Proč děláme ve vztazích stejné chyby pořád dokola? Jednou z odpovědí může být teorie citové vazby
Citová vazba je neviditelné pouto, které se tvoří v raném dětství a v dospělosti ovlivňuje, jak navazujeme vztahy a jak se cítíme ve světě. Proč je tak důležitá a jak nám může pomoct porozumět sobě i druhým?
Článek odborně garantovala Mgr. Barbora Kršáková, psycholožka online poradny MOJRA.cz.
Představte si, že jste dítě na táboře. Některé situace pro vás budou nové, někdy se vám bude stýskat, budete se muset poznat i s novými lidmi. I když se občas cítíte nejistě, víte, že ať se stane cokoli – rozbijete si koleno, někdo se k vám nebude chovat hezky, bude tam někdo, kdo vás v tom nenechá. Víte, že by vás rodiče neposlali někam, kde to nezvládnete a kde nebude někdo, kdo by neporozuměl vašim potřebám. Tento pocit bezpečí a důvěry v to, že o vás bude vždy postaráno, může být klíčem k chápání lidských vztahů. Věřit, že kolem sebe máte lidi, na které se můžete kdykoli obrátit s prosbou o pomoc či podporu. Přesně takový bezpečný přístav vytváří citová vazba – zpočátku mezi dítětem a pečující osobou (nejčastěji matkou), později i v partnerských vztazích a přátelstvích.
Způsob, jakým se pečující osoby o dítě starají, výrazně ovlivní, jak bude zvládat stres nebo navazovat blízké vztahy v dospělosti. Pokud jsme měli v dětství šanci si tento „bezpečný přístav“ opravdu vybudovat, v dospělosti pak snáz důvěřujeme okolí i sobě. Ale co když jsme spíše nejistí? V tom nám pomáhá teorie attachmentu: Pomáhá rozkrýt naše vztahové vzorce, lépe se pochopit a budovat vztahy na zdravějších základech.
Základy teorie attachmentu
„Život je nejlépe uspořádán jako řada odvážných výprav vycházejících z bezpečné základny,“ říká John Bowlby (1907–1990), britský psychoanalytik a psychiatr, který stojí za teorií citové vazby. Na základě pozorování zdůrazňoval, že potřeba citové blízkosti a bezpečí je pro člověka (stejně jako pro ostatní savčí mláďata) naprosto zásadní. Podle Bowlbyho si každé dítě vytváří tzv. „vnitřní pracovní model“ vztahu na základě interakcí s hlavní pečující osobou. Tento model pak v dospělosti ovlivňuje, jak vnímá sebe samého i ostatní a jak navazuje vztahy.
Na Bowlbyho práci navázala kanadská psycholožka Mary Ainsworth, autorka slavné studie „Strange Situation“ (Podivná situace). Během ní v laboratoři sledovala, jak děti reagují na krátké oddělení od pečující osoby a jak se chovají při opětovném shledání. Právě díky tomuto výzkumu definovala několik odlišných stylů citové vazby. Tyto styly u dítěte předznamenávají, jak se bude v budoucnu chovat v partnerských i přátelských vztazích i ve vztahu k sobě samému. Mary Ainsworth má jasno: „Děti nejlépe prospívají po fyzické i psychické stránce v prostředí, kde jim jejich matky (pečovatelky) zůstávají dostupné a citlivě na ně reagují.“
Čtyři základní druhy citové vazby
V raném dětství se utvářejí vzorce, které se v dospělosti projeví v tom, jak navazujeme kontakty, jaké partnery si vybíráme a jak se chováme v krizových situacích. Když porozumíme tomu, že naše problémy v partnerských vztazích, nejistota nebo i nízké sebehodnocení pramení z raného attachmentu, můžeme s tím začít pracovat. Jakou tedy může mít člověk citovou vazbu?
