„Licencovaní blázni" a šašci si mohli říkat co chtěli, často tak zastávali vlastní názor
Byl to Shakespeare, kdo napsal, že „šašci se často stávají proroky“, a v podstatě každý současný komik musí dnes při pohledu na zprávy tenhle citát hluboce procítit. Nesmrtelný bard přitom používá anglický výraz „jester“, což je ale jen jeden z výrazů pro dvorního šaška. Podobně často se v angličtině vyskytuje výraz „fool“, což kromě šáši a šprýmaře znamená mimo jiné i „blázen“.
Shakespeare tou slavnou větou v Králi Learovi samozřejmě odkazoval na již tenkrát dost možná tisíce let dlouhou tradici, která velela, aby šašek měl naprostou svobodu slova. Byly totiž věci, které musely být řečeny i králi s neomezenou mocí, ale takové věci by řekl monarchovi do očí jen… inu, blázen. A možná byste byli zaskočeni, v kolika rovinách je tenhle výraz použitelný.
Nějakou formu dvorních komediantů a šašků si držely snad všechny kultury ve všech možných dobách. Egypťané, Peršané, Číňané měli na svých dvorech baviče. Římané jich měli dokonce několik typů, jako všeho ve starověkém Římě. Nejpodobnější středověkým dvorním šaškům byli nejspíš balatrones, kteří byli zváni do bohatých domácností a placeni od vtípku či šprýmu. Největší kulturní stopu ale zanechali právě ti šašci středověcí. „Licencovaní blázni“, jak se jim občas říkalo v Anglii. Ale výjimkou nebyli ani „blázni přirození“, což už je historie o trochu temnější.
Pohotoví komentátoři
Legenda praví, že když v roce 1340 Angličané rozstříleli svými luky na maděru francouzské loďstvo v bitvě u Sluys, všichni se obávali to francouzskému králi Filipovi oznámit. Až dvorní šašek nakráčel do trůnního sálu se slovy: „Ach, ti zbabělí Angličané! Zatímco naši hrdinní vojáci se odvážně vrhají do vody, Angličané se zbaběle drží na svých lodích.“ Historici se dnes přou o to, nakolik měli středověcí šaškové skutečně absolutní svobodu slova a sloužili tak jako osobní satira pro samotného vladaře a nakolik je tohle všechno výmysl pozdějších autorů. Rozhodně však „licencovaní blázni“ mohli mít hubu prořízlejší a z podstaty své profese byli vždy blízko králi… a často zastávali svůj vlastní názor.
Slavný je třeba Le Glorieux, dvorní šašek burgundského vévody Karla Smělého. Prchlivého a výbušného vládce jeho šáša při každém neúspěchu popichoval tím, co měl Karel nejraději – antickou historií. Takže když Karlova armáda dostala naloženo od Švýcarů, mohl si být jistý, že za ním při útěku přijede Le Glorieux, aby mu řekl: „Zdá se, že jsme byli řádně hannibalizováni, Vaše Výsosti.“
Ne každý král však tohle dokázal snášet. František I. Francouzský trestal svého šaška Tribouleta hned dvakrát. Jednou za to, že ho dvorní komik plácl po zadku a hájil se tím, že „si ho spletl s královnou“. K smrti byl šašek odsouzen později za urážku královny samotné. Kroniky praví, že si Triboulet mohl zvolit způsob popravy, ale protože šašek zvolil „smrt stářím“, František I. ho se smíchem propustil od dvora.
O medvědech a lidech
Z našich luhů a hájů je pravděpodobně nejznámější šašek Jiřího z Poděbrad, jistý Jan z Páleče, známější jako bratr Paleček. Nejenže podle historiků skutečně fungoval jako královský rádce, ale taky si mohl dovolit kritizovat královnu i krále a mít na svou dobu poměrně radikální náboženské postoje. Říkalo se mu bratr buď právě kvůli jeho blízkosti k Jednotě bratrské, nebo proto, že všechny bez výjimky oslovoval „bratře“. Jak nejspíš víte, z Palečka se stala kultovní literární postava. Dokonce tak slavná, že jeho příběhy do ruštiny přeložil sám Tolstoj. Rusové ostatně měli pro šašky slabost, Petr Veliký například držel ve svém doprovodu jistého Ivana Balakireva, který si během rusko-perské války vysloužil žertovný titul Chán Kasimova. Města, které má dodnes necelých třicet tisíc obyvatel.
