Leze na něj puberta: Čtyři děsivé změny, na které se musí rodiče připravit
Může to přijít nenápadně, jindy jako studená sprcha. Ještě nedávno se dítko ptalo, jestli si má vzít čepici, dnes běží do školy s holým břichem a přeje nám do nového dne: „Nech mě!“ Období adolescence, začínající mezi devátým a třináctým rokem života, kdy se z potomka začíná stávat samostatná osobnost, je jednou z největších proměn v rodinných vztazích. Očekávejte neshody, přirozeně. A zkuste je přijmout.
Z psychologického hlediska nejde v tomto období o vzdor, ale o potřebu oddělit se, pokoušet hranice a hledat si vlastní identitu. Dospívající se postupně odklání od rodičovského vedení a učí se fungovat sám za sebe a právě tady vzniká tření. Aby vztah tuto fázi přežil a zesílil, musíme jako rodiče přijmout několik zásadních změn, které adolescence do rodiny přináší. Nikam totiž nezmizí, když je odmítneme přijmout. Každé dítě je sice jedinečné, jde ale vypozorovat čtyři typické změny. A každá z nich prověří nejen dítě, ale hlavně nás dospělé. Chování dospívajících si totiž často bereme osobně, i když s námi většinou zas tak moc nesouvisí.
Podrážděnost, nepozornost nebo egocentrismus jsou spíš projevem vývojové fáze než neúcty ke starším. Adolescence není útok, ale proces. Měli bychom si udržet chladnou hlavu a místo toho, abychom se bránili domnělým útokům proti vlastním hodnotám, je lepší se soustředit na možnou spolupráci a kompromis. Klasickým příkladem je třeba večerka. Místo typického: „Dokud bydlíš u nás, bude to po našem,“ je lepší vyjádřit pochopení a vysvětlit, čeho přesně se obáváme. Snáze tak můžeme dojít k dohodě a společně si nastavit alespoň nějaká pravidla. Třeba hodinu navíc, ale zároveň sdílení polohy na mobilu. Může si vybrat.
Dospívání není selhání dosavadní výchovy, ale přirozeně opoziční a experimentální období, ve kterém se naše děti učí skrze chyby. Nemůžeme za každou cenu těmto chybám zabránit, ale můžeme je dětem pomáhat pochopit a vyvozovat z nich důsledky. Na co se tedy můžete v nejbližších letech „těšit“?
Ticho, řev a povzdechy
Dřív se večery odehrávaly u jednoho stolu, dnes se za zavřenými dveřmi pokoje svítí dlouho do noci a doma je jaksi víc ticho. Dospívající potřebuje odstup. Víc soukromí, víc času s přáteli, víc prostoru jen pro sebe. Psychologicky je to přesně to, co se má dít. Oddělení od dětství i rodiny vytváří prostor pro růst. Pro rodiče je to ale často chvíle ztráty. Svého malého miláčka už nepoznáváme. Musíme si přiznat a přijmout nový typ odloučení. Zároveň vědoměji hledat drobné okamžiky, kdy spolu můžeme trávit čas. Třeba jednoduché: „Co bys chtěl/a podniknout? Chceš vybrat, na jaký film koukneme?“
S odstupem přichází i odlišení. Teenager se začíná vymezovat, třeba oblečením, hudbou, názory, sny. Zkouší, kým by mohl být, a testuje různé podoby dospělosti. Nejde o provokaci, ale o průzkum vlastní identity. To, co nás dřív spojovalo, se otočí klidně o 180 stupňů. Měli bychom být připraveni tolerovat pestrost a rozdíly, i když nás dokážou pořádně zaskočit. Místo hodnocení pomáhá zvědavost: „Co je na tom pro tebe důležité? Jak to na tebe působí?“
A pak je tu nespokojenost. Více povzdechů, protočených očí a otázek, proč nemůže dělat to či ono. Dospívající si už chce žít podle vlastních pravidel, zatímco rodiče stále drží otěže. Napětí je tření mezi potřebou svobody a potřebou bezpečí. Psychologie mluví jasně, nespokojenost je signálem růstu. Úkolem nás rodičů není růst umlčet, ale hlavně ho ustát. Respektovat neklid a zároveň zůstat pevní v tom podstatném: „Tomuhle rozumíme, ale tohle pořád platí a důvody jsme vysvětlili.“ Kde je růst, tam jsou totiž i neshody. Občas pořádné. Hádky se množí, pravidla se testují, odpovědi přicházejí pozdě nebo vůbec. Dospívající si zkouší roli vlastní autority, rodiče se učí znovu vyjednávat. Konflikt tu není selháním, ale pozvánkou k porozumění. Pokud ho obě strany přijmou, může se stát mostem místo zdi. Pomůže upřímná touha vidět svět očima našeho adolescenta.
Co dál?
Adolescence bere rodičovství dřívější lehkost a přináší víc napětí, nejistoty i střetů. Teenageři tlačí na svobodu, rodiče drží hranice. Konfliktům se zkrátka nedá vyhnout, proto je našim úkolem hlavně udržovat komunikaci i tehdy, kdy se naše cesty začínají rozcházet. Přijměte změny, které přicházejí s rostoucí samostatností a hledáním identity, nikam nezmizí, když je začnete ignorovat nebo naopak tlačit na pilu. Zkuste na neshody nekoukat jako na hrozbu, ale jako příležitost k otevřenější komunikaci. Občas nás může překvapit, jak dobře některým věcem dospívající rozumí, byla by ale chyba je podceňovat. Nebojte se proto postupně uvolňovat kontrolu tehdy, kdy dospívající ukazuje, že dokáže přebírat a nést odpovědnost.