1.Bezpečná (secure)
Lidé s bezpečnou citovou vazbou mají zdravou důvěru k druhým a dokážou se na své blízké spolehnout. Mají tendenci budovat stabilní a zdravé vztahy, přátelé i partneři je často vnímají jako důvěryhodnou oporu.
Ve zdravých vztazích se cítí komfortně, většinou nemají problém sdílet své emoce nebo potřeby. Oceňují blízkost s partnerem, ale umí být i sami se sebou. Zvládnou také život bez partnera. Konflikty ve vztazích se snaží zvládat a hledat řešení, nevyhýbají se jim ani problémy nebo negativní pocity nepotlačují.
Zjednodušeně řečeno, bezpečná vazba je to, co všichni chceme a k čemu směřujeme.
Rodiče nebo primární pečovatelé těchto lidí byli pozorní k jejich potřebám Cítili se v bezpečí, bylo o ně postaráno a díky tomu se mohla vytvořit důvěra ve svět a ostatní lidi. Některé výzkumy naznačují, že bezpečně připojené děti jsou s přibývajícím věkem empatičtější.
2. Úzkostná (anxious-preoccupied)
Lidé s nejistou nebo také úzkostnou vazbou touží po blízkosti a úzkém vztahu, neustále se ale obávají, že budou opuštěni. Bojí se odmítnutí nebo nedostatečné lásky, neustále svůj vztah zkoumají a vyžadují od druhého potvrzování a ujišťování. Často mohou být vnímáni jako přehnaně závislí na partnerovi, což někdy působí dusivě. Konflikty je mohou velmi rozrušit. Jejich chování může ostatním občas připadat iracionální či zmatené, mohou končit i v toxických vztazích.
Tito lidé pravděpodobně zažili nestabilní rodinné prostředí v dětství. Jejich rodiče nebo primární pečovatelé na jejich potřeby někdy reagovali, jindy ne. To vedlo k pocitu nejistoty a neustálé potřebě ujišťování.
Často mají pocit, že přijetí a lásku si zaslouží jen za to, co pro druhého dělají, jen v případě, že jsou dokonalí. Ve vztazích tak často upřednostňují potřeby druhých před těmi svými.
3. Vyhýbavá vazba (avoidant attachment)
Osoby s tímto druhem vazby mají tendenci se vyhýbat přílišné blízkosti a mají strach z emoční závislosti. Jaké můžete pozorovat chování u takových lidí?
Cítí se dobře, když jsou nezávislí, možná mají pocit, že se na druhé nemohou plně spolehnout. Často raději ignorují nebo bagatelizují problémy ve snaze vyhýbat se konfliktům. Druzí je mohou vnímat jako chladné nebo odtažité. Někdy se říká, že tito lidé mají strach ze závazku. Díky tomu, že neradi investují do vztahu tolik úsilí či emocí jako druzí, nebývají tak zklamaní, když vztahy skončí. To je sice dobrá strategie, jak se chránit před zraněním, ale také spolehlivý způsob, jak zabránit tomu, abych našli smysluplné a dlouhodobé vztahy.
Tito lidé mohli v dětství zažít situace, kdy jejich potřeby nebyly vždy brány vážně, nebo byli odmítáni, když se chtěli přiblížit. Naučili se tedy spoléhat především sami na sebe. Toto chování může těmto lidem bránit v navazování hlubokých vztahů. Ačkoli se sami cítí nepohodlně, dlouhodobá osamělost je může zatěžovat.
4. Úzkostně-vyhýbavá vazba (dezorganizovaná)
Do skupiny lidí s tímto druhem vazby patří naštěstí malé procento populace. V tomto typu se spojují oba předchozí typy. Vzniká tak mix vzorců chování. Lidé s touto vazbou mohou mít protichůdné emoce spojené s blízkostí – touží po ní, ale zároveň se jí bojí. Mohou mít strach z opuštění nebo odmítnutí, zároveň i z připoutání. Tito lidé mají obecně problém důvěřovat ostatním, často žijí sami nebo v nefunkčních vztazích.
