Vaše dítě není váš terapeut! Jak se mu (ne)svěřovat?

Není to čistě výsada dětí, ani my občas nedokážeme „vyfiltrovat“ cizí emoce a nasáváme je do sebe. Děti ale nevědí, co s tím dál, protože jejich mozek ještě zpracovává svět v jiných dimenzích než ten náš. Psychologické studie potvrzují, že když rodiče potlačují nebo nevědomky předávají své emoce, může to fyzicky i psychologicky ovlivnit děti. Probouzí se v nich stresové reakce a jejich pocit bezpečí se snižuje.

Když vedete dospělou konverzaci s partnerem o finančních problémech, vztazích nebo o tom, jak vás v práci ničí, uleví se vám a možná i jemu, protože ví, co se ve vás děje. Ale pro dítě to není konverzace, je to emocionální vlna, pro kterou nemá „software“. Vývojová psychologie učí, že děti si teprve budují schopnost rozlišovat nuance a složitější souvislosti, a bez toho se snadno dostávají do stavu, kdy se cítí ohrožené nebo zodpovědné za něco, čemu úplně nerozumí.

Leze na něj puberta: Čtyři děsivé změny, na které se musí rodiče připravit

Anna Nováková

Rodičovství

Každé dítě si prochází vývojem empatie a sebeuvědomění postupně. Nejsou vybaveny stejným emočním slovníkem a kapacitou jako dospělí, a vyprávění o dospělých problémech pro ně může být stresující psychicky i fyzicky. Děti čtou emoce jako signály bezpečí nebo ohrožení.

Mozek ve vývoji

Asi si nepovídáte o frustracích v manželství zrovna s šestiletými dětmi, možná máte doma už staršího a rozumného středoškoláka. Dospívající sice mohou slovně chápat víc než předškoláci, stále ale postrádají nadhled a zkušenost k aktivnímu zpracování složitých rodinných problémů. Jejich vývoj emoční regulace a abstraktního myšlení je stále „v plenkách“. Co dospělí berou jako „sdílení pocitů“, mohou vnímat jako ohrožení rodinné stability nebo ztrátu bezpečí.

Tento jev má dokonce vlastní termín. O emoční parentifikaci – situaci, kdy dítě přebírá roli emocionální opory pro rodiče – jsme psali více v samostatném článku. Výzkum ukazuje, že děti, které byly v dětství využívány jako „terapeuti“, mají v dospělosti větší riziko úzkosti, deprese a problémů s nastavováním hranic v mezilidských vztazích.

Komentář: Když máma s tátou (de)motivují

Leila Chadalíková

Komentáře

Možná si říkáte, že když své starosti jen nenápadně naznačíte, aby děti byly v obraze, nebudou to vnímat nějak intenzivně. Opak je pravdou. Studie na neurovědecké úrovni ukázaly, že vysoká rodičovská zátěž snižuje synchronizaci mozkových vzorců mezi rodičem a dítětem, což je přesně ta část, která pomáhá dítěti cítit se emocionálně „nalaďované“ a v bezpečí. Máte tedy mlčet? Vaše dítě to vnímá taky! Děti reagují méně na slova a víc na emoční klima. Když je rodič zahlcený, dítě se podle toho učí, jak svět funguje a jak v něm zvládat stres, emoce i vztahy.

Zlatá střední cesta

Tohle neznamená, že byste měli být před dětmi pořád kamenní nebo bez emocí. Emoce jsou pro vývoj dítěte důležité, učí je, že pocity jsou normální, že se dají zvládnout, že existuje dialog i řešení. Problém nastává, když je dítě vtaženo do role, která přesahuje jeho vývojové schopnosti. Děti se mohou učit o emocích bez toho, aby musely nést tíhu dospělých starostí. Znamená to sdílet v zjednodušené formě, ukazovat, jak řešíte stres (např. „Dnes jsem měl/a těžký den, ale udělal/a jsem si čas na kamarádku a uvidím, jak to bude zítra.“), a poskytovat modely zdravé emoční regulace, místo aby je děti měly „léčit“.