Daniela a Ondřej Brzobohatí: Život jsou zážitky, ne práce
Práci není nutné podřizovat všechno, polopracovní může být i dovolená. Žít je třeba. Daniela a Ondřej Brzobohatí našli balanc.
Danielo, před pár týdny ses vdala. Už sis na roli vdané paní zvykla?
Daniela: Je to stále nové. Zvyk je železná košile a první podpis jako Brzobohatá byl trošku krušnější, protože jsem zjistila, že to vůbec neumím. Sice je to kratší než Písařovicová, ale podobně krkolomné.
Změnilo se pro tebe svatbou něco, kromě příjmení?
Daniela: Říká se, že kdo pospíchá se svatbou, bude mít dost času toho litovat…
Ondřej: Což v tvém případě neplatí.
Daniela: Ano, já jsem si musela počkat poměrně dlouho. Být to ještě o trochu déle, tak bych v těch šatech vypadala, že slavím zlatou svatbu. Každopádně jsem tím chtěla říct, že nad tím ani takhle nepřemýšlím, že by se něco výrazně změnilo. Spíš jde o symbolickou věc, kdy jsme ze dvou životů udělali jeden společný. Toho se týká i už zmiňované příjmení. I když se mi pořád stává, že se představuju jako Písařovicová, pak se vždycky rychle opravím a nakonec si uvědomím, že lidem je to stejně úplně jedno.
Vaše svatba proběhla v Itálii, proč právě tam?
Ondřej: Dočetl jsem se, že jsme měli údajně utajenou svatbu, ale ve skutečnosti to byla jen svatba v zahraničí, nic víc. Pražské matrikářce jsem nevyhrožoval únosem dětí, pokud vyzradí, že mi dávala osvědčení o právní způsobilosti s glosářem v italštině. Řekli jsme o tom svým nejbližším z kruhu rodiny a přátel. Samozřejmě že přidanou hodnotou bylo, že do Itálie se jen tak nepoženou fotografové z českých médií, takže jsme v tomhle ohledu měli klid.
Daniela: Já měla když tak připravený deštník.
Ondřej: Nech toho…
Daniela: Ne, já jen, že kdyby pršelo. Víš, že na Gardě to je hned…
Ondřej: Takhle, se svatbami už mám jistou zkušenost a komorní verze v zahraničí je vážně moc fajn volba. Moc jsme si to užili, byli jsme na krásném místě u jezera Lago di Garda, navíc poprvé spolu, Italové fantasticky vaří a v alkoholických produktech jsou taky velmi šikovní, takže to bylo prostě krásný.
Ty ses ženil už potřetí a na toto téma na sítích vtipkovala i tvoje maminka, která napsala:„Ondrejko, ty už máš dvě zahřívací kola za sebou (tvůj otec by byl šťastný, že jdeš podle jeho módu).“ Napadlo tě to, že jdeš v jeho šlépějích?
Ondřej: Já bych nerad mé předchozí svatby a i ta manželství shazoval tím, že bych je nazýval zahřívacími koly, vážím si všeho, co bylo, ať to bylo všelijaké, ze strany mé maminky šlo spíš o nadsázku, která je jí vlastní. Ale přiznám se k tomu, že mě tahle úvaha o tátových šlépějích, nebo jak to nazvat, taky napadla. Mě to ostatně v souvislosti s celou řadou věcí, které se mi v životě dějí, napadá častokrát. Nechci říct, že žiju nějakou paralelu tátova života, mám jiný přístup, na řadu věcí mnohdy i jiný názor, než by měl on, ale v něčem to občas podobné je a já si s ním pak v duchu o tom povídám a představuju si, co by mi asi tak odpověděl. Co by řekl na Danielu a tak.
A co by na ni nejspíš řekl?
Ondřej: No, vzhledem k tomu, že si bral mámu, které bylo tehdy o dvacet let méně než jemu, tak by se mě asi zeptal, jestli jsem se podíval do její občanky a dobře si přečetl její datum narození.
Daniela: Ale vždyť jo, já se už panu Brzobohatému na Vyšehradě osobně omluvila za to, že jeho syn ztratil oči.
Ondřej: Ne, teď vážně. Táta by byl moc rád, že jsme spolu. Danielu na obrazovce ve zprávách vždycky miloval a hrdě říkal: „To je holka od nás, z Moravy.“ Pro něj byl tenhle původ vždy kritériem dobrého a poctivého člověka, navíc v ženském provedení i zárukou krásy, takže v případě Daniely bych mu mohl dát jedině za pravdu.
