Dvojčata vztek a strach: Čím víc zkoumáme politiku, tím víc nás frustruje. To nás dělá naštvanějšími
Napoleon Bonaparte slavně řekl, že v politice není stupidita žádným handicapem. Což zní jako klasicky obecný bonmot na adresu politiků, ale je třeba si uvědomit, že Napoleon byl u zrodu moderní politiky.
A Napoleon také zažil, jak se politika během několika let zvrtla v krvavé šílenství. Viděl na vlastní oči, co přesně dělá politika s lidmi. Později řekl, že ho žádná těla na bojišti nikdy tolik nezasáhla jako revoluční masakry. A možná bychom mohli občanovi Bonapartemu dopřát sluchu, protože se zdá, že je po celých těch dvě stě dvacet let gilotina pořád nabroušená.
Argument Hitlerem
Liberálové se v podstatě dělí jen na dva typy. Jsou ti, kteří o každém konzervativci křičí, že je to nový Hitler, a pak ti racionálnější, kteří vždycky říkají: „Není to Hitler, proboha!“ Na tenhle liberální ping-pong jsme si navykli tolik, že už v podstatě nedokážeme spolehlivě říct, kdyby se doopravdy objevil někdo jako Adolf Hitler. Vezměte si Donalda Trumpa, kolem kterého probíhá navlas stejná debata, jako s každým výrazně pravicovým politikem – od Rona Reagana po Margaret Thatcherovou. Opakuje se bez ohledu na to, jak se probíraná osoba Hitlerovi podobá.
Pravdou nicméně je, že Donald Trump toho má s Adolfem Hitlerem opravdu hodně společného. A nemyslím tím pozdního ‘44 Hitlera, který je tak zapikovaný, že neví, co mluví a má na kontě desítky milionů mrtvých lidí. Myslím tím raného Hitlera z přelomu dvacátých a třicátých let. (Hitler byl koneckonců malíř, není důvod, proč bychom si ho nemohli rozdělit na raného a pozdního Hitlera?) Trump se stejně jako Hitler vydrápal k moci díky vyšinutým konspiračním teoriím, tristní ekonomické situaci v zemi, otevřené xenofobii, příslibu deportace milionů osob a koneckonců i díky hajlujícím kamarádům a citování Mein Kampf. I když Trump tvrdí, že „Hitler to řekl jinak“, což... je uklidňující, že?
To hlavní, co ale mají tihle dva pánové společné, je fakt, že je vytlačila vzhůru polarizace společnosti a politizace všech a všeho. Ve chvíli, kdy se všechno stane politickou otázkou a každá všední blbost je projevem konkrétního politického postoje, je ve společnosti zaděláno na průšvih. Máme na to důkazy nejen neurologické, ale i historické. A stejný proces mimochodem vytvořil i prvního globálního strašáka, jakéhosi Hitlera před Hitlerem. Napoleona Bonaparteho.
Liberté, égalité, fraternité!
Velká francouzská revoluce je bez nejmenších pochyb tím nejzásadnějším momentem moderních dějin. Dodnes se politika definuje pojmy, které náhodou vznikly během té jedné zběsilé revoluční dekády. Věděli jste kupříkladu, že dělíme politiku (někdo dokonce i jídlo) na levicovou a pravicovou podle toho, na jaké straně seděl kdo při svolání Národního shromáždění? Revoluce stojí dodnes jako jeden z pilířů toho, jak chápeme občanství, svobodu, koncept republiky. Revoluční Francie byla první velmocí, jež vyhlásila svobodné volby, pravda, jen pro muže a doopravdy k nim nikdy nedošlo, ale stejně! Krok správným směrem. Svoboda, rovnost, bratrství!
Jak všichni nicméně víme, revoluce taky přinesla spoustu jiných, horších věcí. Masové popravy politických odpůrců, reálných či domnělých, revoluční války, které si vyžádaly hodně přes milion životů, egomaniakálního diktátora Bonaparteho, matoucí kalendář a pravděpodobně nejstupidnější čepice v historii lidstva. V neposlední řadě taky společnost, v níž může mít každý názor na politiku. Co hůř, společnost, v níž má každý pocit, že by měl mít názor na politiku. A povinnost co nejhlasitějim ten názor vyjádřit. Ať už přes sociální sítě, nebo stupidní čepici.
Oblékání se stalo politickým tématem. Jídlo se stalo politickým tématem. Co čtete, jakou preferujete zábavu. Do jakých klubů a kaváren chodíte mělo politickou konotaci. Možná vám některé aspekty revoluce začínají být povědomé z našeho každodenního života a takových věcí je hromada. Konspirační teorie, kupříkladu.
Zastavte mě, jestli jste třeba v poslední době slyšeli něco podobného: „Bohatí aristokraté schválně otravují sýpky a způsobují hlad v zemi, aby zastavili revoluční snahy a uškodili lidem.“ Místo aristokratů dosaďte libovolně miliardáře, židy nebo židovské miliardáře a můžete tuhle konspiračku vypustit v podstatě kdykoli v posledních několika stech letech. Bude navždy aktuální.
