Ve vlastním těle: „Trans lidé jsou v zajetí svého vzhledu,“ říká Lenka Králová
Jako žena letos oslavila svoje čtvrté narozeniny. O cestě k tranzici mluví nejen sama za sebe, ale i s hosty ve svém pořadu V Tranzu. Bez stereotypů a otevřeně přispívá k tomu, aby společnost vnímala trans lidi s respektem. A začíná u našich zákonodárců.
Kdo jsou trans lidé?
Podle oficiální definice lidé, jejichž genderová identita neodpovídá pohlaví přiřazenému při narození. Kdybych se to snažila říct srozumitelněji, jde o lidi, kteří mají v nesouladu hardware a software. Pohlaví těla, ve kterém žijí, jednoduše neodpovídá genderu, jak se cítí.
A co si představit pod pojmem tranzice?
Rozumí se tím vlastně tři různé věci. Jednak úřední tranzice, tedy úřední akt. Potom medicínská tranzice, což je hormonální terapie nebo chirurgické operace, a sociální tranzice, tedy život v té „správné“ roli. Problém je v tom, že média dlouhodobě poskytují takový obrázek o transgender lidech, že když se řekne tranzice, automaticky se tím myslí ta medicínská, tedy nasazení hormonů nebo chirurgické zákroky. Pod vlivem sexuologické lobby vytvářejí dojem, že to, o co primárně jde, je genitál. Já se snažím ukazovat, že některým lidem o něj sice hodně jde, ale mnohým ne. Většině trans lidí jde především o sociální roli, o běžný každodenní život. A hormony nebo chirurgické zákroky mají pomoci, aby se trans člověk cítil lépe sám se sebou a aby lépe fungoval ve společnosti.
Genitál v běžném sociálním životě vůbec neukazujeme – je to důležité jen v partnerském životě, a tam, ať se každý rozhodne podle svého. Vždy uvádím jako příklad, že takřka všichni trans muži mají přeměnu takovou, že to na nich vůbec není poznat. A kdykoli někde sedíme nebo někoho potkáme na ulici, tak kterýkoli z těch mužů by mohl být trans a my to nebudeme vědět. Vůbec netušíme, co má kdo mezi nohama, v běžném životě je to úplně jedno.
Nechci vás pasovat do role nějaké hlásné trouby transgender lidí, protože všechny zkušenosti a prožitky jsou velmi individuální, chtěla bych se proto bavit o vašich osobních zkušenostech. O trans lidech se někdy mluví jako o těch, kteří se narodili ve „špatném“ těle. Z vás jsem ale nikdy neměla pocit, že byste svoje tělo vnímala jako špatné…
Tahle fráze je novinářská zkratka a neskutečné klišé. Svoje tělo rozhodně nevnímám jako špatné, a dokonce ho nevnímám ani jako jiné. Moje tělo je moje. Jsou věci, které jsem na něm měla potřebu změnit, což se stalo hlavně hormonální terapií, o které jsme mluvily. Podstoupila jsem také nějaké laserové odstraňování vousů a chlupů, ale jinak je drtivá většina mého těla super. Má skvělé ruce, nohy, mozek, srdce, plíce… Toho, co mi na něm překáželo nebo vadilo, bylo naprosté minimum.
Kdy jste si to, že jste žena, uvědomila poprvé?
Naplno jsem si to uvědomila v 37 letech, kdy jsem se svěřila dvěma kamarádkám a ony mě začaly oslovovat v ženském rodě. Ten okamžik, kdy jsem zažila, že mě někdo vnímá a oslovuje jako ženu, byť jsem v tu chvíli byla vousatá a chlupatá, byl pro mě zlom. Do té doby jsem od nejútlejšího dětství měla intenzivní fantazie a hodně jsem to v sobě řešila, ale myslela jsem si, že jsem jednoduše chlápek, kterého baví hrát si na holku, a že se to nikdy nemůže změnit.
Pamatujete si na pocit, kdy jste se poprvé viděla v zrcadle – namalovaná, v šatech?