Danielo, pro tebe to naopak byla první svatba, jakou zásadní vzpomínku na ni máš?
Ondřej: Za ten příchod v opilosti v šest ráno na pokoj dva dny před svatbou jsem se ti už omluvil, to nevytahuj.
Daniela: To jsem ani nechtěla.
Ondřej: Výborně.
Tak jinak. Co pro tebe bylo nejhezčí?
Daniela: Svůj svatební den jsem si představovala tak, že bude hlavně o nás dvou. To se podařilo. Nějak jsem si nedokázala představit, že bychom místo svatby jen s nejbližší rodinou a přáteli měli ohromnou veselku se spoustou lidí, kde bychom pobíhali stůl od stolu, zjišťovali, jestli se všichni dobře baví, ale vlastně si s nimi dohromady neužili společný moment. Takže nejkrásnější vzpomínka pro mě je, že jsme byli intenzivně spolu a pro sebe.
Ondřej: Přestaň, to mě dojímá.
Daniela: Neboj, svoji porci sentimentu jsem si pro dnešek vybrala.
Ondřeji, zmínil jsi, že jste od začátku vašeho vztahu v hledáčku médií. Dá se na to zvyknout?
Ondřej: Myslím, že nedá. Ale zároveň je třeba se z toho nehroutit. Člověk to musí zkrátka nějak přijmout, ale ani potom rozhodně nejde o zvyk. Osobně nejsem typ člověka, který by pozornost médií požadoval, nebo po ní dokonce toužil, a častokrát mi v životě nebyla příjemná. Ve slabých chvílích si říkám, že kdybych nedělal takovou práci, jakou dělám, a neměl příjmení, jaké mám, možná by to bylo jiné, lepší. Jenže já bych svoji práci ani mé rodiče nikdy za nic na světě nevyměnil.
Pohybuji se v prostředí, které mám strašně rád. Hudba, divadlo, televize. Angličané na to mají krásný výraz showpeople. Tihle lidé jsou vesměs naprosto neobyčejní a zajímaví, generují emoce různého druhu, mně je s nimi moc hezky a bylo tomu tak už od mého dětství. Takže tuhle představu, že bych dělal něco jiného nebo byl někým jiným, vždy nakonec zavrhnu. Přijímám mediální svět takový, jaký je, a snažím se v něm proplouvat tak, abych se nemusel stydět.
Daniela: Když se o mně na stránkách jednoho časopisu objevil první bulvární článek, že mi vykoukla zpod šatů podprsenka, strašně mě to tehdy rozhodilo. Probrečela jsem dva dny, protože mi přišlo, že to všichni četli, a že se tím pádem stydět musím. Kdyby se mi něco takového stalo dneska, tak se zasměju a už mě to nerozhází. Myslím si, že se stáváme odolnějšími, ale zároveň to neznamená, že už to úplně přijímáme. Neustále mě překvapuje, co všechno lidé dokážou odsoudit a co všechno mají potřebu komentovat, ať už se to týká našeho vzhledu, chování, nebo třeba práce.
Přemýšleli jste někdy o tom, že byste nereagovali a s médii nekomunikovali?
Daniela: Myslím, že by to bylo jen horší. V momentě, kdy je člověk extrémně nedostupný, nikdy neví, jaká reakce přijde. Je lepší komunikovat a tím si i do jisté míry vymezit hranice.
Ondřej: Prošel jsem si různými etapami přístupu k médiím. Ve finále můžu říct, že komunikovat je určitě nejlepší. Ale ono obecně je nejlepší komunikovat vždycky a ve všem. Ve vztahu, v tom, když se vám něco nelíbí nebo máte pocit, že byste chtěli něco změnit. Je nejlepší o tom mluvit, a ne to v sobě dusit, protože to ve finále vyústí jen v to, že dřív nebo později stejně přijde kolize, a to v daleko horší míře, než kdyby to člověk řešil včas. Ale to jsem zrovna neobjevil Ameriku, to je letitá pravda. Zkrátka z vlastní zkušenosti už dnes vím, že ve vztahu k médiím je určitě lepší komunikovat, když je tedy s kým.
Nemáte problém komunikovat ani s bulvárnějšími médii?
Ondřej: Právě bulvár byl mnohdy příčinou mých slabých chvilek. Stejně jako Daniela se svou vykukující podprsenkou, tak i já si dělal z některých kauz, které se mě přímo týkaly, těžkou hlavu.
