Když máma s tátou jedou na dovolenou
Chovala jsem v náručí svého před nedávnem narozeného chlapečka a povídala si s Lenkou o náročnosti péče o miminko se zlomenou klíční kostí. „Bereš to všechno zase s nadhledem, s humorem, já už bych se hroutila, vím to,“ lichotí mi. „Čeho se vlastně na mateřské nejvíc bojíš?“ ptá se Lenka s až překvapivým zájmem. „Samoty, pocitu, že na mě svět zapomněl, že všechno a všichni jdou dál, jen já jsem zůstala zaseknutá v nějakém meziprostoru, sama,“ odpovídám upřímně.
S dvouměsíčním synem jsem právě na druhé mateřské dovolené. Na té první, s dnes již tříletou dcerou, jsem poznala, jak život mámy dokáže být neskutečně osamocený. Slovo osamocený by se tady snad hodilo dát i do uvozovek, protože na jednu stranu člověk sám není vlastně nikdy. Má u sebe neustále dítě, což je nové a vyčerpávající. Na stranu druhou si neskutečně sám občas připadá, což je taky nové a vyčerpávající.
Nutno říct, že moje první údajně nejkrásnější období v životě ženy, tedy doba, kdy se stanete primární pečující osobou o mini bytost, bylo hodně poznamenané probíhající pandemií. I z toho důvodu jsem se rozhodla, že své druhé nejkrásnější období uchopím do vlastních rukou. Myšleno tak, že si pro sebe společnost zajistím aktivně sama. A tak jsem se po šestinedělí vrhla do organizace pikniku.
Na rozložené deky ve Stromovce se ploužili aktuálně panujícími vedry naprosto vyřízení přátelé, kteří se v podstatě okamžitě vrhali po vychlazeném pivu. To jsem chvíli předtím přinesla ve dvou džbáncích z nedalekého Lokálu. Zaznamenala jsem na sobě nejeden vyčítavý pohled, když jsem si to štrádovala parkem s dítětem v nosítku a džbánem plným piva v každé ruce. Naštěstí jsem tak nějak zvyklá dělat věci, které bůhvíproč často způsobují menší pozdvižení.
Bylo úmorné horko, děti plačtivé, matky se dívaly nepřítomným vyčerpaným pohledem do dálky, otcové polehávali a rozdýchávali své příchody z práce, které často zahrnovaly cestu rozpálenou přeplněnou tramvají. Chápala jsem všechny přítomné. Byla jsem vlastně vděčná, že vůbec dorazili, zároveň jsem ale cítila zklamání. Takhle můj socializační piknik vypadat neměl. Už se zdálo, že bude všechno špatně. V tom Vašek, oddechující pod stromem s pivem v ruce, prohlásil. „Takový vedro jsem zažil snad naposledy na dovolené s našima v kempu, když se málem rozvedli, protože paní u vedlejšího stanu měla lepší stojánek na kotlík. Otec neváhal a vyrobil taky stojánek na kotlík, jenže máti to pak celé v těch vedrech nějak bouchlo i s kotlíkem a zbytky guláše byly na všech stanech v okruhu… No vlastně v žádným okruhu, prostě na všech stanech.“ Aniž by to Vašek tušil, odpálil společně s kotlíkovou historkou několikahodinové vzpomínání plné smíchu, kdy jsme si navzájem vyměňovali bizarní zážitky z dovolených s našimi rodiči.
Nakonec jsme se shodli, že hodně vzpomínek máme z Vaškem zmiňovaných kempů, ale nejvíc jich bylo z různých chat. Bosé nohy v trávě, běhání s kamarády po lese, maliny, borůvky, stříkání po sobě pistolemi na vodu, běhání v dešti, koupání v rybníce.
Uvědomila jsem si zase o něco silněji, že nejhezčí zážitky v životě, alespoň to tedy platí u těch dětských, máme z doby, kdy jsme kolem sebe měli kamarády. Běhali jsme s partou uličníků, máma chystala věci na večerní táborák, kdy k nám mělo přijít pár tetiček a strejdů, mezi nimiž se vždycky našel někdo, kdo dělal raději blbosti s námi, než aby popíjel s dospělými. A ten byl náš nejoblíbenější!
Člověk je zkrátka tvor společenský. Takže i v dnešní době messengerů a dalších komunikačních nástrojů je zapotřebí se stýkat. Společně se smát, skákat si do řeči, doplňovat se, jednoduše být spolu. Pokud máte děti v onom uličnickém věku, dopřejte jim společnost, zvedněte je od Netflixu, zvedněte i sebe, zorganizujte setkání. Vytvořte si zážitky. Z těch budete moci žít, až přijdou v životě období, kdy budete mít pocit, že na vás svět zapomněl.