Tato vazba se nejčastěji vyskytuje u těch, kteří v dětství čelili zneužívání nebo zanedbávání.
Proč je citová vazba zásadní?
Určuje vztah k sobě samému
Citová vazba ovlivňuje způsob, jakým o sobě přemýšlíme a jak se sebou zacházíme. Pokud jsme v dětství zažívali dostatek citlivého přijetí a podpory, přenáší se tento pozitivní postoj i do dospělosti – máme větší tendenci důvěřovat vlastním schopnostem a zdravě pečovat o své potřeby. Naopak lidé, kteří prošli nejistými či problematickými rodinnými situacemi, mohou trpět pocity méněcennosti, nedůvěry v sebe či silnou potřebou potvrzení vlastní hodnoty zvenčí. Chybějící pocit bezpečí z dětství tak často způsobuje, že se k sobě chováme příliš kriticky, nebo se obáváme selhání, aniž bychom si to uvědomovali.
Určuje vztahy ke druhým
Vzorce citové vazby z dětství se promítají do našich dospělých partnerských, rodinných i přátelských vztahů. Pokud jsme zažili stabilní péči a emoční dostupnost, pravděpodobně dokážeme lépe komunikovat a vytvářet si zdravé hranice. Budeme také méně ohroženi žárlivostí a strachem z opuštění.
Na druhou stranu lidé, u nichž se citová vazba vyvinula problematicky (například úzkostným či vyhýbavým směrem), se mohou setkávat se zvýšenou obavou, že je druzí opustí, nebo se naopak vyhýbají bližšímu kontaktu, protože jim připadá nebezpečný. Ať už jde o neschopnost vyjádřit pocity, nebo strach projevit zranitelnost, kořeny bývají právě v dětství. Znalost vlastního stylu attachmentu nám pomáhá rozpoznat tyto potíže a usnadňuje hledání cesty ke vzájemné důvěře.
Pomáhá nám růst
Tato znalost je prvním krokem k osobnímu růstu. Díky němu zjistíme, odkud pramení naše obavy či nejistoty, a můžeme na nich začít pracovat – ať už se jedná o lepší komunikaci, projevování lásky, nebo o nastavování zdravých hranic.
V praxi to může znamenat naučit se otevřeně sdílet své emoce s partnerem nebo přáteli, říkat si o pomoc nebo podporu, když ji potřebujeme, stanovit si a hlídat osobní hranice, aby náš prostor a potřeby byly respektovány.
Když rozumíme tomu, proč v nás některé situace vyvolávají úzkost, vztek nebo uzavřenost, dokážeme s těmito pocity postupně nakládat lépe. Otevírá se tím cesta k větší odolnosti, sebeúctě a spokojenějším vztahům s lidmi kolem nás.
Poselství teorie attachmentu
Silné vztahy se promítají do lepšího duševního zdraví. Základní myšlenkou Bowlbyho teorie je, že teplé, milující a kontinuální vztahy v raném dětství dávají dítěti stabilní emoční základ, na kterém může stavět po celý život. Děti, které zažijí bezpečnou vazbu s pečující osobou, mívají zpravidla vyšší sebevědomí, lépe zvládají stres a dokážou vytvářet kvalitní vztahy i v dospělosti.
Citlivost pečovatele podporuje zdravý vývoj. Mary Ainsworth zdůrazňuje, že citlivost vůči dětským potřebám – vnímání signálů, reagování na pláč nebo projevy radosti – má přímý vliv na vnitřní pocit bezpečí dítěte. Je pozitivní vědět, že není nutné být „dokonalým“ rodičem, ale že stálá snaha o láskyplnou, responzivní péči může mít dlouhodobě velmi příznivý dopad na vývoj dítěte.
