Umíš to, tak to prodej: Je monetizace vlastních koníčků dobrý přivýdělek, nebo cesta do pekla?
Monetizace zálib a koníčků je ošidná věc. Může přinést potřebné zajištění, ale také člověka připravit o radost a přirozený relax. Co potřebujete víc?
Ninu vídám maximálně dvakrát do roka, když jsou zrovna hvězdy v ideální konstelaci a když se v našich, jinak podobně přeplněných diářích najdou alespoň dvě volné hodiny. Tento čas pak většinou trávíme někde nad drinkem vzájemným porovnáváním nejnovějších úspěchů a zklamání, frustrací, postřehů o životě a o lidech, ale hlavně plánů na to, co dělat, abychom byly jednoho dne tak úspěšné a bohaté, že už nikdy nebudeme muset chodit do práce.
Co ji znám, byla Nina vždycky mistr alternativních kariérních plánů, bokovek a melouchů – vedle svého hlavního povolání učitelky například vytvářela závěsné dekorace a šperky, aranžovala květiny, dělala DJku, designovala weby, fotila, stála modelem, hrála v divadle; dokonce jsem ji jednou na vlastní oči viděla dát svou vizitku náhodnému páru v obchodě s nábytkem, protože zaslechla, jak se baví o tom, že shání návrháře interiérů (ačkoli její jediná zkušenost v oboru byla ta, že to u ní doma vždycky vypadalo pěkně). Celou záležitost pak dotáhla ke zdárnému konci: Sestavila jim několik profesionálně vypadajících moodboardů, vybavila jim celý dům a nechala si za to slušně zaplatit. Sebevědomě využila situace, která se jí nabízela, a vyždímala z ní maximum.
Ninino odhodlání a schopnost zúročit všechno, v čem byla alespoň trochu dobrá, jsem vždy obdivovala. Jedná se o jakousi moderní variaci na renesančního člověka, který navíc umí prvotřídně prodat cokoli, co zrovna nabízí. Sama tuto odvahu postrádám – jakkoli dokážu cizí práci vynést až do nebes, když se jedná o důvěru ve vlastní schopnosti, mohla bych se z fleku stát výkonnou ředitelkou Nemášna-to, s. r. o. (Pokud bych si tedy dopředu neřekla, že na to určitě nejsem dostatečně kvalifi kovaná.) Už několikrát jsem se ale zamyslela nad tím, nakolik tento Ninin „um“ vychází z toho, že se jednoduše cítí dobře, když může zúročit své všeobecné nadání a zručnost, a nakolik se jedná o fi nanční přežití.
Dočista se prodat
A tak se i tato generace ve snaze vybudovat si svou vlastní cestu k dosažení finanční nezávislosti často uchyluje k různým „vedlejšákům“ a přivýdělkům – ať už nabízíme korektorské a překladatelské práce, jezdíme s Boltem, nebo prodáváme vlastnoručně vyrobenou keramiku přes Instagram. Tendenci přemýšlet, jak by se daly naše záliby potenciálně zpeněžit, měla alespoň jednou v životě většina mých známých. Například v mé online sociální bublině už nějakou dobu koluje tři roky starý tweet uživatelky @thediyora: „V určitém bodě budeme muset uznat, že finanční úzkost, kterou mladí lidé prožívají, není normální. Monetizace všech vašich koníčků není normální. Hustle culture není normální. Oslavování kultury práce s nejistým příjmem není normální. Neustálá sebeoptimalizace není normální.“
Ačkoli se v současném diskurzu fenomén hustle culture nebo grind culture zdá být na ústupu, postupně vytlačován vlnou quiet quittingu a great resignation, realita je samozřejmě trochu složitější – zejména pak pro mladší generaci, která je už alespoň pár let součástí pracovního procesu a pomalu si začíná uvědomovat, že její další vyhlídky na pohodlný a zajištěný život nejsou vždy zrovna příznivé. Ne každý z nás je stavěn tak, že jednou povede svůj vlastní úspěšný podnik. Vzhledem k současné krizi bydlení tušíme, že dost možná nikdy nebudeme bydlet ve vlastním, a při pohledu na grafy vývoje výše důchodů v posledních deseti letech už teď přemýšlíme, co si k tomu na stará kolena najdeme za brigádu.
Na druhé straně ekonomické škály je ale situace překvapivě podobná. Budovat kolem svého jména značku, která postupně přeroste v impérium, je dnes naprosto běžnou praxí pro většinu celebrit – jména jako Rihanna Fenty nebo Dr. Dre jsou dnes kromě významných hudebních kariér asociována také se stejnojmennými úspěšnými podnikatelskými projekty. Za až extrémní příklad tohoto fenoménu můžeme považovat rodinu Kardashianových-Jennerových, která se podepsala až pod desítky značek make-upu a skincare, oblečení, spodního prádla, plavek, doplňků stravy, alkoholických i nealkoholických nápojů, parfémů, bytových parfémů, jakož i pod značku čaje s projímavými účinky, vlastní debetní platební kartu, a dokonce i pod jeden fantasy román pro dospívající.