Pravděpodobně nejslavnějším šaškem na světě je nicméně Stanczyk. Sloužil hned třem polským králům po většinu 16. století. Byl prototypální tím, že si mohl dovolit komentovat osobní i politické záležitosti koruny. Slavná je historka, v níž král Zikmund I. nechá do obory nedaleko Krakova vypustit medvěda, aby si ho mohl ulovit… jenže lov se ošklivě zvrtne a medvěd napadne lovce. Způsobená panika skončí ošklivým zraněním královny a jejím potratem. Stanczyk pak byl hubován, že svou královnu nebránil, na což měl zareagovat tak, že pohodil hlavou k mapě nedávno poraženého Pruska, poraženého, ale z královy vůle nepřipojeného k Polsku, a řekl: „Myslím, že je mnohem hloupější vypustit medvěda, který už byl jednou v kleci.“
Šašci se často stávají proroky. Říkáte si, jak je možné, že je Stanczyk slavný, přestože jste o něm neslyšeli? Možná ale znáte obraz smutného šaška od Jana Matejka. Šáša sedí v depresi sám s listem papíru, zatímco za ním probíhá banket. To je Stanczyk, když se dozvídá, že Rusové zabrali Polsku Smolensk. Ach, ten Stanczyk. Navždy aktuální.
Půl metru humoru
Šašci ale nebyli jen satirici své doby. Občas „fool“ znamenalo blázen bez licence. Na slavném obraze někdy ze čtyřicátých let šestnáctého století je vyobrazen Jindřich VIII. se svou rodinou. Je tam on, Jane Seymour, syn Edward, pochopitelně dcery Marie a budoucí Alžběta I. A ještě za nimi žena s oholenou hlavou a muž s opicí na rameni. To jsou královští blázni, Bláznivá Jane a Will Somer. Tudorovský dvůr se domníval, že jejich prosté duše jsou blíže Bohu, a vynakládal nemalé úsilí i peníze na to, aby oba žili v objektivním luxusu. Mít takovou prostou duši na dvoře nebylo ve středověku a raném novověku ničím zvláštním.
Samozřejmě to nebyly jen duševní abnormality, co vás mohlo kvalifikovat jako dvorního baviče. Absolutním evergreenem však byli lidé malého vzrůstu. Faraoni si nechávali vozit do Egypta Pygmeje, aby jim skotačili po dvoře, Petr Veliký měl po ruce vždycky alespoň pár trpaslíků, Alžběta I. měla pokaždé aspoň jednoho… Spolehlivě nejspektakulárnější příběh má ale sir Jeffrey Hudson aka lord Minimus. Vévodkyně z Buckinghamu darovala tohoto „perfektně tvarovaného trpaslíka“ své královně tak, že na ni vyskočil z dortu v miniaturní, zato perfektně zdobené plátové zbroji, ozbrojen titěrným mečem. Tím si získal jak královnu Henriettu Marii, tak jejího manžela Karla I. Pětačtyřicet centimetrů vysoký lord Minimus pak žil na královském dvoře řadu let – po boku obrovitého Velšana Williama Evanse.
Když se Anglie propadla do občanské války a královská rodina i se sirem Jeffreym utekla do Francie, přestávalo už ale lorda Minima postupně bavit být pro smích celému dvoru. To pak eskalovalo v blíže nespecifi kovaný spor s bratrem velitele královniny gardy. A ten skončil duelem. Jeffreyho protivník, jistý pan Croft, bral celou věc trochu na lehkou váhu, nejspíš si neuvědomoval, že lord Minimus strávil na královském dvoře většinu života a mimo jiné se učil i jezdit na koni a střílet. Těžko říct, jestli stihl být zaskočen, když mu půlmetrový tvrďák poslal kulku přímo doprostřed čela.
Duely byly bohužel ve Francii postaveny mimo zákon, takže sir Jeffrey byl zatčen a měl být popraven, ale podařilo se mu vyvléct. Pravděpodobně díky Henriettě Marii. Štěstí mu ale ani tak nepřálo. Byl vykázán zpět do Anglie, jenže po cestě ho zajali piráti a nakonec strávil dlouhých pětadvacet let v africkém otroctví.
Klasika všech klasik
Historie je plná bizarních příběhů a ještě bizarnějších praktik, nad kterými zůstává rozum dnešního člověka stát. Ale je vždycky hezké vidět, že nás některé věci napříč staletími spojují. Humor je jedna z těchto věcí. Proto naši galerii licencovaných i nelicencovaných bláznů zakončíme možná nejslavnějším šaškem anglické historie.
Prdící Roland si vysloužil dokonce malé panství, a to za své nejslavnější číslo, které byl právně povinován každé Vánoce opakovat na dvoře krále Jindřicha II. Spočívalo v tom, že Roland vyskočí a během toho pískne i zaprdí. Víte, časy se mění. Způsob, jakým může komik mluvit s politikem, se mění, náš náhled na duševní onemocnění se mění. Ale některé gagy prostě nikdy nezestárnou.
Zdroj: autorský článek, Rozhlas, Allthatsinteresting