Nebo tohle: „Marie Antoinetta je ve skutečnosti agentkou Rakouska a je tady pro to, aby rozvrátila zemi a připravila nás na nadvládu Rakušáků.“ Opět stačí zpřeházet jména a státy. To, že konkrétně kolem Marie Antoinetty byla spousta sexuálních, upířích a sexuálně upířích konspiračních teorií, asi ani není třeba dodávat. Z toho všeho taky mimochodem tehdejším Francouzům jasně vyplynulo, že ve Francii zbyli jen „opravdoví vlastenci“ a „vlastizrádci“. Revoluční Paříž byla de facto dnešní Facebook nebo Twitter.
Tobogan do splašků
Tohle prostředí pak vykouzlilo politickou šikmou plochu, po níž se revoluce sklouzla až k jakobínskému teroru. V roce 1789 to celé začalo jako pokus o daňovou reformu a během pěti let skončil královský pár s hlavou v košíku a Paříž zmáčená krví. Jak se říká: „Dnešní radikál je zítřejší centrista.“ A takhle vyhrocená, polarizovaná společnost, kde je vše politickým tématem, má tendenci proces výrazně urychlit.
Abych citoval renomovaného historika Dominica Sandbrooka: „Pořád všichni tvrdí, že je problém, když se nikdo nezajímá o politiku. Tvrdil bych, že je to opačně. Problém nastane, když se všichni zajímají o politiku.“ A jako příklad uvádí Německo dvacátých a třicátých let. Nemýlí se, Německo v té době politicky úplně jiskřilo. Levicové i pravicové bojůvky, lidé se řezali po ulicích, části Německa se odtrhávaly a zase přidávaly, měli jste frakce fašistické, komunistické, demokratické, monarchistické. Každý měl názor, který bylo třeba křičet a hájit.
Ale to samé platí pro Francii konce osmnáctého století. Nebo koneckonců současnou Ameriku. Před deseti lety se Západ plácal po ramenou, protože v Bílém domě seděl charismatický Afroameričan, který právě povolil sňatky stejnopohlavním párům. Teď máte jednu část společnosti, která ryčí, že kdo čte Harryho Pottera, je nacista, zatímco v Bílém domě jsou lidé, kteří hajlují před nadšenými davy.
Politika vzteku
Přes všechny vznešené ideály humanismu a osvícenství Velkou francouzskou revoluci nicméně nehnal rozum, ale emoce. Protože lidský mozek má velice vymezenou strategii toho, jak reaguje na vyhrocenou politiku. Sociální psycholog, doktor Jon Krosnick ze Stanfordské univerzity vysvětluje, že minimálně ve Spojených státech se v posledních letech politické postoje stávají víc a víc součástí identity jednotlivých voličů, což se projevuje v mnoha ohledech. Zprávy vás pak mnohem více frustrují nebo naopak děsí, protože jsou o vás. Což v mozku startuje prastaré instinkty.
Kyslík a glukóza je posílána z prefrontálního kortextu (zodpovědného za racionální chápání, rozhodování a dlouhodobou paměť) do amygdaly (emoční části mozku), rozbuší se vám srdce, vyplaví adrenalin a jste v bojovém módu. A zákonitě si potřebujete ulevit. Proto pokud občas píšete příšerné věci pod články na internetu, může za to pračlověk ve vaší hlavě.
Vy samozřejmě víte, že vás zprávy stresují a dělají z vás horšího člověka (stejně jako to ví přes padesát procent dotazovaných Američanů), ale nemůžete se přestat dívat. Protože, jak pro změnu upozorňuje profesor psychologie Jarret Crawford, v posledních letech se z politiky stává téma morálky a hodnot, takže máte pocit, že by z vás byl špatný člověk, kdybyste nezůstali informováni.
Čím víc zkoumáme politiku, tím víc nás děsí nebo frustruje, čím víc nás frustruje a děsí, tím jsme naštvanější. „Strach a vztek jsou siamskými dvojčaty,“ vysvětluje doktorka politologie Alison Dagnes tento začarovaný kruh. „Politikové tohle vědí, proto jsou jejich kampaně často negativní, chtějí ve vás vyvolat tyhle pocity.“ Toto samozřejmě může mít pozitivní dopad, minimálně si to myslí další politoložka, a sice Amber Spry z Brandeis University v Bostonu: „Pokud vztek nebo jiná emoce zvládne pohnout veřejným míněním k rovnější, spravedlivější a svobodnější společnosti, může i vztek vést ke kolektivnímu dobru,“ tvrdí.
Ne že by to nebyla hezká myšlenka. Ale když se naposledy někdo pokusil využít politizovaný vztek ke svobodnější, rovnější a spravedlivější společnosti za použití těch samých slov, nutno dodat, skončilo dvacet tisíc lidí pod gilotinou. Což zplodilo světového arcizáporáka Bonaparteho. Tenhle proces se opakuje pokaždé, když zdivočelá, vzteklá politika ovládne společnost. Jediný rozdíl je v kompetenci a inteligenci diktátorů, které tohle vynese vzhůru. Říkejte si o Napoleonovi, co chcete, ale minimálně to byl kompetentní vládce a vojenský génius. Od té doby to jde soustavně z kopce až k Trumpovi. A já se trochu bojím, že až se zpolitizuje společnost znovu, stane se světovým prezidentem rozladěný pavián nebo sklenice vody.
