Terezie Kovalová: Když se postaráš o tělo, může tě podržet, když ti psychicky nebude nejlépe
Talent ani půvab neznamenají nic při obraně proti psychickému peklu. To si totiž nevybírá. Jeho temnými zákoutími si prošla i violoncellistka Terezie Kovalová a našla způsoby, jak se postavit nedostatku pozornosti, manipulaci, kritice i emocionálním přetlakům. Patří k nim péče o sebe, i kdyby měla být celoživotní.
Jaký máš dnes den?
Natřískaný, ale skvělý. Daří se mi v poslední době míň pracovat a víc dělat věci, které opravdu dělat chci, a ne do kterých sama sebe ušiju. Jsem chronický people pleaser. Vyrůstala jsem v tom, že se potřebuji nějakým způsobem zalíbit a že když budu říkat ne, tak se nezalíbím. V posledních dvou letech se proto učím nastavit si zdravé hranice.
Ptám se, protože ses nedávno na sociálních sítích svěřila, že bojuješ s chronickou bolestí zad. Už je to lepší?
Dost rapidně se to zlepšilo, protože jednak se snažím po fyzické stránce a také pravidelně podstupuji sérii asistovaných psychedelických terapií. Někdo by řekl, že se cítí blbě, protože je mu špatně fyzicky, ale já postupně docházím k tomu, že je to spíš naopak. Že to, co se mi děje v hlavě, se odráží v mém těle. Není příjemné to slyšet, protože to člověku dává zcela právoplatně pocit, že si za to může sám.
Právoplatně?
No ano, já si za to můžu sama. Ale samozřejmě to nedělám vědomě. Když se ti něco takového děje v dětství, nedojde ti, že si ubližuješ. Dítě, které nemá tolik pozornosti, kolik by pro sebe potřebovalo, si ji začne přitahovat třeba tím, že je často nemocné. To byl můj případ. Byla jsem nemocná neuvěřitelně často a bohužel jsem si to i vymýšlela, protože jsem, zdá se, potřebovala víc pozornosti od rodičů. Každopádně, když se postaráš o tělo, může tě pak i podržet, když ti psychicky není nejlépe.
Zmínila jsi, že podstupuješ psychedelické terapie. Jak ses k tomu dostala?
Asi dva roky zpátky jsem začínala microdosingem psilocybinu. A poté v zahraničí není zakázané pracovat s takzvanými kouzelnými lanýži, které obsahují psilocybin. V České republice je legální pouze asistovaná terapie ketaminem, kterou nabízí klinika Psyon. A momentálně je také díky Nadačnímu fondu Psyres ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví otevřená studie Psiket pro pacienty s depresí rezistentní vůči standardní léčbě, nebo pro depresi spojenou s onkoligickým onemocněním. Nábor stále probíhá a v obou studiích se zkoumá rychlý antidepresivní účinek psilocybinu.
Jak taková terapie probíhá?
V prvé řadě musím říct, že mě velmi překvapilo, že se psychedelika mohou používat k léčbě závislostí, třeba na alkoholu, nikotinu ale i na tvrdých drogách a dle studií je potenciál velmi slibný. Abyste se u nás dostali konkrétně na ketaminovou terapii, musíte splnit celou řadu kritérií a musíte podstoupit lékařské vyšetření, že jste fyzicky a zdravotně v pořádku. A je také samozřejmě ideální, když člověk už nějakou dobu předtím chodí na klasické terapie. Sezení samotné pak probíhá tak, že jste v příjemné místnosti, ve které je lehátko a samozřejmě terapeut, který s vámi terapií prochází. Vezmete si danou látku a noříte se do sebe, máte různé vize, obrazy, něco zkrátka proběhne.
Co je na této terapii klíčové? Ten zážitek samotný, nebo jeho následné rozebrání?
Za mě je to určitě následná integrace. Mít silný zážitek je jedna věc, ale to, jakým způsobem se to následně uchytí do života, je za mě ještě důležitější. Možná i to je důvod, proč se tento typ léčby neuchytil už v sedmdesátých letech, protože ještě nebyl tolik podchycený v terapeutickém kontextu. V dnešní době se to velice monitoruje a klade se extrémní důraz právě na nezbytnost následné integrace, protože bez ní vám to nemusí přinést vůbec nic, kromě zajímavého prožitku.
