Máte tu čest s patologickým lhářem? Poznejte typy lží podle výzkumů
Lžeme všichni. Někdy jen proto, abychom nezranili city druhých, jindy abychom nezranili své ego a představili se v lepším světle. Patologické lhaní ale sahá mnohem dál, jde o trvalý vzorec chování, kdy se hranice mezi skutečností a výmyslem úplně rozpustí. Co odlišuje běžné lhaní od toho patologického?
Někdy jde o drobnou zdvořilost, jindy o snahu vyhnout se nepříjemnosti, každý ale máme hranice lhaní nastavené trochu jinak. Třeba by vám bylo proti srsti i jen předstírat, že vám chutnalo na rodinném obědě. Přesto se dá uznat, že každá lež má jinou závažnost a výzkum z roku 2008 rozlišil tři základní typy občasných lží: bílé, šedé a skutečné (z angličtiny: white, gray, real).
Bílé lži bychom přeložili spíše jako milosrdné nebo „nevinné“, jde o často dobře míněné nepravdy, které mají chránit city druhých nebo obecný klid. Například když přece jen na rodinném obědě tychni pochválíte rajskou, kterou ve skutečnosti nesnášíte, jen abyste nebyli nezdvořilí.
Šedé lži leží někde uprostřed. Nejsou nutně zlomyslné, ale bývají závažnější než ty bílé. Často zahrnují zamlčení části pravdy, abychom se vyhnuli konfliktu, jako když si v práci vezmeme sick-day, protože chceme odjet dřív na chalupu. Nebo když si naopak něco přidáme a zveličíme. Třeba když se na sociálních sítích chlubíme rozesmátou fotkou od moře, i když jsme půlku dovolené prohádali.
Skutečné lži jsou pak promyšlené a cílené nepravdy, které manipulují s ostatními nebo nám mají získat nějakou výhodu. Mohou mít i právní následky, jako když nahlásíte pojistnou událost, která se ve skutečnosti nestala nebo si vykážete v práci výdaje, které s prací vůbec nesouvisely. Věděli jste, že to je zpronevěra?
Lež jako nutkání
Na rozdíl od občasných lží působí patologické lhaní téměř nelogicky. Mnoho lidí, kteří jím trpí, popisuje, že nedokážou přestat lhát, i když by si to přáli. Lžou z vnitřního nutkání, nikoli z promyšleného záměru nebo z touhy po výhodě a jejich chování je kompulzivní. I podle výzkumů jde o poruchu, kterou charakterizuje neovladatelné nutkání si vymýšlet bez zjevného důvodu. Lhaní se stává automatickou součástí každodenního života a dotyční jen těžko zvládají vlastní neupřímnost.
Odborníci a odbornice popisují několik typických rysů patologických lhářů:
Bývají výbornými vypravěči, jejichž příběhy jsou živé, dramatické a plné detailů.
Působí přirozeně a přesvědčivě, často jako talentovaní herci.
Ve svých příbězích se zobrazují buď jako hrdinové, nebo naopak jako oběti.
Častým opakováním svých lží začínají věřit, že jsou skutečné.
Při konfrontaci se vyhýbají přímým odpovědím, působí nervózně a jejich vysvětlení často postrádají jasný smysl či cíl.
Motivací bývá nejčastěji snaha vyhnout se studu, konfliktu nebo pocitu zranitelnosti. Patologičtí lháři vytvářejí propracované příběhy, kterými chtějí zaujmout nebo zapůsobit. Když jsou jejich tvrzení zpochybněna, reagují dalšími nepravdami, aby zachovali iluzi důvěryhodnosti, až nakonec sami začnou svým výmyslům věřit.
Jak rozpoznat patologické lhaní
Odhalit patologické lhaní bývá mimořádně obtížné. Na rozdíl od běžných lží se totiž neřídí logikou ani jasným motivem. Studie publikovaná v časopise Psychiatric Research and Clinical Practice se pokusila vytvořit stupnici sebehodnocení, která by tento vzorec chování pomohla lépe měřit.
Účastníci studie hodnotili, nakolik souhlasí s následujícími tvrzeními:
- Mé lhaní zhoršilo mé pracovní, osobní nebo finanční vztahy.
- Kvůli svému lhaní často zažívám potíže.
- Moje lži ohrozily mě nebo druhé.
- Nedokážu své lhaní ovládat.
- Po lži cítím úlevu nebo se sníží má úzkost.
- Moje lži mají tendenci se s časem nabalovat.
- Většina mých lží nemá žádný konkrétní důvod.
Výzkum odhalil, že lidé s patologickým sklonem ke lhaní čelí výrazně větším problémům v oblasti emocí, vztahů, financí i právních záležitostí. Sami často uvádějí, že jejich chování má vážné osobní následky a že lhaní je pro ně obtížně ovladatelný impuls. Tento vzorec chování zásadně narušuje důvěru a ztěžuje vytváření i udržování skutečných vztahů. Neustálé překrucování reality vede k úzkosti, napětí a pocitu izolace, protože člověk se stále více zaplétá do vlastní sítě nepravd. V krajních případech může patologické lhaní vyústit ve finanční či právní potíže, což jen prohlubuje psychickou i sociální zátěž. Rozpoznání a pojmenování tohoto problému je proto klíčovým krokem k obnovení rovnováhy, důvěry a autentičtějšího života.
Na spektru lhaní je patologické lhaní spíše výjimkou než pravidlem. Zatímco občasná neupřímnost je běžná, patologické lhaní je časté, nekontrolovatelné a může vážně narušovat život a vztahy. O každém, kdo lže, nemůžeme tvrdit, že je patologický lhář. Lidé, kteří tímto způsobem jednají, nejsou nutně zlí a často svým chováním škodí také sami sobě. Díky výzkumu dnes lépe rozpoznáme, kdy lhaní překračuje běžné hranice a stává se skutečným problémem, který potřebuje spíše pochopení a podporu.
