Ve vlastním těle, Ridina Ahmedová: „Od krku dolů mě diskvalifikovalo ze života.“
Bereme ho jako naprostou samozřejmost, téměř neměnnou jistotu. Co když se ale na našem těle stejně něco změní? Přijde nemoc, něco, co jsme třeba dlouho neviděli, nebo si náš mozek s tělem trošku přestane rozumět? Jak pak najít dobrý vztah k sobě samému?
Od puberty řešila, jak vypadá. V roce 2020 vydala podcast Sádlo, hraje ve stejnojmenné inscenaci a založila projekt Moje tělo je moje. Všechny mají společné téma – jak hledat cestu k vlastnímu tělu, když nenaplňuje společenská očekávání ani standardy dokonalého vzhledu?
Změnilo se u vás osobně, díky těmto projektům, něco ve smyslu vnímání vlastního těla?
Určitě ano. Pamatuji si například moment, kdy se během zkoušení rozhodlo, že na jevišti budu ve spodním prádle. Tehdy jsem si říkala, že se určitě stane něco strašného. Že se třeba někdo z diváků pozvrací, umře, prasknou mu oči, uteče nebo po mně hodí zkažené vejce. Že to zkrátka ti lidé nemůžou zvládnout. Ale nestalo se vůbec nic. Nikdo neomdlel, nikdo nekřičel hrůzou. Došlo tím vlastně ke konfrontaci nějakého mého bludu o tom, jak je mé tělo nepřijatelné a odporné. Nechci říct, že obavy zmizely úplně, ale jednotlivá představení jim ohoblovala hrany.
Je to jenom náš vnitřní blud? Není fakt, že lidé s nadváhou mají ve společnosti horší postavení?
Stigmatizace lidí, kteří jsou tlustí, nebo naopak moc hubení, ve srovnání s ideálem, je samozřejmě obrovská. Bludem jsem myslela spíš to, že reálnou stigmatizaci a hierarchizaci lidí podle vzhledu mohu vnitřně přijmout a říct si, že některé věci opravdu dělat nesmím – třeba, že nesmím na pódium ve spodním prádle. Anebo ji taky přijmout nemusím. V tom je podle mě ta svoboda. Opravdu jsem si myslela, a možná se to i dělo, že překračuji nějakou hranici, nepsané pravidlo toho, co přísluší tlustému člověku. Protože tlustým lidem přísluší oblékat si tmavý pytel, trošku se za sebe stydět, trošku se omlouvat za to, že selhávají, že nejsou štíhlí a držet se svého fleku. A v ten moment pro mě bylo osvobozující, že jsem si byla vědoma, že to překračuji, ale stejně se vůbec nic nestalo.
Představovala jste si jen negativní reakce? Nenapadlo vás ani na vteřinu, že by třeba mohl někdo zatleskat, ocenit to?
V to jsem samozřejmě doufala. Ale asi jsem vnitřně nevěřila tomu, že to bude to jediné, co se stane. Byla jsem přesvědčená, že vedle toho musí přijít i nějaký trest za to, že vybočím z vykolíkovaného prostoru tlusté ženy.
V podcastu Sádlo zazněla věta, která mi v paměti utkvěla nejvíc: „Nebuď tlustá, to je to nejhorší, co se ženské může stát.“ Kde se ve společnosti bere pocit, že být tlustá je pro ženu horší než rakovina, znásilnění nebo domácí násilí?
To je, co? Já na to vlastně nemám odpověď, protože nejsem socioložka. Ale moje čerstvá zkušenost je taková, že mi nedávno pro projekt Moje tělo je moje napsala jedna z žen svůj příběh a té řekl spolužák ve škole: „Ty jsi tak hnusná a tlustá, že si nezasloužíš žít.“ Kde se to v něm vzalo? Jde o nějaké myšlenkové společenské nastavení, které je všude kolem nás a kterému lidé, kteří nejsou hubení, nebo nejsou hezcí, musí čelit. A žijí s pocitem, že se jim opravdu děje to nejhorší, že si nezaslouží být šťastní, že si nezaslouží vztah nebo sex. Já sama jsem ten pocit dlouho měla.
Byl navázaný jenom na vaši váhu? Ani ne na vzhled, ale jenom na tu jeho jednu část?
