Stěžujete si na dnešní dobu? To jste nezažili rok 536! Proč nám pořád přijde všechno tak hrozné?
„Tohle je nejhorší den mého života," stěžuje si zlomený Bart v epizodě Simpsonových. Naštěstí přichází jeho vždy citlivý otec Homer, aby ho utěšil větou: „Zatím nejhorší den tvého života." Myslím, že tenhle dialog krásně shrnuje obecnou náladu ohledně dob, jež právě zažíváme. Všechno je na prd a výhledově by mělo být všechno ještě horší. Ale je to pravda, nebo jsme jen globálně hysteričtí?
Možná že už jste to vytěsnili, ale koncem roku 2016 se na internetu ujal trend, který popisoval právě uplynulých dvanáct měsíců za nejhorší rok vůbec. Zemřel David Bowie, Muhammad Ali a Prince... Liberálové šíleli, protože Trump se dostal do Bílého domu a Trumpovi fanoušci zase zvonili konec západní civilizaci, protože vyšel díl Krotitelů duchů, kde hrály ženy. To byly problémy, které jsme jako globální společnost měli v roce 2016. Zprostředka druhé dekády jedenadvacátého století jsme si nedovedli představit, že by se někdy mohlo stát něco horšího. A dávno jsme zapomněli, proti čemu bouřila kapelou Green Day reprezentovaná popkultura jen deset let předtím.
Takhle zpětně, po celoplanetární pandemii, dvou ekonomických recesích a uprostřed několika konfliktů, které hrozí přerůst v minimálně novou studenou válku, se můžeme jen plácat do kolen a skákat z mostů. Jako člověk, co se narodil začátkem devadesátek, začínám být trochu unavený tím, jak mě každou dekádu mého života zasáhne událost, o níž všichni říkají, že se objeví jednou za sto let. Notabene, když je situace pokaždé horší a horší a horší. Žijeme v bezprecedentně příšerných časech, řeklo by se. Na druhou stranu... Ukažte mi generaci, která nezažila bezprecedentně nejhorší časy?
Nejhorší rok všech dob
Historik Michael McCormick stanovil nejhorší rok historie na letopočet 536. Vycházel z prací tehdejšího byzantského historika a kronikáře Procopia a nashromáždil pro své tvrzení nejen důkazy archeologické, ale glaciologické. Což znamená, že studoval švýcarské ledovce. Zvláštní krok pro mediavelistu, ale bylo to ku prospěchu věci. Víte, Procopius tvrdil, že v roce „konzulátu Belisaria", tedy roku 536, „Slunce vydávalo po celý rok světlo bez tepla, podobno Měsíci". Podle dalších zdrojů zahalila oblohu prapodivná mlha, která odmítala propouštět opravdové světlo nebo teplo. Konstantní zatmění, trvající osmnáct měsíců. Osmnáct velmi děsivých měsíců. Záhadný boží trest, jak dnes víme, způsobila erupce islandské sopky, následovaná pravděpodobně explozí ještě jednoho vulkánu, nejspíš někde v Severní Americe. Teplota po celém světě se propadla až o dva a půl stupně, v byzantské říši se neurodilo a nedostatek jídla vedl ke společenským neklidům a násilným střetům.
Císař Justinián, který byl právě uprostřed znovudobytí rozpadlé západní části římské říše, se snažil problémy úspěšně žonglovat, ale o čtyři roky později zasáhl vyhladovělou populaci dýmějový mor. Roznášena vojenskými manévry, stravovala nemoc populaci, jejíž imunitní systém vyletěl s hladomorem komínem. Třetina až polovina Byzance pomřela během několika dekád, Justiniánova reconquista byla zabržděna zásahem shůry. Říše se z téhle diskotéky sbírala dobrých tři sta let. A přesto měli její obyvatelé jednu velkou výhodu. Neměli telku ani sociální sítě. Protože kdyby viděli, co se děje ve zbytku světa, nejspíš by všichni dobrovolně nakráčeli do vychladlého Středozemního moře, protože konec světa byl zjevně za dveřmi. Katastrofa byla totiž globální. V roce 536 začalo v Číně sněžit uprostřed léta. Prosperující město Teotihuacán, dvousettisícová metropole Střední Ameriky, bylo vyrabováno a vypáleno, protože se kompletně zhroutilo zemědělství. Mořské proudy v Atlantiku zešílely a americké národy závisející na rybaření vytahovaly jen tuny mrtvých hnijících ryb, jež zemřely na přehřátí.
