Hledáte smysl života? Smiřte se s tím, že svět není podle vašich představ a pěstujte vděčnost
Hledání smyslu života je možná tou nejstarší a nejniternější lidskou otázkou. Co vlastně dává našemu bytí význam? Práce, vztahy, rodina, víra, nebo něco hlubšího, co se skrývá uvnitř nás? V době, která se mění rychleji než my sami, se snadno ztrácíme v tlaku cílů, výkonu a neustálých očekávání. Filozofové, psychologové i psychiatři se však shodují: Skutečný smysl života nezačíná tam, kde máme všechno splněno, ale tam, kde jsme pravdiví k sobě.
Jaké má naše pozemská mise poslání? Je normální se ptát a je normální se cítit minimálně nespokojeně, když nemáme odpověď, či frustrovaně, když ji opakovaně nenacházíme, zpochybňujeme. Pokud jsou tyto pocity doprovázeny beznadějí, bezmocí, smutkem a nezájmem, může to postupně vyvolat duševní stav blízký depresi. Pro někoho je zase otázka smyslu života natolik komplikovaná, že když se objeví, raději ji zažene. Což může na první pohled působit sebezáchovně.
Smysl života souvisí s naším sebeurčením, zásobou energie i pocitem štěstí. Z lidské podstaty potřebujeme vnitřní ujištění, že jsme tady správně. Pro některé lidi jsou vztahy s rodinou a přáteli tím, co jejich existenci dává smysl a účel. Jiní mohou najít naplnění ve své práci, zálibách nebo tvůrčí vášni. Dalším pak pomáhá spiritualita, duchovní nebo náboženské přesvědčení.
Nejdůležitější je přitom to, čemu věříte, že je pro vás nejdůležitější. Každý pocházíme z jiného prostření, vyrůstali jsme v jiném sociálním kontextu, máme jiné životní hodnoty. Neexistuje přitom špatná odpověď. To, co někomu jinému dává pocit smyslu, účelu a naplnění, nemusí být užitečné pro vás.
Jaké má naše pozemská mise poslání?
Pečovatelé o lidskou duši se shodují na jednom. Hledání vlastního smyslu života je důležité pro každého člověka, nejen filozofy v kavárnách nebo pod korunou lípy. Pochopitelně, dobrat se ho není vždy zrovna snadné. Velké problémy nám například dělá tendence zaměňovat smysl života za cíle. Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna, to je otřepaná metafora naplněného smysluplného života, do které si lze dosadit cokoli, co je vám i vaší kulturní a sociální bublině vlastní. Jenže to všechno je ve skutečnosti životní cesta, která pro pocit naplnění potřebuje vnitřní vodítko, většinou obtížně definovatelné a dosažitelné, leč související s niterným pocitem, že to, co dělám, je správné, že jsem na „své“ cestě a že jsem do značné míry věrný*á sám sobě.
Dalším velkým problémem je, že se nacházíme v neklidném a těžce uchopitelném období lidských dějin, v našem časoprostoru se sice máme ekonomicky lépe než kdykoli v minulosti, ale to neznamená, že jsme zároveň lépe psychicky ukotvení, zakořenění v zemi a spojení s nebem, tedy něčím, co nás přesahuje.
Co je doba tekutá a jak v ní přežít
Žijeme v době tekuté, tak pojmenoval naši realitu sociolog a myslitel Zygmunt Bauman, a to zemřel již v roce 2017, čili nezažil, co s člověkem udělala například pandemie covidu, natož co činí současný turbulentní svět. Měl tím na mysli život bez záchytných bodů a pevných trvalých vztahů 20. století, jejichž absence vždy zvyšuje existenciální úzkost. „Sliby jsou stejné jako investice, i ony oslabují a posilují. A proto chcete-li navázat vztah, udržujte si odstup, chcete-li pocítit naplnění ze sounáležitosti, nezavazujte se a ani žádné závazky nežádejte. Neustále mějte všechny dveře otevřené,“ napsal k zamyšlení.
Tekutá doba a hledání smyslu života jsou také jedním z hlavních témat české filozofky Anny Hogenové. Často upozorňuje, že doba je příliš technologická a zejména mladým lidem nedovoluje „dozrát“, snít. Že se příliš brzy stávají manažery a jsou natolik zavaleni vnějšími podněty, že nemají moc šancí najít svůj „vnitřní pramen“. Což, řekněme si na rovinu, se netýká jen mladé generace, událostmi a informacemi jsme válcováni všichni, žádný div, že se sami sobě ztrácíme.