Já jsem se tak poprvé neviděla v zrcadle, ale v aplikaci. Pamatuji si moment, že jsem se poprvé úplně oholila, protože jinak jsem od sedmnácti měla strniště, zkusila jsem se nalíčit ve Photoshopu a udělat si jiné vlasy, a naplnilo mě to nadějí. Protože jsem si myslela, že jsem si to uvědomila příliš pozdě.
Jak to myslíte?
U trans žen to funguje tak, že čím později začnou brát hormony, tím méně výsledek odpovídá stereotypním očekáváním. Testosteron je hodně silný hormon, který zanechává v těle nevratné změny. Pokud se tedy pro hormonální terapii rozhodnou trans muži, takřka všichni vypadají k nerozeznání od cis (biologické pohlaví odpovídá genderu, pozn. red.) mužů. Trans ženy také mohou vypadat k nerozeznání od cis žen, ale závisí to na kombinaci genů a věku, v jakém s hormonální terapií začnou.
Vy jste začala pozdě?
Říkat pozdě nebo brzy je strašně hodnotící. Já jsem se domnívala, že začínám pozdě, ale teď už vím, že pozdě není nikdy.
Ve veřejném prostoru se často omílají stereotypní pojmy „mužskost“ a „ženskost“, podle kterých bych já v džínách a mikině byla mnohem méně ženou než vy, v šatech a špercích, které máte na sobě. Existuje tedy něco, v čem vnímáte svoji ženskost, nebo to, že jste žena, zkrátka víte? Stejně jako já?
Že jsem žena, nemám jak dokázat, slovy se to nedá ani předat. Když jsem se tak začala vnímat a podle toho žít, začala jsem být šťastná, to je všechno, co o tom potřebuji vědět. Drtivá většina rozdílů mezi muži a ženami jsou stereotypy. Nicméně jsou i věci, které úplně stereotypní nejsou, a to je působení hormonů na psychiku. Byť i to je individuální. Já jsem ale měla možnost vyzkoušet si působení jak testosteronu, tak estrogenu, a pod vlivem estrogenu vnímám větší klid, méně riskování, agrese a výbuchů vzteku. Což samozřejmě může být částečně způsobeno i tím, že jsem sama sebou. Určitě jsou tedy rozdíly mezi muži a ženami, které vyplývají z hormonů, ale drtivá většina těch sociálních rozdílů je kulturně podmíněná a naučená.
Jsou genderové stereotypy pro trans lidi ještě horší? Ve smyslu, že se automaticky očekává, že trans muž musí mít vousy a svaly a trans žena musí být naopak namalovaná?
Jednoznačně ano. Tlak společnosti je v tomto velmi silný. Od trans lidí se očekává, že budou mít genderovou expresi mnohem extrémnější.
Cítila jste tento tlak i sama na sobě?
Já jsem sama sebou a nemusím se do toho nijak nutit. Mám spoustu trans kamarádek, které se nemalují, nosí džíny a vytahaná trička a je to naprosto v pořádku. Já jsem si ale život s líčením a šaty vysnila. Společensky je to pro mě jednodušší, víc splňuji očekávané stereotypy. Dělám to ale kvůli sobě, ne kvůli tlaku okolí.
Co je u nás potřeba podstoupit, aby si člověk mohl úředně změnit pohlaví?
V zákoně je napsáno, že úřední změna pohlaví nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce. Jsme mezi posledními třemi zeměmi v Evropské unii, které něco takového požadují. Lidé jsou nuceni pro čistě úřední akt podstupovat chirurgický lékařský zákrok bez zdravotní indikace. Je to, jako kdyby někdo vystudoval vysokou školu, měl všechny znalosti a oni mu řekli, že mu dají diplom, až když si nechá uříznout malíček. Ve společnosti úplně normálně funguju jako žena, v práci, před přáteli, cizí lidé mě tak oslovují, ale stát po mně chce, abych si něco ušmikla, jenom kvůli tomu, abych se náhodou nerozmnožila. Přitom už dítě mám.
(Od 1. července 2025 platí nový postup v případě, že se lidé v Česku rozhodnou pro úřední změnu pohlaví, více se dočtete v tomto textu, pozn. red.)
Chodíte edukovat a informovat české zákonodárce, aby sterilizace trans lidí byly zrušené. Co vám na to říkají?
