Eliška Balzerová: Ve vráskách mám celý život, přece se jich nezbavím

Na rozhovor s herečkou Eliškou Balzerovou jsme se setkaly v její oblíbené kavárně v centru Prahy, pár dnů před jejími sedmdesátými čtvrtými narozeninami. Odběhla si mezi dotočením filmu, několika inscenacemi, ve kterých hraje, a čtením dalšího filmového scénáře. Ptáte se, stejně jako já, jak to všechno stíhá? Netuším, ale energie má na rozdávání. A já jí to nepokrytě závidím.
Už jste odehrála svoji životní nebo vysněnou roli?
Nevím, třeba mě ta životní ještě čeká. Žádnou vysněnou roli jsem snad nikdy neměla. Užívám si svůj herecký život se vším, co mi přináší, a zatím to byly samé hezké věci.
Která role pro vás byla nejhezčí říct dokážete?
Taky ne, to je, jako byste se ptala, které svoje dítě máte nejradši. Každá role mi něco přinesla, každou rolí jsem se něčemu naučila. Možná bych vám dokázala říct, která byla pro mě zásadní, ale nejhezčí? To opravdu nejde.
Na jevišti jste poprvé stála v patnácti letech, herectví se věnujete šedesát let. Vnímala jste někdy svůj život skrze postavy, kterými jste byla?
Je to přesně naopak. Postavám, které jsem hrála, jsem dávala svoji životní zkušenost, zážitky, nabíjela je svojí energií. Když jsem jako mladá hrála zralou, čtyřicetiletou ženu, musela jsem samozřejmě použít víc imaginace, ale čím víc stárnete a plníte svůj život příběhy a zkušenostmi, čím víc zážitků, krásných, bolestných i neuvěřitelných máte, tím mohou být postavy bohatší a uvěřitelné. A o to jsem se celý život snažila – vdechnout svým rolím duši.
Když vdechování duše souvisí s vašimi zkušenostmi, proměnila se za posledních dvacet let, co ji hrajete, i vaše role v už legendární inscenaci Můj báječný rozvod?
Určitě. Když jsem Můj báječný rozvod před dvaceti lety zkoušela, zdálo se mi, že jde o velkou legraci. Ale čím víc člověk do té role stárne, tím víc začíná chápat, co to vlastně znamená, zůstat po padesátce sama. Dnes to s divačkami, které na představení přijdou, vnímáme i trošku bolestně, občas někdo v hledišti vzdychne. Já už jsem taky jiná, zažila jsem ztrátu, o které ve hře hraju, několik reálných postav, o kterých se ve hře zmiňuji, už musím zmiňovat v minulém čase. Doba je jiná i diváci jsou jiní. Už na představení chodí další generace.
V květnu jste dotočila svůj zatím poslední film Aristokratka ve varu. Patřila role kuchařky Tiché mezi ty ne vysněné, ale řekněme oblíbené?
Moc ráda vařím, někdy i pro celou naši rodinu, takže jsem se v kuchyni cítila dobře. A taky mi v ní bylo příjemně, protože na zámku v Miloticích, kde se před čtyřmi lety točil předchozí film Poslední aristokratka, byla kromě této prostory strašná zima. Natáčelo se v únoru a začátkem března, všude byl sníh, my jsme byli mokří a zmrzlí, takže se všichni chodili ohřívat k paní Tiché do kuchyně, protože v ní bylo útulno a milo. Byl to pro mě takový sen, dělat zimní film v teplé kuchyni a taky postava kuchařky Tiché byla doslova z jiného těsta, než jaké jsem do té doby hrála.
V čem?
Vždycky jsem hrála spíš fešandy, královny, intelektuálky v bílém plášti. A najednou přišla role prosté ženy z lidu, kuchařky s trvalou. Strašně se mi líbilo v její kůži být.

Kterou z těch žen máte v sobě víc? Intelektuálku, nebo ženu z lidu?
Řekla bych, že jsem spíš zvědavá, nebo zvídavá, a to mají v sobě obě. Nepovažuji se za intelektuálku. Spíš jsem vášnivá čtenářka. Snažím se číst všechno zajímavé, co z beletrie vyjde, mám ráda i literaturu historickou. Když jsem se chystala hrát královnu Alžbětu, přečetla jsem o ní všechno, co šlo. Když jsem měla hrát Marii Callas, celé léto jsem poslouchala její árie a přečetla všechno, co o ní bylo napsáno. Takže v přístupu k těmto rolím hrál prim rozum, paní Tichá ale byla moje srdcovka.
Jaká tedy musí role být, abyste na ni kývla?