Bezpečné připoutání lze podporovat i v pozdějším věku. I když klíčové základy se obvykle pokládají v raném dětství, vztahy a vazby se vyvíjejí a proměňují po celý život. Rodiče, pěstouni nebo další pečující osoby mohou kdykoli začít pracovat na zlepšení interakcí, komunikačních návyků a podpory dítěte – a to i v době, kdy už je dítě starší. Důležité je dítěti ukazovat, že je přijímáno a milováno, což se odráží v jeho sebehodnocení a schopnosti vytvářet vztahy s ostatními.
Teorie připoutání inspiruje k empatii a porozumění. Díla Bowlbyho a Mary Ainsworth připomínají, že každý člověk (dítě i dospělý) hledá v těžkých okamžicích bezpečí a přijetí. Tento pohled vede k většímu porozumění mezi rodičem (či jiným pečovatelem) a dítětem, ale také mezi partnery, sourozenci a přáteli. Lidé vychovávaní v prostředí bezpečného připoutání často vykazují vyšší míru empatie a ohleduplnosti.
Pomoc i pro ty, kteří bezpečnou vazbu nezažili. Ačkoli je raný vztah s rodiči důležitý, dobrou zprávou je, že člověk může i v dospělosti „dozrávat“ a hledat bezpečí a oporu v dalších zdravých vztazích (partner, terapeutický vztah, přátelé, podpůrné skupiny). Pozitivní zkušenosti s citlivými lidmi či odborníky mohou napravit negativní zážitky z dětství a podpořit vnitřní pocit jistoty.
Co říkají výzkumy?
Výzkum psychologů Cindy Hazan a Phillipa Shavera z roku 1987 poukázal na to, že styl citové vazby je relativně stabilní, ale může se měnit. Pokud si tedy do dospělosti neseme například úzkostný styl, existují způsoby (psychoterapie, podpora zdravých vztahů, seberozvoj), které nám pomohou posunout se k vyrovnanějším strategiím zvládání. Lidé s bezpečným stylem bývají ve vztazích spokojenější a lépe zvládají konflikty. Ti s úzkostným nebo vyhýbavým stylem častěji prožívají nejistotu, žárlivost či strach z odmítnutí.
Další výzkum citové vazby v dospělosti, provedený v roce 2007 psychology Mariem Mikulincerem a Phillipem Shaverem, ukazuje, že bezpečný styl vede k lepší emoční stabilitě a schopnosti regulovat stresové situace.
Příklad z běžného života
Představme si Terezu. Tereza je dospělá žena, která v dětství zažívala v rodině nekonzistentní, pro ni zmatené reakce na své potřeby: Jednou se dočkala útěchy, jindy ji rodiče odbyli slovy „přestaň už fňukat“ nebo „zase přeháníš“, a tak to šlo pořád dokola. V dospělém vztahu se Tereze občas stávalo, že se po sebemenší hádce stáhla a pociťovala přehnanou úzkost z možného opuštění. Zároveň se bála, že bude partnera „dusit“ přílišnou potřebou ujištění. Když pak objevila teorii citové vazby, pochopila, proč reaguje na konflikty tak úzkostně. Ne nadarmo říkají terapeuti, pro nás možná již otřepanou, větu: „Vaše problémy vycházejí z dětství.“ Tereza vyhledala podporu psychoterapie, naučila se sdílet své obavy s partnerem a naslouchat i jeho potřebám. Postupně se díky otevřené komunikaci a jistému, stabilnímu partnerovi začala cítit bezpečněji – a posílila vlastní sebeúctu.
Teorie citové vazby pomůže se:
Sebepoznáním
Zjištění vlastního stylu citové vazby nám odhalí, proč reagujeme určitým způsobem v náročných situacích.
Zdravějšími vztahy
Uvědomění si vzorců z dětství a práce na nich (např. s terapeutem) zlepšuje komunikaci a empatii v partnerských, rodinných i pracovních vztazích.