Daniela: Taky ti vykoukla podprsenka?
Ondřej: Ano. V jistém smyslu se bulvár příliš démonizuje. Po nějaké době mi došlo, že je to, s nadsázkou řečeno, vlastně jen taková pavlač. Babky vylezou z bytů, opřou se o zábradlí a drbou. No a vás si holt někdy taky vezmou na paškál. Tak dokud je to v téhle rovině, pak není vůbec nutný se tím nějak trápit a řešit to, ale kdyby tohle drbání už mělo přejít tak daleko, že se s vámi kvůli pomluvě nebude bavit ani pošťák nebo trafikantka, pak je třeba se ozvat a bránit se. Jinak je také dobré si uvědomit, k čemu to vlastně slouží. Lidé si přečtou o rozchodu, nemoci či nevěře někoho známého ne proto, aby mu s tím pomohli, ale aby se dozvěděli o starostech někoho jiného, čímž na chvíli zapomenou na ty vlastní. A ještě když se k tomu můžou názorově porochňat v nějakých diskusích pod články, to je, panečku, lázeň. Zkrátka my, známí lidé z telky, nejsme pro ostatní lidi v rámci bulvárních kauz ničím jiným než jen odreagováním se. Když to takhle začnete brát, tak se vám uleví a nebudete šílet kvůli každé pitomosti, která se objeví v tisku.
Daniela: Zároveň platí, že nic není starší než včerejší noviny, a když si to budeme pamatovat, tak nám taky bude líp.
Jak sis zachovával odstup a psychickou pohodu, když jsi měl pozornost veřejnosti už odmalička?
Ondřej: Dřív nešlo ani tolik o zájem médií, jako o zájem lidí. V dětství se pravidelně stávalo, že tátu zastavovali na ulici a chtěli se s ním vyfotit. Mně to přišlo vždycky legrační a s mojí sestrou Rolou jsme se tomu smáli. Média se o naši rodinu začala výrazně zajímat až po revoluci, kdy byl bulvár v plínkách a nikdo dost dobře netušil, jak to dělat a zda má platit nějaká žurnalistická etika. Myslím, že i bulvár prošel jistou proměnou, a to, co by novináři vypustili před dvaceti lety, už dnes i z nějaké morální zásady neudělají. Taková ta vyloženě bulvární špína se děje už jen na velmi málo platformách a spíš to celé směřuje k nějaké společenské rubrice. Navíc těch informací je ze všech stran tolik, že většina z nich už postrádá zájem čtenářů.
Řada umělců říká, že při jejich povolání je skoro nezbytné chodit na terapie a občas si vylít kyblík…
Ondřej: Není to nezbytné jen pro umělecké povolání. Je to nezbytné pro jakékoli povolání. Alespoň já to tak vnímám. Stejně jako se člověk stará o své tělo, měl by se starat o svou mysl. A pokud k tomu někomu stačí les nebo řeka, v pořádku. Já jsem velkým zastáncem terapií, když je tedy terapeut dobrý a dokáže pomoct.
Jak je pro tebe důležitá psychohygiena, Danielo? Jako moderátorka ve zpravodajství neřešíš vždy veselá témata, navíc ta práce samotná je dost stresující, rychlá a náročná.
Daniela: Je to pro mě zásadní, ale nemyslím si, že to až tak souvisí s mým povoláním, jako spíš se mnou samotnou. V momentě, kdy jsem se necítila v pohodě, pro mě byla návštěva terapeuta absolutní oázou. Můžeme mít pocit, že tři hodiny s kamarádkou, kdy si vylijeme srdce, udělají stejnou službu, ale psychoterapeut má díky svému vzdělání možnost zprostředkovat vám pohled z úplně jiné perspektivy, a pak se na problém, který řešíte, můžete podívat úplně jinak. Takže já to každému vřele doporučuji. Myslím, že sami nejlépe poznáme, kdy už na problém nestačíme a vyplatí se odborníka vyhledat.
Po dvou letech jsi v srpnu odešla z internetové televize DVTV. Proč ses rozhodla jít na volnou nohu?