Nejdůležitější je pro mě scénář. Čtu ho vždycky velmi pozorně. Hledám v něm místa, která ve mně rezonují. Baví mě, když je ve scénáři téma, které mě zajímá, situace nebo profese role, kterou jsem ještě neměla možnost hrát, která mi zkrátka něco nového přinese. Když prolistuji scénář, který se mě absolutně nedotkne, postavy jsou ploché, nemají žádný vývoj a těžko v něm hledám příběh, který by zaujal nejen mě, ale i diváka, dokážu se slušně omluvit a říct ne. Už jsem ve věku, kdy jedním z mála jeho kladů je takové svobodné rozhodování.
V mládí byste na takovou roli kývla?
Když jsem byla mladá, chtěla jsem hrát samozřejmě úplně všechno! Chtěla jsem být denně na jevišti, točit v televizi, točit filmy. Postupně s přibývajícími roky jsem se víc a víc začala zajímat o to, o čem se bude hrát a s kým se do práce pustím. Nemusela jsem za každou cenu dělat všechno. Při práci na filmu je pro mě moc důležitá důvěra, kterou v režiséra mám. Film natočit, a pak už ho má v rukou jen on a střihač. Mám ráda, když je příběh odvyprávěný filmovou řečí - obrazem, atmosférou, světlem. Když všechno neodmluví herec, ale něco je ponecháno i na divákově imaginaci. Ve filmu mám ráda jen ticho a krásu obrazu. To hledám ve scénářích čím dál víc a musím říci, že v poslední době takové málokdy nacházím. Všechny jsou si dnes podobné jako vejce vejci, jsou napsané rychle, postavy jsou ploché, beztvaré, nemají duši a vůbec nic se o nich nedozvíte. Jsou to postavy, které nemají stín.
Jak probíhá to vdechování duše? Jak se s postavou sžíváte, jak ji utváříte?
Jeden významný herec, velký komediant, říkal, že postava musí mít kořeny a humus, ze kterého může vyrůst. Takže se vždycky snažím najít ten humus. Režisér vám nabídne příběh a roli, která je zatím jen v obrysech, je to jakási kostra a je na vás, jakým ji obdaříte zevnějškem, jakou jí dáte podobu a pak už můžete hledat a skládat její vnitřní život a vdechnout jí duši. Někdy je lépe jít na postavu opačně. Pokusit se proniknout do její duše, pochopit, co ji v životě potkalo, že se v určitých situacích chová zrovna takhle, pak už ji vidíte v obrysech před sebou a ta vnější podoba se hledá snáz.
Když jsme zkoušeli Můj báječný rozvod, ale mluvím teď o hledání postavy v komedii, vytvářím tam celou řadu různých typů a jednu figuru se mi pořád nedařilo uchopit. Jde o potenciálního nápadníka, který si dal do inzerátu na seznamce o třicet let mladší věk a domluví si s dámou v letech schůzku. Pořád jsem na něj nemohla přijít, a pak jednou v noci, když jsem si ho snažila představit, mi to došlo, bude mít falešný zuby! Je to jen malinký náznak, nesmíte to přehnat. Ale představte si to – frajer, který dá do inzerátu, že je zdatný čtyřicátník, přijde na rande, připajdá k židli, je mu sedmdesát a má klapačky, ženská část publika se dost vesele baví. Kamarádku Silvii, která hlavní hrdince dává stále filozofické rady do života a lakuje si při tom nehty, divačky v hledišti, alespoň podle reakcí, znají taky. Jsou to takové drobnokresby, kterými ty postavy ve hře divákům předvádím a je na jejich představivosti a fantazii, jestli si ten večer chtějí se mnou hrát a užít. Já a pes Axl, který je mým partnerem na jevišti, vidíme vždycky tu postavu se všemi detaily.
Vidíte ji před sebou i vizuálně? Jak vypadá, jakou má výšku, postavu, oči, nos, vlasy…
No jasně. Jinak by mi divák neuvěřil. Ta hra počítá s divákovou představivostí a fantazií. Někdy se sejde tak skvělé publikum, že hrát pro něj je dar. Vždycky si říkám – divadlo je zázrak!
Za svůj život jste odehrála desítky rolí, možná stovky. Jak se vám s nimi loučilo? Dokážete je úplně opustit?
Některou roli jsem opouštěla docela ráda, třeba proto, že byla náročná. Například role královny Alžběty v inscenaci Čaj u královny. Nevím, jestli ji od té doby někde hráli, a úplně bych chápala, proč ne. Byla to fyzicky i psychicky velice vyčerpávající role. Především byla královna po celou dobu na jevišti, včetně převlékání z kostýmu do kostýmu, odehrála před svým vrstevníkem Williamem Shakespearem celý svůj nelehký životní příběh a na konci zemřela. Náročná byla i její maska, neboť Alžběta byla po nevhodném léčení neštovic plešatá. Chodila jsem s dvouhodinovým předstihem do maskérny, aby mi na hlavě vytvořili pleš. Byl to vlastně, až na několik málo slov ostatních postav, její jeden dlouhý monolog. Přítomný Shakespeare ten večer neřekl ani slovo. Pak toto představení Česká televize zaznamenala, takže ho třeba ještě někdy pustí, a uvidíte, o čem jsem teď vyprávěla. Byla jsem tehdy ráda, když jsem se mohla na derniéře uklonit naposled. Ale pak jsou role, se kterými se herci loučí opravdu těžko.
