Experiment s nehybnou tváří způsobil revoluci v psychologii. Dnes je naléhavější než kdy dřív
V 70. letech minulého století stále panovalo přesvědčení, že kojenci jsou pasivní bytosti. Sice reagují, ale vlastně neinteragují, kvalita kontaktu s pečující osobou a vliv pro jejich vývoj se řešil minimálně. Pak přišel Edward Tronick, jehož práce je postupem času čím dál důležitější. Proč?
Určitě jste na to už někdy na internetu narazili. Legendární experiment s nehybnou tváří (Still-face experiment) vypadá jako scéna z hororu. Batole je tváří v tvář dospělé osobě, matce, která zprvu reaguje úplně normálně. Usmívá se, mluví, hledá oční kontakt. Pak se na chvíli otočí, a když se obrátí zpět na dítě, její obličej zmrzne. Je úplně bez výrazu, bez emocí a nereaguje. To, co následuje, není snadné sledovat. Batole začne intenzivně usilovat o obnovení komunikace. Postupně narůstá jeho frustrace a stres, až se nakonec stáhne. Je nám jasné, že dítě trpí. Až když matka opět „zapne“ emoce a reaguje, dítě se uklidní a interakce pokračuje.
Jednoduchý experiment odhalil něco, co jsme do té doby neměli černé na bílém: Již velmi malé děti rozumějí sociálním signálům a tomu, co se děje mezi nimi a dospělým, a přímo reagují na změnu emoční odezvy. Když nedostávají žádné reakce, cítí to jako selhání vztahu a jejich nervový systém bije na poplach. Prožití přítomného okamžiku mezi pečovatelem a dítětem dokonce předpovědělo, jak bezpečný bude vztah dítěte s pečujícím v budoucnosti. Například reakce dítěte v tomto experimentu kolem 6. měsíce koreluje s tím, zda bude v 1. roce vykazovat bezpečný nebo vyhýbavý typ citové vazby.
Tronickův „Still-face experiment“ se nestal jen kuriózním jednorázovým zjištěním, ale centrálním nástrojem pro desítky let následného výzkumu raného vývoje dítěte. Původní „face‑to‑face/still face“ paradigma bylo během více než 25 let použito ve stovkách studií, které zkoumají sociálně‑emoční regulaci, vznik citové vazby, reakce dětí na stres či rozdíly mezi interakcí s matkou a jinými dospělými.
Rodiče na baterky
Právě navazující výzkumy ukazují, že miminka reagují podobnými způsoby nejen s matkami, ale i s otci, a že formování bezpečné citové vazby ovlivňuje citlivost obou rodičů. Tím se proměnila i naše představa o tom, jak roli pečovatele sdílet. Otec už není „záložní“ rodič, ale aktivní partner ve formování dětského emočního světa. Dítě se díky rané péči učí, že svět je spolehlivé místo a že jeho akce dostávají odpověď, což nezávisí jen na tom, že je rodič fyzicky přítomen, ale na tom, jak je přítomen. To, co experiment s nehybnou tváří ilustruje, je dnes důležitější než kdy dříve, protože emocionální nepřítomnost, jako když je rodič příliš zaměstnán mobilním telefonem, může mít na malé dítě podobný efekt jako nehybný výraz. Pokud se opakuje často, vyvolává nejistotu, frustraci nebo stres.
Matky, otcové nebo jiní pečovatelé nerozhodují jen o tom, co dělají se svým dítětem (krmení, uspávání, hry), ale také jak intenzivně a naladěně na dítě reagují. Malé děti totiž nečekají perfektní výkon, očekávají kontinuální odpověď, která jejich sociální svět potvrzuje jako předvídatelný a bezpečný. Když je tato odpověď nekonzistentní nebo chybí, mění se jejich rané představy o tom, jak fungují mezilidské vztahy, a to má vliv na důvěru, emoční regulaci a později i na partnerské vztahy v dospělosti.
Tronickův experiment můžeme považovat za psychologickou lupu, která nám přibližuje, co znamená lidská přítomnost. Být spolu, znamená být v emocionálním dialogu, odpovídat dítěti a naladit se na sebe. Máte se bičovat za to, že jste se zasekli na Instagramu? Možná je toho na vás prostě moc, to je normálné, důležité je obnovovat vzájemné napojení, pokud nám na chvíli „vypadne“. V realitě smartphonů, práce na dálku a hektického života, na to nesmíme zapomínat.