Prevencí problémů
Děti, jejichž rodiče jsou emočně dostupní a citliví, mají vyšší šanci vybudovat si bezpečný styl. To je ochranným faktorem pro spokojené vztahy a zvládání stresu v dospělosti.
Mohu svoji vazbu změnit?
Z výzkumů vyplývá, že lidé s bezpečným typem citové vazby se obecně cítí nejspokojenější. Dobrou zprávou je, že typ citové vazby se dá směrem k tomu bezpečnému změnit. Někdy se tak děje v životě přirozeně, třeba díky stárnutí, zkušenostem nebo vztahům. Můžete se o to také pokusit vědomě.
Jak na to?
Terapie: Kvalifikovaný terapeut nebo psycholog pomůže rozkrýt vaši historii a propojit ji s aktuálními vztahy.
Vzorce chování: Všímejte si situací, kdy cítíte ohrožení či nutkání se zcela stáhnout. Zamyslete se, zda nejde o naučený vzorec, který už nepotřebujete.
Vztahová inteligence: Mluvte o svých emocích, obavách a potřebách s partnerem či blízkými. Otevřená komunikace je prvním krokem ke společnému růstu.
Lidé s úzkostnou vazbou mohou zapracovat na tom, jak si zdravě nastavit hranice, a naučit se, že jejich hodnota není definována vztahem s druhými.
Zkuste se zaměřit na budování zdravé sebedůvěry a vnitřního pocitu bezpečí. To znamená naučit se vnímat své emoce a potřeby jako důležité a relevantní, bez ohledu na to, co na to řeknou ostatní.
Zapisování pomáhá. Začněte si psát deník emocí, především ve vztahu k partnerovi, a zkuste vypozorovat, co se v něm opakuje. Cítíte se nedostatečně přijímaní nebo ocenění? Co vás štve a proč? Máte pocit, že vás partner až moc poutá k sobě?
Dalším důležitým krokem je hledání vlastní identity mimo vztah. Jaké jsou vaše záliby, co vás baví, kde se cítíte užitečný, co je pro vás důležité kromě romantického vztahu? To vše vám pomůže rozvíjet pocit nezávislosti a zároveň i zlepšit vztahy. Ve vztazích pak zkuste otevřeně komunikovat své potřeby. Naučit se zdravější vzorce chování vám může pomoct terapie zaměřená na attachment nebo kognitivně-behaviorální přístup.
Pro lidi s vyhýbavým typem vazby bude klíčové rozpoznávat své emoce, v tom vám může pomoct deník emocí. Možná máte potřebu se stáhnout, když vidíte, že vztahy začínají být vážné. Důležité je si uvědomit, že tento vzorec je výsledkem minulých zkušeností, nikoli vaše chyba.
Pak můžete začít s malými kroky – například se otevřít blízké osobě v bezpečném prostředí. Terapie zaměřená na attachment nebo somatická terapie je velmi účinná pro zpracování minulých zranění. Důležité je také budovat sebeúctu, přijímat, že blízkost neznamená ztrátu autonomie, a nastavovat zdravé hranice, které umožní rovnováhu mezi intimitou a nezávislostí.
Pokud máte pocit, že by se vás mohla týkat úzkostně-vyhýbavá vazba, bude klíčové najít a zpracovat vaše trauma, což by bylo nejlepší udělat s odborníkem.
Ať už se poznáváte v bezpečném, úzkostném, vyhýbavém nebo dezorganizovaném stylu, vězte, že citová vazba není celoživotní ortel. I když jsme si z dětství odnesli nejistotu, existují způsoby, jak pracovat na proměně našich vnitřních modelů vztahů. Díky sebereflexi a podpoře (v rodině, partnerském vztahu či v terapii) je možné vytvářet pevnější základy pro láskyplné, naplněné a stabilní vztahy, včetně vztahu k sobě samým.