Přesně tak. Vždycky se mi líbil můj obličej, ale od krku dolů to bylo něco, co mě v mém vlastním sebevnímání diskvalifikovalo ze života.
Odkdy jste si tím procházela?
Myslím si, že už od dětství. Určitě od puberty.
Zlomilo se to? Mění se vám pohled na sebe s věkem?
Myslím, že se mění. Pochopila jsem, že je to neustálá práce. Tyhle věci jsou ve mně tak hrozně hluboko, že se jich asi nikdy nezbavím. Ale vnímám to jako svoji zodpovědnost. Stejně jako si každý večer a každé ráno čistím zuby, mezitím se mi zašpiní a musím si je vyčistit znovu, tak i vnímání sama sebe beru jako proces, který můžu a nemusím podstoupit. Přijde mi skvělé, že jsem pochopila, že mám možnost ovlivnit sebevnímání v tom smyslu, že si systematicky vytvářím svůj vnitřní odstup. Snažím se distancovat od společenského nastavení, že tlustá žena je něco odporného, co si nezaslouží žít dobrý život. Nemusím ho vzít za své, protože vím, že je to jinak. Že moje hodnota se neodvíjí od počtu kil, a že když přiberu dvě kila, tak nemusím přestat chodit mezi lidi. Touhle svoji rutinou dosahuji toho, že je mi líp. Dovoluju si žít, a ne jen přežívat.
Co vám v tom ještě pomáhá?
Například mi pomohlo, když jsem vycestovala do Ghany, kde je ideál krásy absolutně odlišný od toho našeho. V jejich kulturním prostoru se najednou úplně změníte, protože to vůbec nikdo neřeší. Když je někdo hodně štíhlý, mají někdy obavu, že by mohl být nemocný, nebo že mu není dobře. Naopak plné ženské tvary se berou jako norma, jako to, co je hezké. Je to velmi zajímavé, protože si najednou uvědomíte, že jde opravdu jen o kulturní lokální záležitost s určitým estetickým vzorcem, ale ne o univerzální pravdu.
Zároveň jsem ale viděla, že i tam to v důsledku vedlo k extrémním a nepřirozeným snahám žen se napasovat do ideálu kypré a světlé ženy. Pomohlo mi, co lidi psali po Sádle, a také zralé partnerské vztahy. Když jsem si uvědomila, že moje sexualita není vázaná na vzhled, ale na prožitek a na smyslnost, kdy už je tak trochu jedno, co komu kde visí, protože je to o něčem mnohem hlubším. Tohle všechno dohromady mi pomohlo dojít k tomu, že jsem schopná si držet alespoň trochu odstup. Ale pořád je v tom velmi mnoho emocí.
Proč máme pocit, že se do někoho můžeme beztrestně strefovat kvůli vzhledu?
Přijde mi, že společnost je extrémně orientovaná na výkon. Že ve chvíli, kdy jsem v něčem lepší než ten druhý, cítím úlevu z věčného pocitu nedostatečnosti, který mám. Takže v něčem se dokážu nacítit na člověka, který je v tu chvíli tak slabý, že se sveze po tlustém nebo nehezkém člověku. Protože to jsou věci, které jsou na první pohled jasné, takže je snadné se po nich sklouznout. Osobně odmítám pro mě kýčovitý a ezo postoj, že každá žena a každé tělo je krásné. To prostě není pravda. Pokud budeme říkat, že každý je krásný a budeme na to mít stovky afirmací, jen tím podporujeme narativ, že na kráse stojí a padá naše hodnota. Jenomže my nemáme povinnost být krásní a nikomu to nedlužíme.
Když jsem podcast Sádlo poslouchala, přišlo mi šílené, že to najednou není jen moje zkušenost nebo zkušenost mých kamarádek, ale že ji má drtivá většina lidí. Proč se o tom tedy nemluví víc?
