Vyhýbavý styl citové vazby: Když je svoboda na prvním místě
Všichni toužíme po harmonických vztazích, ve kterých se cítíme přijímaní a v bezpečí. Jenže ne vždy se nám daří najít rovnováhu mezi vlastní samostatností a touhou po blízkosti. Kde se tyto potíže berou? Proč pro někoho není problém svěřit se druhému, zatímco jiný v podobných situacích reaguje stažením se do sebe nebo obranou? Odpověď se často skrývá v dětství a v tom, jak jsme se naučili vázat na své nejbližší. Jak vypadá podle teorie attachementu vyhýbavý styl citové vazby?
Článek odborně garantovala Mgr. Barbora Buzková, psycholožka on-line poradny MOJRA.cz (www.mojra.cz).
Znáte ten zvláštní vnitřní boj: Na jednu stranu toužíte po blízkosti, ale jakmile se k vám někdo začne opravdu přibližovat, máte chuť couvnout. Možná vám přijde jednodušší spoléhat se sami na sebe, než se někomu otevřít a nechat ho nahlédnout do vašeho světa. Hluboké vztahy vás lákají, ale zároveň ve vás probouzejí strach – co když přijdete o svou svobodu? Co když to bude bolet? A tak radši udržujete odstup, i když vlastně ani nechcete.
Pokud se v tomto popisu poznáváte, je pravděpodobné, že ve vás převládá vyhýbavý styl citové vazby. Tento postoj ke vztahům nemusí být okamžitě patrný, ale čím více se někdo snaží dostat se vám „pod kůži“, tím silnější může být vaše potřeba ochránit si vlastní prostor a tvářit se, že nikoho nepotřebujete. Pro lidi s vyhýbavým stylem je samostatnost zdrojem jistoty i hrdosti. Emocionální intimita v nich naopak vyvolává nepříjemné pocity, proto mívají tendenci city racionalizovat nebo se před nimi uzavírat. Bohužel právě toto odstupování od blízkosti může vést k neporozumění a chladným vztahům.
Příklad ze života
Příklad ze života Představte si Kristýnu. Na první pohled působí sebevědomě a vyrovnaně – s úsměvem prohlašuje, že nikoho nepotřebuje, žije si podle svého a má ráda věci pod kontrolou. Když se ale její partner pokouší vyvolat hlubší debatu o budoucnosti nebo o tom, co každý z nich potřebuje, Kristýna znejistí. Uvnitř cítí zvláštní tlak, který se projevuje tím, že se najednou ošívá a chce danou konverzaci rychle „odpálkovat“. Vzápětí může přijít bagatelizace problému: „Teď to neřeš, nebaví mě pořád řešit pocity.“ Navenek zachovává chladnou hlavu, ale pod povrchem vnímá, že se cosi svírá a že je pro ni lepší se odtáhnout a vyhnout čemukoli, co připomíná slabost.
Tento postoj je typický pro jedince s vyhýbavým stylem citové vazby. V podstatě je to obranný mechanismus – radši vsadíte na nezávislost, než abyste riskovali, že vás někdo zklame, odmítne nebo vám nedá to, co potřebujete. To, jak se cítíme ve vztazích, se často formuje už v dětství. Pokud dítě opakovaně zažívá nezájem nebo odmítnutí od rodičů, může si vytvořit přesvědčení, že spoléhat se na druhé nemá smysl – a tak se radši naučí spoléhat jen samo na sebe. Postupně se naučí, že na blízkost a oporu se nedá spolehnout, a vytvoří si ochrannou bariéru: „Raději se obrním, ať mě nic nebolí.“
V dospělosti se toto „obrnění“ projevuje jako silná orientace na nezávislost a jistá nechuť pouštět si lidi k tělu. Člověk s vyhýbavým stylem citové vazby se často tváří, že žádné problémy nejsou, i když ve skutečnosti cítí vnitřní tlak a stres. Při konfliktech se stahuje do sebe nebo dává najevo, že danou věc považuje za malichernost a „neřeší to“. Partner či přátelé ale vnímají, že k nim skutečně nepouští své emoce, a cítí se odstrkovaní nebo odmítaní.
Podle teorie attachementu existují 4 druhy citové vazby:
