Muzikant Roman Holý: Nemám rád žvanění o hudbě
Pokud chcete, aby se hudební projekt co nejvíce přiblížil dokonalosti, doufejte, že na něm bude dělat Roman Holý. K rozhovoru svolil v době, kdy vycházelo nové album J.A.R., začínal mu kolotoč letních festivalů a nebylo úplně lehké ho dohnat. Ale podařilo se a stálo to za to!
Kdo je Roman Holý nejvíc? Praotec českého funku, buran ze Sušice, nebo vášnivý sběratel?
Ode všeho trochu, asi nejvíc buran ze Sušice. Víte o tom, že i ti největší sympaťáci světa svoji skromnost a takovou tu obyčejnou lidskost velmi dovedně hrají a hodně svého času věnují budování svého uspokojivého mediálního obrazu? Často jsou to sebestřední pitomci, což je částečně i můj případ. Přece si nemyslíte, že bych se s velkou sbírkou exilové literatury a svázanými prvními pětadvaceti ročníky ABC opravdu považoval za burana… Nebo?
S tím buranem narážím na váš song ze sólového alba Strážce klidu Vol. 1. Na něm jste porušil svoje předsevzetí, že nikdy nebudete sólově zpívat. Co tento záměr zlomilo?
Nikdy jsem takové předsevzetí neměl, proč taky? Jsem skladatel a hráč na hudební nástroje a k tomu velmi rád zpívám. Pořád. V covidové době jsem to prostě zkusil a pár mých přátel tu mou nestabilní zpěváckou loďku postrčilo na moře tím, že mi dodali patřičné sebevědomí. Je obrovský rozdíl mezi členem kapely a sólovým zpěvákem, na kterého je upřena největší pozornost.
Byla to prý vaše maminka, která říkala, že nejlepší hlas ze všech zpěváků a členů kapel, ve kterých jste působil, máte vy. Přijde tedy Strážce klidu Vol. 2?
Maminka má vždycky pravdu, to přece víte. Ano, přijde tedy Strážce klidu Vol. 2. To natáčení mě tak moc bavilo, že mám často pocit, že už ani nic jiného dělat nechci. Čirá radost. Desku už mám rozpracovanou a opuštěné hospodyně se mají na co těšit.
Jaké to bylo psát album jen sám pro sebe, ne pro Monkey Business nebo J.A.R.? Bylo v tom víc svobody, nebo naopak nejistoty, že nemáte ty „druhé oči“?
Bylo to nejlepší! Totální svoboda, nikomu jsem nemusel nic vysvětlovat ani nikoho přesvědčovat… Oproti natáčení poslední desky J.A.R., které bylo velmi vysilující a únavné, byla má deska něco jako pobíhání s polonahými děvčaty v saténových pyžámkáchch po nejjemnějším sytě zeleném mechu lesní mýtiny.
Říkal jste o sobě, že jste „nesnesitelně náročnej, v hudbě velmi přísnej, až vám to leze na nervy“. Lezl jste si na nervy i v tomto případě?
Spíš jsem myslel na živé koncerty, které velmi často navštěvuji… Asi brzy přestanu, protože na všem vidím nějakou chybu. To mě ničí, ale nemohu si pomoci. Ale sám sobě si samozřejmě také lezu na nervy. To je celoživotní práce a boj, naučit se mít alespoň trochu rád.
Vy jste ono album psal v období lockdownu, tedy v době, kdy jste nesměli koncertovat a kdy se vám rozpadl dvacetiletý vztah s partnerkou, se kterou máte děti. Pomáhala vám tvorba se nějak „zahojit“? Byla to určitá forma terapie?
Vzletná slova jsou k ničemu. Málem jsem chcípnul, ostatně jako miliony dalších účastníků téhle taškařice zvané život. Nehráli jsme, měli jsme najednou moře času a já byl sám. Buď jsem se mohl uchlastat, nebo usouložit s převoznicemi, či ubrečet dosucha. Tak jsem tvořil, zpíval a nahrával. Co tě nezabije, to tě zmrzačí.
Jak dalece se u hudebníka s celoživotní praxí odráží osobní situace do psaní songů? Přesněji, je vůbec možné to odfiltrovat?
Proč by to někdo filtroval? To je, myslím, to nejpodstatnější, otisknout osobní situace a postoje skladatele do písničky. Říká se tomu autenticita, uvěřitelnost, osobitost. Velmi cenné vlastnosti, které já v hudbě vždy hledám a ne vždy nacházím.
Vypadáte jako celoživotní optimista s absolutně pozitivním přístupem. Jde se to nějak naučit, nebo to musíte mít v sobě?