Daniela: Jednak toho na mě bylo po pracovní stránce opravdu hodně. Cítila jsem, že jsem se zase ocitla v kolotoči, ze kterého se špatně vyskakuje. Že vůbec nemám čas sama na sebe, což mělo i dopady na mé zdraví, byť se nejednalo o žádné zásadní komplikace. Zároveň jsem se ptala sama sebe, co bych chtěla vidět, až se budu jednou otáčet za svým životem. Jestli spoustu odmoderovaných rozhovorů, které klidně mohou být skvělé a obohacující, nebo jestli chci vzpomínat na to, co jsem zažila. A zjistila jsem, že mě to táhne k druhé variantě. Celý svůj dosavadní život jsem zasvětila práci, do jisté míry jsem si tím možná i kompenzovala svůj nenaplněný osobní život, ale teď můžu dělat přesný opak, protože se mi můj osobní život naplnil.
Ondřej: A občas taky trochu přeplnil.
Daniela: To je druhá věc, jak moc intenzivní život s tebou je. Práce má v mém životě pořád svoje místo, ale nemusím jí naštěstí podřizovat všechno. Takže jsem se nakonec s DVTV na dennodenní bázi rozloučila a spolupracovat budeme jen občas.
Když jsme s tebou dělali rozhovor pro Moji psychologii před třemi lety, řekla jsi: „Jsem náročná nejen k sobě, ale bohužel i směrem k mužům. Čímž jim samozřejmě nedělám dobrou službu a tuším, že bych měla trochu polevit.“ Polevila jsi?
Ondřej: No samozřejmě, proto je se mnou.
Daniela: Já si myslím, že nepolevila. Když se zpětně ohlédnu, jaké nároky jsem měla na svůj protějšek, tak jsem vždycky na prvním místě zmiňovala, že bych chtěla trávit čas vedle vtipného člověka. A to se mi splnilo.
Ondřej: Jenom chci zdůraznit, že řekla vtipného, ne směšného.
Daniela: A zároveň si myslím, že jsem dosud nenarazila na člověka tak galantního a velkorysého, kterého opravdu zajímá žena, která stojí vedle něj. Jasně, každý máme chyby, na každém nás něco třeba štve, ale to je všude. A platí to oboustranně. Jde jen o to, aby pozitiva výrazně převyšovala negativa. A pokud mám mluvit za sebe, jsem se svojí volbou maximálně spokojená.
Také jsi říkala, že jsi hodně soběstačná a nenecháš o sebe pečovat. Ondřeji, tobě to dovoluje?
Ondřej: Chvilku to trvalo. Daniela byla hodně zvyklá dělat si věci po svém, mít nastavený harmonogram a s ním i žebříček hodnot, jak a do čeho bude investovat svůj čas. Byly věci, ve kterých jsem viděl, že přicházím s něčím úplně novým, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě tam Daniela nepustila a nenechala mě s tím něco provést. Vycítil jsem, že mi toho může spoustu dát, a ona zase vycítila, že jsem člověk, který se nedokáže nudit a potřebuje neustále vymýšlet, čím náš čas naplníme, do čeho ho investujeme. Některé moje nápady sice ze začátku brala tak, že na to není zvyklá, ale zkusila můj přístup. A stalo se to, co jsem zmínil už na začátku, že dva lidi jsou spolu i proto, aby se od sebe stále učili. A to si myslím, že se nám podařilo najít, že vzájemně dokážeme náš čas vyplnit tím, co oba chceme, aniž bychom museli dělat kompromisy.
Daniela: To jsi pojmenoval dobře.
Ondřej: Výjimečně.
Daniela: Nebyla jsem příliš spontánní. Jsem typ člověka, který má rád věci pod kontrolou. Přípravy na rozhovory, případně psaní scénářů na různé akce nebo přenosy, na to všechno jsem vždycky měla ráda čas a klid. A Ondra mi do toho začal házet vidle. Navrhoval různé výlety a cesty a já vždycky odpovídala – teď ne, musím tohle a tamto. A najednou jsem zjistila, že se tomu všemu poměrně dobře dá věnovat třeba i od moře. Že zkrátka dovolená může být i polopracovní.
Ono to může vypadat, že vaše dva světy jsou poměrně protikladné. Na jedné straně kreativní umělec, na druhé straně pragmatická novinářka. Jak se propojují?
Ondřej: Každý z nás touží mít něco z toho druhého.
Daniela: Ty chceš umět vařit jako já, viď?
Ondřej: Ano, to bych si moc přál, protože to bych pak byl taky takhle vyhublej jako ty. Já opravdu někde ve skrytu duše toužím po pragmatičnosti a racionalitě, které má Daniela. Chtěl bych si dokázat i spočítat fi nance, které můžu někam investovat a hospodařit s nimi. Ačkoli mám všechny daně a účty v pořádku, tak moje finanční hygiena byla dost zanedbávaná, nedokážu o financích dost dobře přemýšlet. V tom mi Daniela otevřela úplně nové obzory.