Žít jen od cíle k cíli, které jsou mnohdy podsouvané, a ne nám vlastní, znamená, že se nezbavíme jisté prázdnoty v duši, život vyhoří v pocitu neustálé nespokojenosti a neklidu, který, jak Anna Hogenová připomíná, člověka často zavalí a z něj potom vzniká deprese. „Jediná možnost je najít sebe a žít život z vlastního pramene, což je myšlenka stará dva a půl tisíce let. Péče o sebe. To je to, co dělal Sokrates na Agoře s výjimečnými osobnostmi,“ poznamenala filozofka v rozhovoru na @mindstalk_podcast.
„Když si je člověk trochu věrný, je z toho venku,“ tato jednoduchá věta zahrnuje zásadní aspekt, kdy se pídíme po svém smyslu života a hledáme v něm kotvu. A ještě jedna její teze do skládačky: „Chybí nám opravdovost, pořád si na něco hrajeme, ale bez hloubky nemá život smysl.“
Problém tekuté, tedy těžko predikovatelné doby s vysokou mírou nejistoty, která se do psychiky člověka samozřejmě promítá individuálně, dává do souvislosti s hledáním smyslu života i český psychiatr profesor Jiří Horáček. Podle něj se nacházíme v jednom z historických období, kdy lidé obtížně hledají vizi, kterou by mohli následovat a dávala by jejich životu smysl. A nejspíš je to náročnější než kdy v minulosti. „Máme se dobře, ale když se zeptáte na smysl života, lidi řeknou – nevím, neznám, nemám čas o tom přemýšlet.“
Je naše doba opravdu zlá?
Jsou momenty, ve kterých smysl života vytryskne přirozeně, k čemuž člověk žádné úsilí nepotřebuje, třeba když se vám narodí dítě. Najednou jste jím fascinováni, pohlceni a venkovní svět jako by se od vašeho pocitu naplnění oddělil. Nepřemýšlíte, jen žijete, protože prostě víte, co je podstatné. Tento intenzivní pocit ale s vámi logicky celý život nezůstane, a ačkoli stále víte, jak určující význam má pro vás vaše dítě, smysl své existence nejspíš budete po čase hledat znovu. A to, co se děje s vaším vnějším světem, bude opět žádat odpověď. Profesor Horáček upozorňuje, že svět je trvale v nesouladu s tím, jak si představujeme, že by měl vypadat, jeho chod se stále odchyluje od našich přání a z toho plyne frustrace. Můžeme se zlobit, můžeme se vzpouzet, ale tak to prostě je.
Je naše doba opravdu tak zlá? Na to má každý svou odpověď, jisté ale je, že přináší mnoho fenoménů, které naší duševní stabilitě neprospívají, jako je zahlcení, nejistota…, čímž jsme opět u její „tekutosti“ a také u dalšího hledání osobní kotvy, když přirozené ohňostroje typu zrození života přestanou tak silně fungovat. Co s tím? Je rozumné tuto skutečnost přijmout. Netýrat se pořád dokola dramaty a opět o sobě a svých niterných potřebách a přesvědčeních chvíli přemýšlet.
Psycholožka a terapeutka Lucie Kolaříková se veřejně dělí o to, k čemu došla v průběhu vzletů a pádů, které v životě zažíváme všichni. Hledání smyslu života je důležité, ale můžeme si ho proměnovat, nově defi novat, záleží na tom, kde zrovna jsme. Nemusíme na to přitom jít úplně složitě. Nejpravdivější jí připadá, že smyslem života je nejspíš život sám. Ať je zrovna dobrý, nebo špatný, ať momentálně dává, nebo nedává smysl. Každý den je třeba vstát a hledat způsob, jak jej co nejlépe prožít, nevztekat se, že někdy se to řídit dá, jindy ne. Tady se opět připomíná sociolog Bauman a jeho „otevřené dveře“. To nejsnadnější, ale také devastující duši je zabouchnout, zatrpknout, rezignovat.
Co když svět zčerná?
Hledání smyslu života může být obtížné, když se potýkáte s duševními problémy a diagnózami, jako je deprese. Tady opravdu pozor. „Čím hlouběji jsem se do hledání smyslu života ponořil, tím více mi bylo hůř,“ popisuje zkušenost pětatřicetiletý Pavel, který se od teenagerovského věku léčí s depresí.