Kromě těchto terapií chodíš i na ty klasické. Poprvé jsi, pokud se nepletu, byla u terapeutky ve třinácti letech.
Tehdy mě tam poslali rodiče, protože jsem zdrhla z domu, ale nedopadlo to úplně dobře. Pamatuji si, že jsem nějak narazila na to, že našim něco z toho sezení řekla. Tím pádem jsem k ní ztratila důvěru a už to nešlo. Pak se roky nedělo nic, a až když mi bylo lehce přes dvacet, tak mě můj tehdejší přítel přesvědčil, abych zkusila skupinové konstelace.
Pomohlo ti to tehdy?
Hodně. Chodila jsem s přestávkami asi tři nebo čtyři roky a pomohlo mi to třeba napravit vztah s mámou. Také jsem v té době dojížděla sérii naprosto tragických vztahů s muži. Neustále se mi opakovaly nějaké vzorce, které jsem nevnímala, vždycky jsem do nich šla po hlavě a pak jsem se divila, že je zase problém. Všechno to prasklo během covidu, kdy přišlo vyhoření a kdy mi došlo, že už takhle dál nemůžu žít a že se budu muset asi rozvést. Když jsem svého bývalého manžela potkala, byl pro mě dokonalou odpovědí na to, co jsem po předchozích vztazích potřebovala. Byl krásný, vzdělaný, z dobré rodiny, zdálo se, že z toho vzorce, který jsem tehdy měla, naprosto vystupuje. Až pak se ukázalo, že do něj vlastně taky zapadal.
Jaký vzorec to byl?
Vstupovala jsem do vztahů s muži ne s tím, že bych se do nich opravdu chtěla nořit hlouběji, rovnou jsem si pletla chemii s láskou. Navíc, jak už jsem říkala, jsem měla velké problémy nastavit si hranice, takže jsem už od začátku na některé věci kývala, namísto toho, abych řekla jasné „ne“. Kdybych to uměla, tak bych se pravděpodobně ani nevdala. Ale já jsem si říkala, že každý vztah má něco, a přecházela jsem to.
A nemá každý vztah něco?
Samozřejmě, to je pravda, ale zároveň je podle mě důležité opravdu už na začátku zjistit, co od toho vlastně chceš. Někde jsem slyšela větu, že když s někým začínáš vztah, máš si zkusit představit, že tak, jak jste teď, bez jakékoli změny, spolu budete schopni být už napořád. Protože člověk se sice může změnit, ale také se změnit nemusí, nebo se může změnit k horšímu. Ono to teď vyzní vůči Milanovi, mému bývalému manželovi, hrozně, což nechci, protože mezi námi byly velké city, ale prostě to nebylo v dlouhodobém kontextu udržitelné. Některá témata se neotevírala, o to víc to potom vybublalo. Když jsem začala chodit se svým nynějším přítelem Vítězslavem, tak jsem ho v rámci toho důležitého za měsíc znala lépe než Milana za celých pět let vztahu. Protože on se mnou najednou komunikoval úplně jinak, chtěl po mně úplně jiné věci, a já byla jako v Jiříkově vidění.
Jak se ti podařilo ten vzorec zlomit? Hrálo v tom roli právě to zvědomění, že už to takhle nechceš, že si musíš začít nastavovat hranice?
Myslím, že to byla kombinace víc věcí. Velkou roli hrálo vyhoření a s ním uvědomění si, že už nemůžu hrát se všemi tak jako doteď, že se musím naučit nabídky odmítat. Zjistila jsem, že si musím najít vizi, čeho chci dosáhnout, co chci, aby se kolem mě dělo, a že potřebuji být ve vztahu s někým, kdo mi neřekne „o tom se nebudu bavit“, když za ním přijdu. A pracovat na tom, abych byla míň reaktivní.
V jakém smyslu?
Umělci a kreativní lidi obecně jsou extrémně emoční. Máme v sobě přetlak a umění je způsob, jakým jsme se ho naučili ventilovat. Ruku v ruce s tím jde, že jsme se ho většinou nenaučili ventilovat jinak, a vzniká velký vnitřní přetlak. Je to sám o sobě dost traumatizující zážitek. Málokdo z umělců má život odmalička zalitý sluncem a zasypaný kytičkami. Jsme kvůli tomu extrémně manipulovatelní a často sebou manipulujeme i my sami. Třeba já jsem dlouho sama sebe přesvědčovala, že některé věci jsou v pohodě.
Ty sis prošla i vztahem s narcistním manipulátorem, se kterým jsi byla poměrně dlouho. Jak se ti podařilo z něj odejít?
Nakumulovalo se mi, že mi v tom vztahu bylo extrémně nedobře, a když pak přišly okamžiky, kdy mi začal sahat i na moje povolání, tak to byla asi ona pomyslná poslední kapka. Každopádně jsem se s ním rozcházela asi natřikrát. Jestli bych mohla dát komukoli, kdo se rozchází s manipulátorem, jednu radu, tak aby na sebe nenechal fyzicky sáhnout. Ne ve smyslu domácího násilí, to je úplně bez debat, ale myslím to tak, že většina mezilidské komunikace probíhá nonverbálně. A speciálně když nepoznáte rozdíl mezi láskou a chemií a protějšek na vás začne sahat a doslova vás do toho vztahu tahat zpátky, je to většinou ten moment, kdy se zlomíte, podlehnete a zase se necháte ukecat.
Kdy už ses ukecat nenechala?
Pro mě ten zlomový moment nastal ve chvíli, kdy mi vyčítal, že jsem taková a maková. Já mu na to poprvé s klidem a upřímně odpověděla, že ano, že občas taková jsem a že on je zase takový a makový. Doslova vybuchl. To je pro manipulátory typické. Pokud se vás někdo snaží emočně rozhodit, vy se nenecháte, a tak přidává, potom okamžitě vezměte nohy na ramena. Navíc mi hodně pomohlo, že mi kolegyně popsala, že zažila něco hodně podobného, což mi taky otevřelo oči. Nemohla jsem pochopit, jak to, že jsem to do té doby neviděla.
Okolí to taky nevidělo? Neříkali ti kamarádi, že ten vztah není dobrý?
Chápu, že někdo si za kamarády chodí pro rady, ale já už to dělat odmítám. Ne že bych se jim vůbec nesvěřovala, ale spíš od nich neočekávám, že ve správný moment správně zareagují. Kamarád není ten nejobjektivnější člověk ve tvém životě, není schopen ti říct, co se bude dít. Navíc se kamarádovi může dít něco podobného, nebo naopak chce řešit tebe, aby nemusel řešit sebe. Je super si pokecat, ale rozhodně ti to nevynahradí terapii, kde je terapeut od toho, aby vzal tvoji hlavu, posvítil na problém a ukázal, kde a jak bys s ním mohl něco dělat.
Pocházíš z učitelské a hudební rodiny, maminka i babička učily na základní umělecké škole. Byla tvoje hudební cesta vlastně jediná možnost?
To nevím, ale reálně jsem vyrostla s tím, že ten nástroj nenávidím. Přitom jsem spíš nenáviděla to, jakým způsobem mi to bylo dáno, než samotnou hru na violoncello. Nenáviděla jsem proces, který směřuje k tomu, aby ses vůbec ke hře dostala, protože to znamenalo, že jsem byla zavřená v pokoji, musela cvičit a z vedlejší místnosti na mě volala máma, že hraju falešně a ať to cvičím znovu. A já jsem věděla, že od hraní nemůžu odejít, i kdybych chtěla, protože to bylo to jediné, co jsem znala a co mi fakt šlo. Buď jsem byla nemocná, nebo jsem jezdila po soutěžích a koncertech. Takže jsem se s tím violoncellem začala absolutně identifikovat, a čím víc jsem se mu věnovala, tím nemocnější jsem byla.
Tvou pediatričku nenapadlo, že může jít o psychosomatiku?