Apokalypsu dokazují nejen usazené částečky v patnáct let starém ledu hluboko pod alpskými ledovci, ale i letokruhy prastarých stromů. Díky nim taky máme srovnání - rok 536 byl technicky vzato ten nejhorší za mapovatelných dva a půl tisíce let. Stojí nicméně za zmínku, že císař Justinián je dnes přes všechny národní i osobní tragédie považován za jednoho z největších a nejschopnějších římských císařů.
Všechno furt špatně
Objektivně na tom nejsme tak zle jako naši předci před tisícem a pěti sty lety. Tak proč se tak cítíme? Inu, média, jak už bylo naznačeno, hrají velkou roli, protože dokážou hacknout naše přirozené tendence. Již v roce 2001 publikoval tým amerických sociálních psychologů v čele s Royem Baumeisterem studii Bad is Stronger than Good, tedy Špatné je silnější než dobré. Práce argumentuje, že více zkoumáme špatné zprávy, rychleji se nám formují negativní stereotypy a hůře se vyvracejí. Lidé jsou převážně motivováni tím, aby se vyhnuli špatnému, než aby se snažili o něco dobrého a tak dále. Sociální sítě běží samozřejmě na tomto principu. A co se tradičních médií týče, tam byl tento jev popsán už v sedmdesátých letech minulého století.
Ze sedmdesátek taky díky psychologům Tverskymu a Kachnemanovi víme, že máme tendenci hodnotit současné události jako významnější než ty, jež známe jen z vyprávění, učebnic a dokumentů. Nadsázkou by se dalo říct, že Kubánská krize byla určitě problém, ale to, co se dnes děje v parlamentu, je mnohem větší průšvih. Spojením těchto principů tak dostanete prostředí, v němž jsme jako společnost nonstop bombardování tím, jak je všechno a všichni všude neustále a bezprecedentně úplně nejhorší. A protože Bad is Stronger than Good, jako jednotlivci se v tom ještě rochníme.
Teď k tomu ještě přidejte takový zajímavý fenomén, pozorovaný od devadesátých let, tzv. reminiscence bump. Jev, jenž můžete pozorovat i ve svém okolí, kdykoli vám otec vykládá, jak super bylo na vojně, kupříkladu. Řada prací dokázala, že lidé nad čtyřicet let mají přehnaně pozitivní vzpomínky na své dospívání a ranou dospělost. Což samozřejmě přispívá k dojmu, že v současné době je všechno tak trochu na nic, zatímco dříve bývávalo lépe. Existují ale i teorie širší, které říkají, že se podobných chybných úsudků dopouštíme všichni a de facto konstantně, tomu se říká růžová retrospekce. Jen si vzpomeňte na covidový lockdown teď. Bylo to peklo, ale dnes už z něj zbyl jen vágní pocit útulného domova, vůně mražené pizzy a znělka z Tiger Kinga. Vlastně ideální dovolená!
A mohli bychom v našich hlavách hledat další a další procesy, které nám zkreslují úsudky. Třeba impact bias, což je v podstatě lidská tendence zveličovat své budoucí pocity, ať už pozitivní, či negativní. Když myslíme na blížící se rande, máme pocit, že díky němu buď budeme navždy šťastní, anebo nám neúspěch v kavárně zruinuje život navždy. Vzhledem k tomu, že jsme často vystaveni zprávám negativním, malujeme si do budoucna čerty na zeď vlastně neustále. Nezapomeňte přičíst tisícovky let dokumentovanou tendenci postarších lidí myslet si, že dnešní mládež je hluboce amorální. A v neposlední řadě nás všichni politici bez výjimek vystavují nejrůznějším formám jakéhosi pseudodeklinismu, když tvrdí, že všechno se řítí do pekel a jen oni to můžou zachránit.
Ono to nebude tak zlý
Zkrátka, všichni mají tendenci vidět budoucnost černě. Já osobně jsem typickým příkladem sociálního pesimisty, a vždycky, když se stane něco strašného, mám navíc otravný zvyk obcházet své přátele s potemnělým: „Já vám to říkal." Ale myslím, že naše hlavy jsou už takhle dost vystresované a vyděšené, než abychom se nechávali ještě strašit politiky a sociálními sítěmi. Svět rozhodně není ideální, ale třeba nebude tak zle. Až vás bude zase jímat úzkost ze zpráv, vzpomeňte si na císaře Justiniána. Když to dokázal rozchodit on, není důvod, abyste to nezvládli vy.
