplácal se svou velkou tlapou po břiše,“ psal Douglas Kelley o svých rozhovorech s Göringem, které překračovaly rámec jeho povinností. Diskutovali spolu hodiny o německé historii či americké politice. To se ovšem do filmu dostalo a tyto scény patří k nejlepším momentům snímku.
Americká produkce ale počítala především s tím, že film budou sledovat i lidé, kteří vědí o Druhé světové válce tak maximálně ze shorts videí na Youtube. Z fascinujících dialogů a proměňujícího se vztahu pacienta a lékaře ze znepřátelených táborů, který by jistě utáhl celé dvě a půl hodiny stopáže, jsme proto často vytrhováni úplně základním historickým kontextem, například scénou s toporným popisem Norimberských zákonů. Pro osmáky nebo deváťáky jistě dobře míněné vysvětlení, pro náročnější diváctvo, které přišlo pro dávku doslova psychologického dramatu, bohužel nadbytečné. Stejně tak je v příběhu potřeba dotáhnout, proč v Norimberku vůbec jsme, takže se ústřední linka Kelley-Göring mísí ještě s přípravou obžalovy nebo příběhem zádumčivého amerického vojáka, který se narodil jako Němec. Výborné vypjaté momenty dialogů ve vězeňské cele tím přichází o svou sílu.
Věčný návrat téhož
Film Norimberk nepřináší nový ani originální pohled na poválečnou dobu či vyrovnávání se s minulostí. Nejvíce z něj vystupuje šablonovitost a klišé amerického stylu vyprávění, která se dají zaměnit s většinou televizních filmů o Druhé světové válce. Vyloženě komicky tu pak působí ženské postavy, které vidíme jen jako matky či sekretářky, případně sexy dračice, které využijí slabou mužskou chvilku.
Že zdaleka nebylo ještě vše řečeno a že se dá o Holokaustu vyprávět i jinak, než jsme zvyklí ze školních lavic nebo mainstreamových audiovizuálních postupů, dokázal například v roce 2023 britský film Zóna zájmu, který nám představil téměř idylický rodinný život Hedwigy a Rudolfa Hössových. Sluníčko svítí, zahrádka hezky kvete, jen za zdí zní neustálý nářek. Věděly manželky nacistických důstojníků o tom, co se za zdmi děje? Pochopíme, že velmi dobře.
Norimberk nicméně přichází ve chvíli, kdy se nedá ubránit srovnání se současnou mezinárodní situací. Lidé ve 40. letech byli šokováni zvěrstvy nacistického Německa, protože do té doby nic podobného neviděli. Ne proto, že by se nikdy nic podobného nedělo, jen to nebylo zaznamenáno na film. Nyní se stáváme svědky válečných zločinů, genocidy, veřejných poprav nebo agresivního napadení cizího území v přímém přenosu. Jen už to s námi zdánlivě tolik nedělá. „Dovolil nám znovu se cítit jako Němci,“ říká filmový Göring o Hitlerovi v mrazivé paralele se Spojenými státy. Možná z filmu budete odcházet podobně traumatizovaní, jako Douglas Kelley z Norimberku. Poznal, že to, co se stalo v Německu, se může znovu opakovat kdekoliv na světě a předejít tomu nedokážeme.
