Komentář: Když máma s tátou (de)motivují
Myslím, že bychom naše děti měli mnohem více milovat a méně motivovat. Jak jsem k takovému přesvědčení došla?
Stála jsem v šatně plné dětí. Bylo chvíli před začátkem karnevalu. Poté, co se mi podařilo navléct na dceru poslední kousek masky dráčka a odeslat ji do tělocvičny, nabírala jsem síly na převlečení druhého dítěte. To sice ještě nemá ani tušení, co je to karneval, jeho sestra však trvala na tom, že musí být také dráček, aby mu to nebylo líto.
Dopřávala jsem si chvilku, kterou nazývám mateřská hibernace. Sedíte, máte otevřené oči, fyzicky jste přítomni, ale hlava tady není. Kdepak, ta je někde daleko, někde, kde je klid, ticho, hlavně to ticho. Do reality mě vrátil zpátky rozhovor otce se synem. Chlapeček, odhadem čtyřletý, byl převlečený za piráta. Užuž se chtěl rozběhnout za ostatními dětmi, když ho otec zastavil, dřepnul si naproti němu, aby se sobě dívali do očí, a dramaticky pronesl: „Je ti jasný, že tady bude pirátů víc? Ale nezapomeň! Každá pirátská loď potřebuje svýho kapitána!“ Načež otec zakřičel: „Užij si to, siláku, a vrať se mi jako kapitán!“
Chvíli jsem na tu scénu konsternovaně zírala a následně se podívala na svého syna, pokoušejícího se zakousnout mi do boty (nemá zuby). Usmála jsem se, pohladila ho po hlavičce a přivinula k sobě. Ochranářský instinkt, který se ve mně probudil při představě, že by mu někdo chtěl brát dětství. Dělat z něj lídra ve chvílích, kdy má být prostě chlapečkem. Nebo zkrátka jen tak být. Užívat si života, bavit se s malými kamarády, tančit, jako kdyby se nikdo nedíval. O tom je karneval, o tom je dětství. Ne o stresu v hlavě z toho, že se musím stát kapitánem.
Celé jsem to pustila z hlavy a o několik dní později odjela s dětmi na hory. Tak si tam stojím u sjezdovky, hibernuju, já docela dost hibernuju, jak si můžete z textu povšimnout, opět celá splavená. Tentokrát z nadlidského úkolu, obléct dvě nesoběstačné děti do zimy. Vtom uslyším: „Tatí, tatí, mě už opravdu moc bolí nohy! Tatí, ale vážně!“ Vidím muže na běžkách jedoucího ve stopě a na gumě za sebou má přivázaného chlapce. Tím, že je na gumě, se musí pohybovat, dokud otec nezastaví. V opačném případě by klučina spadl a táta ho zřejmě dál táhl. Otec ani nezpomalí, otočí se, a zařve: „Jsi Kučera, ty neznáš bolest! Neznáš bolest! Je to jenom v hlavě, nohy ještě můžou!“
Já opět hledím, jak by řekla moje babička, jako kráva před kopečkem, oči navrch hlavy a nechápu. O pár minut později sundávám dceři helmu a odcházíme ze sjezdovky, protože jsme se společně dohodly, že dnes není ten den, kdy se chce dál učit lyžovat. Neumím si ani představit, že bych člověku, plnohodnotnému člověku s vědomím sama sebe, jen vzrůstem malému, řekla, že má smůlu. Lyžujeme dál, protože v naší rodině neznáme bolest.
Třetí příběh je z lyžařské školy, spíš školky. Tatínek chodící každý den se svým synem pozdě, byl slušně instruktorem upozorněn, že chlapci bude hodina výuky zkrácena o těch zpožděných 15 minut, protože hned po té jeho začíná hodina jinému dítku. A tatínek se začal hádat se slovy: „Já jsem právník, já vím, co si můžete a nemůžete dovolit. Daníku, dívej se, teď tady vysvětlím, proč nemají právo ti vzít tvých 15 minut. Být právníkem je dobré do života, o tom jsme se bavili. Pamatuješ? Jak jsme se dohodli, že taky vystuduješ práva.“ Otec řval na instruktor, pětiletý Daník s nudlí u nosu natahoval k pláči a já jsem musela odejít. Dost už bylo v tomto týdnu motivátorů.
Mimochodem, je nejspíš náhoda, že všechny mnou zaznamenané případy se odehrávaly mezi otcem a synem. Tedy alespoň doufám, že je to náhoda. Každopádně, ať už motivačním matkám, či otcům, bych doporučila podívat se na Maslowovu pyramidu potřeb. Nejdříve je potřeba mít naplněné základní potřeby, to jsou ty tělesné, například mít dostatek jídla, tepla, střechy nad hlavou. Následuje potřeba bezpečí, potom potřeba lásky, dále potřeba úcty, a teprve až máme všechny tyto lidské potřeby uspokojené, přichází potřeba seberealizace. Pod pojmem seberealizace myslíme potřebu růstu a osobního rozvoje. Zjednodušeně řečeno, nejdřív se musím cítit v bezpečí a milovaný, aby mi můj mozek dal vůbec prostor růst a rozvíjet další dovednosti. Tak to prostě je.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 2/24