Dovolím si pochybovat, že by současná tendence brandovat vše, čeho se moderní influencer dotkne, ve všech případech vycházela čistě z lásky k řemeslu. Zároveň je ale zřejmé, že ani nevychází jen z pocitu nedostatku či nestability – bylo by pošetilé se domnívat, že se Rihanna stala v pětatřiceti miliardářkou jenom proto, že si prostě chtěla vytvořit malý finanční polštářek pro horší časy. Nabízí se tedy otázka, proč je tento jev tak frekventovaný a proč se i lidé se stabilními kariérami v zábavním průmyslu nadále prodávají, ačkoli mají zdánlivě dost. Existuje tedy vůbec nějaké „dost“? Jedná se o poněkud smutného ducha doby, nebo o harmonizující, vyvažující prvek naší společné lidské existence? Ostatně, je vůbec nějaký rozdíl mezi Kylie Jenner, monetizující své mateřství skrze vlastní značku dětské kosmetiky, a mezi libovolnou lokální mommy blogerkou, přivydělávající si umisťováním fotek svého batolete na sociální sítě (každý snímek samozřejmě doprovázen hashtagem #spolupráce)?
Peníze, nebo život
Princip „když to máš, tak to prodej“ dokáže být obzvlášť zákeřný v případě, kdy se jej rozhodneme aplikovat na své záliby s očekáváním, že přetvářet vášeň na zisk s sebou nemůže nést žádná mentální rizika. Účelem koníčku je totiž přinášet radost, uvolnění a naplnění mimo naše každodenní povinnosti. Naše záliby by tedy měly být především cestou k relaxaci a úniku od stresu. Měly by nám umožňovat získávat nové dovednosti a prožívat radost z tvůrčí činnosti nebo fyzické aktivity, aniž by byly spojeny s tlakem na výkon nebo výdělek.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Podobné chápání volnočasových aktivit jsme naposledy celospolečensky sdíleli během lockdownů v době pandemie covidu-19. V izolaci vlastního domova jsme se naučili plést, upéct kváskový chleba, cvičili jsme jógu a udržovali každodenní streak ve španělštině na Duolingu. Sama jsem měla podobné covid hobby – fotila jsem na starý filmový fotoaparát. Přinášelo mi to opravdovou radost; ráda jsem experimentovala se světlem, s překrýváním více snímků na jednom políčku filmu, s chemií během procesu vyvolávání. S nadšením jsem ukazovala své fotky známým a sklízela jsem pochvalné reakce s tím, že bych se tím snad mohla jednou i živit.
Představa příjemného přivýdělku obohaceného o kariéru známé fotografky byla až moc lákavá. Můj tehdejší partner se živil jako marketingový specialista a naučil mě základy toho, jak definovat a rozvíjet vlastní uměleckou značku. Zaplatila jsem si pár reklam na Instagramu, získala docela slušný počet sledujících, a začaly se objevovat první placené zakázky. Následující dva roky jsem si tedy přivydělávala jako fotografka a podílela jsem se na mnoha skvělých kreativních projektech. Zároveň jsem ale začala pociťovat náznaky přepracování, zvýšených nároků na sebe samotnou (aby byl každý můj další počin lepší než ten předchozí)… osobní ruličky s filmem, které jsem vyfotila pro zábavu, se mi začaly doma kupit nevyvolané, nedofocené.
Rozhodla jsem se proto dát si pauzu a načerpat znovu kreativní energii. Tato pauza trvá dodnes, a ačkoli mi doma leží vybavení za několik desítek tisíc, téměř se na ně nemůžu podívat, aniž bych si nepřipomněla, jak neinspirovaně, vyprázdněně a nespokojeně s vlastní tvorbou jsem se ke konci této etapy cítila. Problém byl v tom, že jsem proměnila něco, co mě naplňovalo a v čem jsem se mohla kreativně vyjádřit, v každodenní povinnost tvořit obsah pro své platící zákazníky a online sledující.
Zachraňte koníčky
Monetizace našich zájmů nám tedy může přinést celou škálu zkušeností dobrých i špatných (každý případ samozřejmě nemusí nutně skončit absolutním vyhořením). Je však určitě lepší si „vedlejšák“ udělat z něčeho, v čem jsme dobří (a co nás nutně nemusí ani tolik bavit), protože to, co nás primárně baví (a nemusí nám nutně ani jít), budeme i do budoucna potřebovat zejména pro svůj vlastní relax. Můžeme prostě jenom rádi jezdit na kole a nechtít se hned stát profesionálním cyklistou (nebo alespoň cykloinfluencerem na sociálních sítích, který musí za den udělat několik TikToků v dresu a přilbě, jež získal skrze spolupráce se značkami v rámci placené reklamy). Můžeme u toho vypnout, vyčistit si hlavu, udělat něco pro své fyzické i duševní zdraví a cítit se svobodní. Tyhle malé soukromé rituály jsou totiž klíčové pro kvalitu našich životů a zaslouží si až posvátně šetrné zacházení. Linie mezi prací a životem je tenká, proto našlapujme s rozvahou.