Daniela: No, počkej, tohle mi zrovna nelichotí. To by taky mohlo působit tak, že jsem ti šlohla kreditku a rozjíždím svoji zlatokopeckou kariéru.
Ondřej: Ale ne… V tobě je zase vnitřní touha po mém bohémství, které je sice nehrané a naprosto přirozené, ale jak už jsem říkal, nemusí to s sebou nutně nést třeba fi nanční anarchii. Nejde si pořád jenom brát, musí v tom být i jistý řád. A ten Daniela má a já se ho od ní snažím učit. Myslím, že jsem teď tak ve třetím semestru.
Daniela: Ono se na jednu stranu může zdát, že jsou naše světy nekompatibilní. Ale pokud si dva lidé „sednou“, najdou společnou řeč, pojí je stejný smysl pro humor, je celkem jedno, čemu se ve svých profesních životech věnují. Já Ondrovi v životě dělám trochu pořádek a on mi ho ukazuje. Třeba takový přehled, jaký on má v divadle, ve filmu, v hudbě, já nikdy mít nebudu, a je to pro mě nesmírně obohacující.
Ondřej: Tak tohle ti připomenu, až se se mnou zas nebudeš chtít dívat na Žhavé výstřely nebo Bláznivou střelu. Naprosto stěžejní filmy pro nastavení správné životní filozofie.
Ondřeji, nemůžeme se vyhnout tématu, které na začátku léta hodně rezonovalo v médiích, a to je tvoje záliba v dragu, což je stylizovaná hudební a divadelní show, ve které se za účelem pobavení nejčastěji muži převlékají za ženy. Bylo to pro tebe v jistém smyslu úlevné, veřejně vystoupit s koníčkem, kolem kterého ve společnosti stále ještě panuje spousta předsudků?
Ondřej: Úlevou bych to nenazýval, protože okolnosti, které se kolem toho odehrály, s ní neměly vůbec nic společného. Moje záliba v dragu byla známá mému blízkému okolí už dlouho předtím, než se o ní dozvěděla celá republika. Neviděl jsem důvod o tom mluvit veřejně, navíc ani má předchozí žena si to za doby našeho manželství nepřála, tak jsem to respektoval. Což je z pohledu dneška asi ten největší paradox. Zkrátka jsem byl jednoho dne konfrontován novináři s obsahem církevní žaloby, kterou jsem od mé bývalé ženy měl původně, namísto několika bulvárních redakcí, obdržet pouze já a můj právník a ve které byla má záliba v dragu popsána jako zvrácená deviace. Než aby to takhle začala média prezentovat na veřejnosti, souhlasil jsem s rozhovorem, ve kterém vysvětlím, co to je drag a co mě na tom baví. Takže na úlevu jsem neměl vůbec prostor. A asi ještě nějaký čas mít nebudu, jelikož to s sebou nese konsekvence soudních řízení, a to není nikdy nic úlevného. Ale jisté pozitivum to přinést může, alespoň až někdo při nějakém drag queen večírku potká Tiffany Richbitch, nebude se ničemu divit. Vedle Daniely se totiž Tiffany už nemusí skrývat.
Sleduješ nějaké drag show?
Ondřej: A jak rád. Nejen v televizi. Rád na ně jezdím i do ciziny, když mám čas. RuPaul’s Drag Race je už taková klasika. Kolikrát zkouším najít vhodný film nebo nový seriál, co bych rozkoukal, ale nakonec většinou skončím u RuPaula. Fascinují mě ty pestré make-upy a transformace do jiné identity. Miluju obecně, když si lidé umějí hrát, když je život baví. Líbí se mi, když se boří nějaké zkostnatělé stereotypy.
Třeba když si muži lakují nehty?