„Pomohlo mi až to, když jsem přijal, nejen teoreticky pochopil, že usilovnost není ideální způsob. Na radu terapeutky jsem si každý den řekl, proč jej chci prožít a co do něj hezkého dát. Nejen pro sebe. Začal jsem si více povídat se sousedkou v přízemí, starou paní, a dnes už se s námi zastavují i jiné starší sousedky, dělá jim radost, když si povídáme společně, a já mám radost, že cítím, jak jim pomáhám. Už se neostýchají požádat mě občas o malou pomoc v domácnosti, jednu paní někdy doprovodím k obvoďákovi. Není to ale tak, že jsem na sebe navalil spoustu ‚povinností‘, když nemám čas nebo sílu, tak to slušně odmítnu. Nikdo mi nic nevyčítá a ani já nemám kvůli tomu výčitky. To už mě totiž naučila terapie kvůli depresi.“
Pavel přišel na způsob, jak neprohlubovat své trápení ze stavu světa a pochybností o sobě. Neznamenalo to přestat si klást otázku o smyslu své existence, jen se v ní už tolik nehrabe a dělá to, co mu vyhovuje – jde na to prakticky. Je totiž důležité chovat se k sobě laskavě a soucitně, i když se cítíte nešťastní, nemotivovaní a apatičtí. Ačkoli se neúspěšně snažíte najít zájem o cokoli, můžete podniknout kroky k postupnému zlepšení nálady. Chce to čas, podporu a často i odborné zásahy v podobě terapie a léků, ale časem můžete znovu objevit svůj smysl. Je přitom důležité nebát se říct si o pomoc. Existuje přece mnoho způsobů, jak hledat a objevit smysl svého bytí a smysl toho, co děláme.
Dobrovolnictví jako cesta k naplnění
Nezpochybnitelným příkladem je dobrovolnictví. Věnovat svůj čas pomoci druhým bez očekávání odměny, za předpokladu, že to nepřepískneme, bývá silným zdrojem sebeuspokojení a ocenění vlastní hodnoty. Nejeden psychologický výzkum dospěl k závěru, že altruisté se cítí více propojeni s ostatními lidmi a mívají silnější pocit, že jejich život dává smysl.
Nejste zrovna typ, co k druhým přirozeně natahuje záchrannou ruku a nemá zrovna potřebu se rozkrájet? To je v pořádku. Důležité je si tento moment uvědomit a pak hledat vlastní cestu. Položte si pár jednoduchých otázek. Jaké jsou vaše hodnoty a přesvědčení? Co vás těší? Co vám dává pocit štěstí a naplnění? Trávit určitý čas přemýšlením o tom, co je pro vás nejdůležitější, vám mimo jiné může pomoct zjistit, co chcete dělat se svým zbývajícím časem a energií.
Zkuste také trávit více času s přáteli a rodinou, samozřejmě za předpokladu, že nejde o toxické vztahy. Samota a opuštění jsou často zdrojem pochybování o sobě, vlastních rozhodnutích, směřování a budoucnosti. Zdravé a podporující mezilidské vztahy jsou proto pro fyzické i duševní zdraví nezbytné. Díky nim se budete cítit víc motivovaní k tomu, abyste se o sebe lépe starali a příznivěji vnímali jak sami sebe, tak svět kolem vás. Což zpětně vede ke klidu a větší jistotě.
Pomůže pěstovat vděčnost?
Na vděčnost při hledání smyslu života nezapomínejme. Je to pozitivní emoční stav, při kterém si člověk uvědomuje a oceňuje dobré věci, které se mu dějí. Vděčnost není jen reakce na to pozitivní, co život přináší, ale i postoj, který můžeme vědomě rozvíjet. Mění naši perspektivu a pomáhá nám uvědomit si, co je pro nás opravdu důležité.
A právě vděčnost může pomoct učinit život smysluplnějším. Výzkumy ukazují, že vděčnost pomáhá lidem cítit pozitivnější emoce. Pokud se budete snažit pravidelně praktikovat vděčnost, ať už si každý den uděláte pár chvil, abyste se mentálně soustředili na vděčné myšlenky, nebo si píšete svoje příjemné události dne do deníku vděčnosti, může vám to pomoct lépe si uvědomit dobré věci, které vás provázejí. Jakmile tuto praxi pravidelně zavedete, najednou zjistíte, jak se pozměňuje pohled na svět i vlastní život. Místo abyste měli pocit, že vaše existence nemá smysl, možná konečně uvidíte prosté radosti, které vám jdou naproti. A také důvod, proč smysluplně být.