Většinou ne. S kolegou býváme často prvními trans lidmi, se kterými se potkají, pokud to nejsou poslanci a poslankyně Pirátů nebo STAN. A většinou bývají překvapení, protože mají o trans lidech zkreslenou představu, a najednou vidí dva úplně obyčejné lidi. Druhá věc, která jim otevírá oči, je střet s realitou. Od první chvíle mě vnímají jako ženu, mluví a jednají tak se mnou, a já jim pak ukážu občanku a oni najednou vidí, že kdykoli ji ukazuji cizím lidem v situacích, kdy je potřeba se legitimizovat, tak že úplně zbytečně odkrývám svoji identitu.
Jste jedna z mála trans lidí, které znám, která nemá problém mluvit o svém životě v předchozí genderové roli.
U mě je to hodně o sebevědomí, a na to se váže spousta dalších věcí. Nejsem v ekonomicky tíživé situaci, v mé práci se mluví anglicky, mám nadprůměrný příjem, na svůj věk vypadám dobře a nemyslím si, že být trans je ostuda. Takový narativ se tu taky dřív objevoval, že účelem tranzice je splynout s davem a utajit se, hlavně aby se nepřišlo na to, že je člověk trans. Ale já se nestydím za to, kdo jsem, je to můj život, tohle se mi v něm stalo a není důvod, abych se skrývala, nebo se za to styděla.
Jak se vám změnil život, když jste začala žít jako žena?
Úplně. Psychicky jsem sama se sebou šťastná a spokojená. Je to obrovská změna. Když jsem dřív trávila čas se svým dítětem, nedokázala jsem si ho užít, protože jsem pořád byla myšlenkami někde jinde. Šli jsme do zoo, ale v duchu jsem se těšila, až budu sama doma a budu moct být sama sebou. Teď trávím čas s dítětem daleko kvalitněji. Ale oproti cis ženám mám i určitá zvýhodnění. Nikdy jsem nezažila to, že bych dospívala jako dívka, nezažila jsem, že by se mi profesor koukal do výstřihu, nezažila jsem žádné vulgární narážky. Už jenom to, že pracuji v IT, mám spoustu privilegií, která jsem se akorát rozhodla si ponechat. Tranzicí se mi nijak nezhoršila ekonomická situace, jak bývá většinou pravidlem, a všechno do sebe zapadlo a všechno bylo super.
Nebyla jste terčem pokřiků nebo catcallingu?
Ještě když jsem byla v procesu tranzice a bylo to na mně vidět, párkrát se mi to stalo. Dnes už většina cizích lidí nepozná, že jsem trans, takže se mi stávají spíš milé věci. Třeba mi někdo pochválí šaty. A catcalling se mě netýká díky věku, kdyby mi bylo dvacet, bylo by to asi jiné než po čtyřicítce.
Znamená to ale také, že společnost k trans lidem přistupuje s respektem pouze tehdy, když se jim tranzice „povede“ podle stereotypních měřítek?
Jednoznačně. Když se mě lidé ptají, jak se trans lidem u nás žije, odpovídám, že to záleží na spoustě faktorů. Jakou má člověk ekonomickou situaci, jakou má práci, rodinu, z jakého je města. A opravdu neskutečně moc to závisí na vzhledu. Trans lidé, kterým se povede dosáhnout takového vzhledu, že to na nich není poznat, mají zpravidla pohodový život. Trans lidé, na kterých to poznat je, mají peklo na zemi a způsobují kontroverze. Trans lidé jsou úplně v zajetí svého vzhledu. Společnost od nich očekává, že budou nějak vypadat, a je velmi těžké tomu dostát.
Co by se ideálně mělo ve společnosti v přístupu k trans lidem změnit?
Kdyby je přestala řešit. Kdyby byli trans lidé vnímáni jako úplně běžná součást společnosti, a přestalo se z toho dělat haló.
LENKA KRÁLOVÁ
Softwarová vývojářka, aktivistka, členka spolku Transparent. Také autorka youtubového kanálu V Tranzu, který divákům formou talkshow s pozvanými hosty představuje různá témata týkající se transgender lidí.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 6/23