Když jsem byla šikanovaná, měla jsem pocit, že o tom s nikým mluvit nemůžu. Ani se svou mámou, se kterou mám hezký vztah. Protože hanba, kterou jsem cítila, byla tak obrovská, že jsem o tom mluvit nedokázala. Kdybych jí to totiž řekla, že na mě volají „vepře“, tak bych byla vepř naproti své mámě, a to jsem strašně nechtěla. Takže jsem to v sobě dusila, zašlapávala a mlčela. A mám pocit, že s tímhle pocitem hanby tak trochu žijeme všichni. A právě tím, že se o tom moc nemluví, máme pocit, že jsme ti nejhorší a jediní, kdo to řeší, protože všichni ostatní mají sociální sítě plné krásných fotek a jen my jsme ti loseři, kteří se nenávidí. Ostatně, jsme tak hnusní, že si to zasloužíme.
Proč v nás tak dlouho zůstávají komentáře o tlustých zadcích a velkých stehnech, ale pochvaly typu, že jsme krásní, jako bychom neslyšeli?
Já to tak nemám. Osobně hodně slyším obojí, a myslím si, že jsem na hodnocení okolí částečně závislá. Že se sama sobě v zrcadle proměňuji podle toho, co mi zrovna kdo řekne. Je to další symptom společnosti, která neustále vynáší nějaká hodnocení a my je přijímáme už od dětství. Na základní škole se vás nikdo nezeptá, jak byste zhodnotili svoji práci. Tuhle otázku jsem poprvé slyšela až na vysoké. Do té doby nikdy. Pálili na mě známky a já jsem je akceptovala s tím, že to je to objektivní hodnocení. A stejným způsobem pokračuji i v dospělosti v tom, že co mi řekne okolí, je objektivní pravda. V něčem je to choré. Proč bych tomu měla věřit víc, než jak se sama vnímám?
Jak by to šlo dělat jinak?
Myslím si, že častěji slyšíme nálepkování nás samotných, než aby se nás někdo zeptal, jak se cítíme. Lepí se to na nás zvenku, než aby měl někdo čas poslouchat, jak to vidíme my sami, jak se cítíme a co by nám pomohlo, aby nám bylo líp. To je možná ta cesta.
Máte tři děti, jak se snažíte, aby si nemusely projít tím, čím vy? Aby měly zdravý vztah ke svému tělu?
Je to strašně těžké. Každé dítě je úplně jiné, a jedno z nich zdědilo hodně věcí po mně. Hodně mu pomohla cesta, kterou jsem si za poslední roky prošla, protože slyšelo, jak jsem editovala příběhy žen v podcastu. Bavily jsme se o nich, o tom, jak zcestná je představa, že naši hodnotu určuje právě podoba těla. Že jsme mozaika milionů vlastností a vzhled je jen jedna z nich. Jasně že je fajn být hezký, ale je to jen jeden ze spousty aspektů – ten, který se teď vytahuje nahoru, protože jsme vizuální kultura, sociální sítě a filtry tomu nepomáhají. Takže se o tom s nimi snažím mluvit. Zároveň mi přijde důležité, aby také neškodily lidem kolem sebe. Je to milion věcí, které se ve výchově snažím zvládat, ale jestli mi to jde, nebo ne, ukáže čas. Rozhodně to není tak, že když tím tématem žiju, mám ho v malíčku.
Jakou radu byste měla pro mě nebo pro kohokoli, kdo zažívá něco podobného?
Radu nemám. Co mně osobně hodně pomáhá, je dotek. Intenzivní prožívání svého těla a to, že s ním můžu zažívat hezké věci. Určitě je pro mě hodně léčivá i sexualita. A pak také sdílení s jinými lidmi, kdy najednou zjistíte, že všichni řešíme v podstatě ty stejné věci, a že když v tom nejsme sami, ale naopak je nás strašně moc, tak je ta příčina možná úplně někde jinde. Ne v mém špeku na břiše, ale v systému. Obecně mi pomáhá rozptýlit se a dělat věci, které mi přinášejí radost. A taky jsem se vnitřně rozhodla, že nebudu čekat na to, až zhubnu, abych byla šťastná. To bylo pořád: „Až zhubnu, tak…“ Ale já nechci umřít na čekačce.
RIDINA AHMEDOVÁ
Zpěvačka, hudebnice a performerka. Vedle sólových projektů je součástí dua HLASkontraBAS. Založila a vede Hlasohled – centrum pro práci s lidským hlasem. Skládá hudbu pro divadlo a fi lm. V posledních letech se věnuje aktivitám na téma body shamingu – má podcast a inscenaci Sádlo a založila platformu Moje tělo je moje.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 6/23