Co musí herečka nebo herec mít, aby byli dobří?
Určitě talent.
To stačí?
Samozřejmě je pak potřeba píle, pracovitost a pořádný kus štěstí. Já třeba v divadle miluju zkoušení, kdysi mě za to kolegové neměli rádi. Baví mě to hledání a raduju se, když se na zkoušce podaří najít třeba jen jednu zajímavou situaci, zítra najdete další a příběh se vám začne krásně skládat. Teď na podzim mě čeká zkoušení v divadle se skvělými kolegy a hvězdným režisérem. Těším se na to tak moc, že se v noci budím radostí. Na čtyři hodiny se zbavíte všech vnějších starostí, zapomenete na trampoty života venku a hrajete si! Pro mě je to setkávání s kolegy a hledání na zkouškách někdy napínavější, zábavnější a zajímavější než potom samotné hraní. Ale nechci se rouhat, na jevišti mě to pak baví taky!
Se svým mužem oslavíte příští rok padesát let od svatby. Pároví terapeuti říkají, že když strávíte celý život s jedním člověkem, je to podobné, jako byste ho prožili třeba se třemi různými partnery, protože se oba během let měníte. Souhlasíte s tím?
No, s párovými terapeuty přece musím souhlasit, ne? Ale vážně. V prvním desetiletí jsme oba chtěli udělat díru do světa. Pochopitelně. Můj muž točil jeden film za druhým. Spolu jsme pracovali jen na dvou, ale pak jsme se domluvili, že spolu točit radši nebudeme, aby si někdo nemyslel, že u něj mám protekci. Ve skutečnosti jsme při natáčení každý velice útrpně nesli chybu toho druhého. Potom jsme měli svůj společný cestovatelský čas, kdy jsme se snažili poznat celý svět, obzvlášť po revoluci jsme vybuchli radostí a začali posílat do světa i děti, aby se naučily jazyky. Pak nastal čas života ve svobodě, já budovala divadlo, manžel si založil producentskou agenturu a plnili jsme si své sny. No a teď se snažíme ruku v ruce kráčet vstříc novým technologiím, důstojně zestárnout. Máme dvě prima děti, čtyři vnuky a já jsem šťastná, že se máme. Už nás sice sem tam skosí nějaká choroba, ale pořád se držíme za ruku a v tom bludišti nemocničních chodeb vždycky to správné oddělení nakonec najdeme. Protože jsme Eliška a Jan, brali jsme se na Karlštejně. A příští rok tam chceme slib obnovit. Říct si znovu a nahlas (protože už špatně slyšíme), že jsme za těch padesát let nezapomněli, co jsme si tenkrát tiše slíbili.
Když mluvíte o stárnutí, je kult mládí a krásy v herecké profesi velké téma?
To víte, že je. Lidé se bezesporu dívají raději na krásné, mladé, rozesmáté, štíhlé holky. I já se na ně ráda dívám, ale bohudík, jsou tu taky staré babičky, už trošku při těle, nebo možná i trochu vrásčité, ale jsou zase tuze moudré. Když se dívám na své kolegyně, které sem tam nějakou vrásku a kilo navíc mají a jsou ve své profesi tak strašně dobré, říkám si hergot, to je prima, holky, že tu práci ještě můžeme nějaký čas dělat. Na druhou stranu lidé asi nechtějí koukat jen na mladé holky.
Vy jste před třinácti lety pro film Ženy v pokušení nafotila akt. A to vám bylo šedesát.
To taky chtělo velkou odvahu. Cítila jsem, že je to pro tu roli důležité. Ona ta Vilma takhle bez zábran celý život žila, a když už pak věděla, že je konec, že je nemocná, nemohla přece najednou začít být cudná, když si celý život do deníčků zapisovala své bujaré milostné avantýry. Režiséru Jirkovi Vejdělkovi jsem tenkrát hned řekla, že do toho samozřejmě musíme jít, protože jinak by ta Vilma nebyla charakter.
Jaké to pro vás bylo? Svlékla jste se jen za roli, nebo i za sebe?