Ondřej: Jasně, nebo když nosí sukně, a to nejen při nějaké show, ale i v běžném životě. Názor, že to z nich automaticky dělá homosexuály, je už v dnešním vidění světa považován za trapný, což je dobře. Ostatně boj proti předsudkům svádím celý svůj život, takže mi ani nevadí, že jsem teď brán právě jako ten chlap, co rád nosí sukni a klidně i podpatky. U řady lidí je jejich pohoršení nad tím pouhá neznalost. Nehty si například lakovali, tehdy barvili, už babylonští bojovníci 3500 let před naším letopočtem. Mužské sukně v různých kulturách existují dodnes a třeba podpatky nosil Ludvík XIV. nejen z praktických důvodů, aby se nezašpinil od bahna v ulicích Paříže, ale především estetických. Ještě v devatenáctém století muži běžně nosili krajku nebo punčochy. Všechno tu už bylo a nikoho to nepobuřovalo. Jakmile se vše začne nálepkovat a škatulkovat, začne mě svrbět zátylek a štve mě to. Vnímám každého člověka jako svébytnou bytost, která má právo oblékat se a cítit tak, jak sama nejlépe chce. Tuším, že by se k sobě lidé určitě dokázali chovat mnohem ohleduplněji a vlídněji, kdyby nebyli svázáni prizmatem stereotypů.
Jak ses naučil tak dobře líčit? Odkoukal jsi to v maskérně od maskérek, nebo sleduješ nějaké YouTube tutoriály?
Ondřej: Jako kluk jsem hodně maloval, takže pro to mám i jisté vlohy, no a jako každá drag queen jsem i já samozřejmě koukal na tutoriály. Ono to teď bude možná znít divně, ale mně vždy voněly šminky. A pamatuju si, že jsem odmalička miloval, když mě táta bral do maskéren, vlásenkáren a kostyméren v zákulisí divadla. Viděl jsem maskérky, jak líčí herečky, které vždy měly opravdu silnou vrstvu make-upu, a když jsem sám začal hrát divadlo, tak jsem se i sám zkoušel líčit, to mě začalo moc bavit. Někdo se převléká do kostýmu superhrdinů a kouká na marvelovky, já na sebe hodím hadry, šminky a paruku a uspořádám drag queen večírek. Každý má právo bavit se v životě po svém, pokud tím neohrožuje zdraví nebo svobodu těch druhých.
Danielo, tebe baví podobné performance? Uvidíme tě třeba někdy v burlesce?
Daniela: Že bych ukázala svoji mužskou hruď? Asi ne. Ráda přijdu jako divák, ale sama bych na to neměla odvahu, to už je pro mě příliš intimní zóna.
Herectví nebo muzikálové herectví tě taky neláká?
Daniela: Na muzikálové herectví jsem se chtěla hlásit, ale i kdyby mě náhodou vzali, tak bych vzhledem ke svému talentu nejspíš skončila v provinčním divadle, což nemyslím nijak zle, jen by to bylo poměrně zlé každý měsíc, když bych měla zaplatit nájem a koupit si něco k jídlu. Takže jsem čistě pragmaticky tuhle myšlenku zavrhla. Jasně, pokud je někdo opravdu multitalentovaný, ať o tom všichni vědí, ať zpívá, hraje, tančí, ale já tenhle případ nejsem, takže se budu držet svého řemesla.
Ondřej: Já nesouhlasím, Daniela umí skvěle zpívat a fantasticky imitovat.
Na co se teď těšíte v pracovní i soukromé rovině? Jaké máte plány?
Daniela: Že se naučím vařit.
Ondřej: Lásko, to není ani na seznamu, neboj. Mně je vždycky trapné mluvit o tom, co v rámci své práce chystám, protože si myslím, že když to lidi bude zajímat, tak si to najdou sami. Navíc by ty věci měly dokázat mluvit samy za sebe, pokud mají mít své místo na slunci. Takže bych to shrnul jen tak, že plánujeme nic neplánovat a jen doufáme, že se nám podaří být spokojení a mít hezký život plný lásky, respektu a radosti.
Daniela: Souhlasím, taky nemám další plány. Budu moc ráda, když náš život pojede pořád po tak hezkých a naplněných kolejích, jako jede doteď.
Ondřej: Ale na druhou stranu zase není třeba o štěstí moc mluvit, protože to je jako v příběhu o vrabčáčkovi. Ten si tak v zimě poskakoval na větvičce, až mu podklouzla nožka, spadnul do sněhu a v něm začal mrznout. Naštěstí ale přišla kráva a posrala ho, takže mu bylo krásně teplo. Jak si tak od radosti začal prozpěvovat, slyšela to kočka, vyhrabala ho z kravince a sežrala. Z toho plyne ponaučení, že ne každý, kdo se na tebe vysere, je tvůj nepřítel a ne každý, kdo tě vytáhne ze sraček, je tvůj přítel. A že když je ti dobře a teplo, tak si to radši nech pro sebe a nikomu to nevnucuj.
Daniela: A to je, myslím, geniální poselství na závěr.