Těžko říct, nepamatuji se. Ale ruku na srdce, kdy se tě naposledy obvoďák, u kterého jsi byla s nemocí, zeptal, jak se cítíš psychicky? Myslím si, že bude ještě chvíli trvat, než se z toho stane norma. Možná to bude dokonce až ve chvíli, kdy se i na základních školách začne učit, jak se máme emočně vyjadřovat a jak řešit stresové situace.
Taky ses od mládí věnovala modelingu, ale podle tvých slov to byl spíš vedlejšák, i když se ukázalo, že i na molech můžeš být hvězda. Proč tě nikdy nelákalo vyměnit hraní za vysoké podpatky?
On mi i ten modeling paradoxně otevřel dveře až v momentě, kdy mě začali fotit jako hudebnici. Do té doby to vypadalo tak, že když jsem někdy v šestnácti letech chtěla do agentury, tak mi řekli, že musím zhubnout, vyrůst a nechat si narůst dlouhé vlasy. Takže jsem si prošla třemi příšernými lety, kdy jsem si užila svoje s anorexií, zkoušela i bulimii, ale nešlo mi, díkybohu, zvracet. Myslíme si, že ve světě modelingu se už nějaká změna odehrává, že pomalu začínáme oblečení předvádět na zdravých holkách. Pravda je ale taková, že přestože jako lidi máme různé tvary a velikosti, návrhářům se opravdu nejlépe šije na hubené holky bez křivek. Vysokou krejčovinu, která sedne každé postavě, umí jen velmi málo lidí, je to absolutní mistrovství. Je ale super vidět mladou generaci, jak módní tvorbu vidí. Ale abych odpověděla na otázku – ráda se budu věnovat modelingu i nadále, ale rozhodně to není středobod mého vesmíru.
Také jsi v jednom rozhovoru říkala, že jsi vyrůstala v tom, že nejsi krásná. Kdy se to zlomilo?
Vyrůstala jsem v tom, že mám zajímavý obličej, ale že modelka ze mě nikdy nebude. Zlomilo se to, asi až když jsem se začala dávat psychicky dohromady. Do té doby jsem ani nepoznala, když se mnou někdo flirtoval, protože můj mozek vůbec nechápal, že bych za to někomu mohla stát.
Ani tví partneři ti neříkali, že jsi krásná?
Říkali, ale já to brala tak, že spolu chodíme, jsme do sebe zamilovaní, a tak se takové věci říkají. Dlouho jsem se tak neviděla a přijde mi vlastně zajímavé, jak častá je to realita v hlavách žen, které společnost objektivně za krásné považuje. Příkladem je Pavlína Pořízková, která o tom otevřeně mluví. To, že jsi na obákách módních časopisů, ještě neznamená, že se cítíš hezká.
Jak ses to naučila? Jde to vůbec?
Za mě je klíč k tomu, aby člověk furt neměl chuť se jenom zabít, začít od sebe. Ono to sice vyznívá hrozně egoisticky, ale současně je to ta nejtěžší věc. Konfrontace s tím, co v sobě nosíš, a s temnotou, kterou v sobě všichni máme, bolí nejvíc. Pro mě funguje nejlíp to, že čím líp se znám, tím méně jsem reaktivní a tím jednodušší je pro mě koexistovat s vnějším světem. Pokud někoho na každodenní bázi otravuje, co dělám a jak se chovám, ať si to vyřeší sám. Nejsem na světě od toho, abych vysvětlovala svoji existenci ostatním.
Také jsi říkala, že po svatbě a po třicítce přišly otázky na děti, přestože ty sama si nejsi jistá, jestli je vůbec někdy chceš. Jak velký cítíš tlak?
