Máte jen blbou náladu, nebo vám hrozí vyhoření? Jasné signály vám dá tělo i pracovní prostředí
Někdy prostě nemáme svůj den nebo dva, až je z toho klidně čtrnáct dní. Co když za tím stojí něco víc než špatná nálada? Jak poznat, že už nám hrozí vyhoření a nemáme jen „blbé“ období?
Syndrom vyhoření vzniká pozvolna. Na začátku bývá nadšení a výkon na sto procent. Postupně se ale přidává stres, tlak, únava a pocit, že se nedostavují očekávané výsledky. Rozhodujícím pak může být naše vnější prostředí. Jestliže nám bere další kus energie, tělo i duše se začnou bránit. Neznamená to, že jsme selhali nebo že si neumíme zorganizovat čas. Je to signál, že jsme se dlouhodobě snažili zvládat víc, než je pro nás zdravé.
Když je práce proti nám
Existuje mnoho studií, které se zabývají tím, co předchází vyhoření. Většinou nemáme dost prostoru rozhodovat o tom, jak a kdy svou práci děláme a když se cítíme bezmocní, nebo dokonce přímo bojujeme s neschopným vedením, rychle ztrácíme motivaci. Největší riziko tak představujetoxické, chaotické nebo nespravedlivé prostředí, kde se místo podpory setkáváme s pomluvami, šikanou nebo protežováním „poslušných“ kolegů.
V práci necháváme třetinu života a prostředí, ve kterém trávíme tolik času, hraje zásadní roli. Pokud se hromadí termíny, práce nikdy nekončí a zvyšuje se zátěž, není tedy divu, že nám dřív nebo později dojdou baterky. Možná by nás dokázalo nabít alespoň slovo uznání, když ale nikomu nestojí naše úsilí za zmínku, práce ztrácí smysl. Nedostatečné ocenění (a do toho se samozřejmě počítá i to finanční) je dalším faktorem, který může v celkovém úhrnu přispět k vyhoření. Když navíc práce zabírá všechen čas i prostor v hlavě, a nemáme už kapacitu na rodinu, přátele nebo obyčejný odpočinek, rozhodně nemluvíme jen o „blbém období“.
Dalším rizikovým faktorem je izolace. Možná máte pocit, že pracujete s pěkně studenými „čumáky“, kterým nemůžete důvěřovat. Pocit samoty je pro psychiku stejně vysilující jako přetížení. Potřebujeme se zasmát, nebo si někomu postěžovat a nebýt na své trable úplně sami. Stejně nebezpečné je, když naše osobní hodnoty nejsou v souladu s tím, co po nás v práci chtějí, třeba když musíme dělat věci, které jdou proti našemu přesvědčení, prodávat produkty, kterým nevěříme, nebo balancovat tak trochu na hraně zákona či etiky.
Když jsme na sebe moc přísní
Někdy si ale na problémy vystačíme sami. Perfekcionismus, potřeba mít vše pod kontrolou a neochota říct si o pomoc, to všechno může vést k vyhoření. Kdo na sebe klade vysoké nároky, často nedokáže odpočívat, protože má pocit, že by měl pracovat víc, lépe a rychleji. Podobně škodí i trvale negativní pohled na sebe a na svět. Když si říkáme, že nic nemá cenu, nebo že stejně všechno pokazíme, vyčerpává nás to stejně jako nekonečné přesčasy. Pokud patříte k lidem, kteří jsou zvyklí být neustále výkonní, soutěživí a cílevědomí, můžete vyhořet právě proto, že si nedovolíte zpomalit.
Jak poznat, že už jsme za hranou
Vyhoření se neobjeví přes noc. Přichází nenápadně, třeba jako únava, kterou přičítáme počasí nebo pracovnímu shonu. Postupně se ale přidává pocit prázdnoty, cynismu, podrážděnosti. To, co nás dřív bavilo, nám připadá zbytečné. Každý úkol je těžší než ten předchozí a i maličkosti, které bychom dřív zvládli s přehledem, najednou působí jako koule na noze.
Vyhoření můžeme pozorovat i na vlastním těle, které bije na poplach: bolesti hlavy, svalové napětí, bolavá záda a klouby, časté nachlazení, potíže se spánkem a rozházené zažívání. Někteří lidé se začnou nevědomě uklidňovat jídlem, alkoholem nebo utečou na sociální sítě, jiní se uzavírají do sebe a všechno odkládají „na zítra“. Situaci to může dlouhodobě jenom zhoršovat.
Ale pozor, vyhoření není konec světa a může být i začátkem něčeho nového. Naše tělo a mysl nám dávají šanci zastavit se a přehodnotit, co je pro nás důležité. Možná potřebujeme zpomalit, začít víc odpočívat, říct si o pomoc nebo změnit způsob, jakým pracujeme. Vyhoření se dá zvládnout s podporou, trpělivostí a s péčí o sebe. Prvním krokem může být, že se svěříme svému praktickému lékaři či lékařce. Vyhoření nám totiž dává jasnou zprávu o tom, že nejsme stroje, které musí makat, ale zasloužíme si žít.