Byla to přece role! Já jsem takto bohatýrský život nevedla, ale když už jsem se Vilmě rozhodla vdechnout duši, musela jsem jí přece věnovat i svoje tělo. Bylo to nakonec velmi jednoduché, fotil mě tehdy můj oblíbený fotograf Roman Černý, kterého jsem důvěrně znala, a když mám důvěru ve fotografa a režiséra, který to pak do filmu zasadí, nebyl to problém. Domluvili jsme se, že vybereme pózu, která bude snesitelná pro mých šedesát let. Takže jsem prostě seděla modelem, a i když jsem byla nahá, nebylo vlastně nic vidět. Párkrát jsem se v mládí kvůli roli svlékla, když jsem věděla, že to k příběhu patří, párkrát jsem odmítla, protože jsem věděla, že to není potřeba.
Dnes byste to také udělala, kdyby to k tomu patřilo?
Dnes už asi ne. Ale třeba v inscenaci Holky jako květ mě kolegyně převlékají přímo na scéně. Marika Šoposká mi svlékne šaty, Iva Pazderková mi navlékne noční košilku a je to. Jestli někdo něco zdálky uvidí, mi problém nedělá. Když jsem navíc tehdy nafotila fotografi i pro film Ženy v pokušení, vytvořily akty i další ženy po šedesátce s podtextem „Když může Balzerová, tak my taky“. Byly to neuvěřitelně krásné, oduševnělé fotky.
Líbila jste se sama sobě, když jste to viděla?
Ta fotografie nevznikala proto, abych se líbila sama sobě, vznikla v souvislosti s rolí, kterou jsem hrála. A možná se Vilma líbila i divákům. Dostala jsem za ni Českého lva. A ten se mi líbí.
Cítila jste na sobě někdy tlak na to, jak byste měla vypadat?
Poslední dobou to dost vnímám. Ne snad proto, že stárnu, ale hrozně mi vadí, že náš život se teď vlastně odehrává na sociálních sítích, kde se ukazují jenom krásná těla, samozřejmě upravená ve Photoshopu. A lituji všechny holky, které se nenarodí hubené nebo manekýnovsky krásné, protože všechny takové chtějí být. Spousta jich kvůli tomu končí na psychiatrii, drží nějaké pitomé diety, kterými si kazí zdraví. Myslím si, že kdyby toho kultu krásy a úžasných fotek od všech moří světa bylo míň, bylo by to lepší. Ale nic s tím nenadělám, protože se to dobře prodává.
V čem vidíte krásu vy?
Krásu v duši, vnitřní krásu, tu, která z člověka vyzařuje. Když jsem hrála svoji první roli u režiséra Karla Kachyni, strašně jsem se na ni připravovala. Chtěla jsem do ní dát úplně všechno. On mě vzal za ruku a řekl mi: „Víš co, nehraj vůbec nic. Já to vidím, co chceš zahrát. Každým hnutím brvy to vidím, máš to v očích. Ale nemusíš to ještě hrát, stačí, když to cítíš.“ To si pamatuju dodneška. Někteří lidé třeba nejsou krásní na první pohled, ale ve skutečnosti jsou tak půvabní, že jste s nimi hrozně rádi, protože z nich čiší optimismus, pohoda a žádná faleš. Nemám ráda umělou vnější krásu. Vždycky raději hledám tu vnitřní.
Vás to nikdy ani nenapadlo, že byste nějaký zákrok podstoupila?
Ježíš, ani omylem. Každá vráska, kterou mám, je moje a nebudu je přece něčím vyplňovat nebo odstraňovat. Tady mám vrásky u očí, když jsme se tak hrozně a často smáli, na čele, když jsem se trápila. Ale jsou to moje vrásky, je v nich zapsán celý můj život, přece se jich nebudu zbavovat.
Jak jste se „naučila“ stárnout? Šla jste na to jako na roli?
Stárnout se nemůžete naučit. Nevíte přece, co vám život přinese. Na nástrahy osudu nikdy nemůžete být připravená. Moje maminka nádherně stárla. Před dvěma lety nás ve svých devadesáti osmi bohužel opustila, ale pořád říkala, že až bude mít tu stovku, musíme udělat velkou oslavu. Byla věčná optimistka. Když nasbíráte nějakou životní moudrost a život vás poučí v dobrém i zlém, na takové hlouposti, jako je vylepšování zevnějšku a jiné skopičiny, nemáte vůbec čas. Nemáte důvod se nějak vylepšovat. Proč bych to dělala, když jsem prožila tak krásný život s moudrým chlapem, vychovali jsme dvě děti, věnovali se jim a starali se o ně. Ony nám to teď vracejí a všichni i s vnuky se teď dojemně starají o nás dva. Pořád si děláme radost, neustále spolu něco slavíme. Zrovna tento týden moje narozeniny. Mám pocit, že jsou nějak čím dál častější, a tak mám v poslední době hroznej fofr.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 6/23