Osobně na sobě cítím největší tlak od žen, o kterých vím, že děti mají, ale zpětně toho trošku litují. Tím, jak se mě snaží přesvědčit, vlastně přesvědčují sebe. A musím říct, že po dvanácti letech učení na základní umělecké škole bych byla raději, kdyby lidi víc přemýšleli nad tím, proč si děti vlastně dělají. Zažila jsem, kdy rodiče svoje děti používali jako rukojmí, kdy se jimi snažili zachránit vztah, plnili si skrze ně sny nebo se rozvedli a používali je jeden proti druhému. Je to nechutné. Neříkám, že neexistují dobře rozvedené páry, které se svými dětmi fungují skvěle, ale když vidím ty případy a přidám ekologickou situaci i co se děje se světem obecně, nemám pocit, že bych někdy děti chtěla mít.
Omezuješ spolupráce a vydáváš první sólovou desku, která vychází na konci listopadu. Znamená to, že teď prorazíš jako sólistka?
To je zajímavá otázka, protože jsem se zrovna včera ptala sama sebe, jak mě vlastně lidé znají. A došlo mi, že se mi do určité míry podařilo dotáhnout svoje jméno na takovou úroveň, že i když jsem nikdy nic nevydala jen sama za sebe, tak lidi přesto přijdou, když někde hraji.
Co se pro tebe se sólovou deskou změní?
Musela jsem si vytvořit PR tým, který jsem doteď neměla, protože se už opravdu potřebuji věnovat tvorbě. A v současné době je pro mě nejdůležitější sehnat nějakou mecenášku nebo mecenáše, který se za mě finančně postaví a umožní mi lidem předávat moji emoční zkušenost. Aby lidé ty emoce mohli cítit skrze hudbu.
Jak složité je v Česku se hudbou uživit?
Velmi. Jsem rozhodně vděčná za to, jakou pozici se mi povedlo během let získat. Upřímně, je vlastně fenomenální, že si můžu žít život víceméně po svém. Problém je ale komplexnější. Co se klasických hudebních nástrojů týče, jsou u nás umělecké školy přeplněné, střední a vysoké umělecké školy vypouštejí mnohem více absolventů, než kolik se reálně dokáže uživit. Pamatuji si, že v prvním ročníku pedagogiky na konzervatoři nám řekli, že 95 procent z nás skončí jako učitelé na základní umělecké škole. Spolužáky proběhla obrovská vlna šoku, a já si jen pomyslela, čemu se diví. Pokud někdo jde na uměleckou školu s tím, že bude hrát jen Čajkovského klavírní b moll v Carnegie Hall, pak ho čeká velké životní zklamání.
Ty jsi ale došla výrazně dál než jen na základní uměleckou školu, přestože i na ní jsi léta učila…
A vůbec mi to nevadilo, byla to pro mě životní zkušenost. Na druhou stranu jsem také dlouhodobě dělala, co jsem chtěla. I přesto, že jsem hrála pro ostatní, zabývala jsem se věcmi, co mě opravdu hodně bavily, a vždycky dost po svém. Plus vypadám tak, jak vypadám, jsem šikovná, nejsem idiot a měla jsem štěstí na správné momenty ve správný čas. Tohle všechno dohromady mi umožnilo dotáhnout to až sem.
O čem bude tvoje nová deska?
Bude se jmenovat Zinka, což je zkráceně Terezinka. Takhle mi začal říkat nový kolega. Znala jsem ho sotva dva týdny a bylo pro mě psychicky náročné, že mám jezdit turné po Americe s někým, koho v podstatě neznám a nevím, jak si sedneme. Prostě neurodivergentní noční můra. Ale ukázalo se, že si velmi rozumíme. Deska bude o zranitelnosti, o upřímnosti, kterou mezi sebou všichni potřebujeme sdílet. O tom, že občas všichni děláme chyby, jsme na dně a něco poděláváme.
Bude čistě instrumentální?
Napůl instrumentálně-elektronická s tím, že všechno vzniklo z akustických zvuků, takže tam najdete třeba bubnování na pupík mého psa, házení sirek na struny, křupání kroků ve sněhu, je to hodně organické. Ale také na ní zpívám, což asi spoustu lidí překvapí. Tedy doufám.
Taky vím, že píšeš knihu. Na jaké téma?
Půjde o autobiografi ckou sondu o mojí cestě k chilsko-francouzskému filmaři a mystikovi Alejandrovi Jodorowskému. Pracovní název má Brána do neznáma.