S tím se bohužel musíte narodit, tohle se dá natrénovat velmi obtížně. Je velkou výhodou být přehnaným optimistou již od dětství, protože život nám všem neustále nakládá do batohu velmi těžké, ostré cihly, které se velmi těžce nesou. A depkař od přírody má ten tlumok ještě daleko těžší.
Současně ale na mě působíte hodně citlivě, skromně, mám pocit, že nechcete mluvit o banalitách, ale o tématech, která, jak jste řekl v jednom rozhovoru, vás svírají. Předpokládám, že takovým velkým tématem je ruská agrese na Ukrajině. Dokážete si i v tomto případě udržet optimismus?
Nemám rád žvanění o hudbě. Ta se má poslouchat. Hodně nahlas. I mě vždycky na rozhovorech s muzikanty bavila víc jiná témata. Téma současné války je hodně bolavé… Žil jsem docela dlouho za socialismu a něco vím o ruské zálibě mučit a týrat okolní národy. Že to ovšem zkusí v roce 2014 a v únoru loňského roku a nikdo na světě jim v podstatě za to nemůže ani neumí zpřerážet ruce, protože oni nerespektují opravdu nic, je opravdu silně znepokojivé. Slovo optimismus je z říše sci-fi , bohužel.
Mluvíte o sobě jako o „havlistovi“, věříte bezmezně, že pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí?
Bezmezně je moc krásný slovo, to je vlastně nekonečně. Tak tolik tomu určitě nevěřím. Myslím si, možná to je spíše moje zbožné přání, že dobro to zlo většinou na chvilku porazí na váze jen o pár zrnek písku. My lidé jsme velmi nebezpečné, zákeřné bytosti disponující celou řadou kamuflážních dovedností. Zvířecí svět je samozřejmě krutý, ten náš je, myslím, ale nesrovnatelně krutější.
Jak to v sobě vydolovat a jak tomu vítězství pomoci v době zmítané válkou, nástupem extremistických názorů, ekonomické a hlavně ekologické krize? Máte na to nějaký recept, který vám osobně pomáhá?
Ano, mám. Je to mix ledového piva a marihuany z Holandska. Tato dvojkombinace vám spolehlivě prozáří vaše krizové dny. Co velmi pomáhá, je hodně souložit a pravidelně kakat.
V jednom z rozhovorů jste v odpovědi na otázku, zda byste šel do soutěže StarDance, kde se už vystřídala téměř celá vaše kapela, říkal, že „Česká televize je čiré zlo. Opravdu není součástí mého programu.“ Proč?
Z mnoha důvodů. Vadí mi na ní v podstatě všechno. Vůbec ji nesleduji, a ona mě přesto nutí jí každý měsíc platit. Nepřijatelné. Nemůžete si dobrovolně vybrat. Za peníze nás, zhusta nedobrovolných poplatníků, vyrábí velmi často zcela zhovadilé pořady. Proč proboha točí stále dokola kriminální seriály, které nesplňují základní parametry žánru? Proč vysílá reklamy? Je rok 2023 a furt se točí AZ kvíz. Důvodů je mnoho.
Jaká média pro vás představují dobro, jsou vůbec taková?
Jediné médium, které představuje absolutní dobro, je od nepaměti časopis Čtyřlístek.
V Praze se na konci června konal festival Metronome Prague, jehož letošním tématem byla odvaha. Co je pro vás osobně symbolem odvahy?
Vydat se do Egypta bez zásoby vlhčených kapesníků, jít na koncert českého hip hopu, pustit si dobrovolně Českou televizi. Koukat na fotbalové zápasy Sparty a používat český řepkový olej. Je toho víc.
Je něco, na co byste odvahu neměl a chtěl byste ji mít?
Určitě. Vždy jsem chtěl skákat padákem, tatík byl v tomhle mistr, bojím se však výšek. Chtěl bych také zkusit být na měsíc ženou, ale na operaci a následnou modelaci vagíny odvahu nemám.
Měl jste odvahu ve 14 letech odjet do Prahy na konzervatoř, založit desítky kapel a hudebních projektů, Jste workoholik, nebo umíte odpočívat?
Odpočívám neustále. Moje práce je relax a jsem za to vděčný. Lidé kolem mě mají pocit, že jsem workoholik, ale není to pravda. Spíš už lépe umím neztrácet čas zbytečnostmi. Oddělit podstatné od nepodstatného. Vybrat si přátele a spolupracovníky, se kterými budu trávit pěkné chvíle.
Jak to máte se stresem? Pro mnoho lidí včetně umělců nutnost vystoupit před tisícový dav představuje noční můru.
To mě tedy nestresuje, byť celou řadu mých kolegů ano. To už jsem si odbyl coby desetiletý recitátor a pionýr, který se probil až do finále Puškinova památníku. Mé mimořádně procítěné pokrokové verše přednášené většinou před celou základní školou ve Smetanově sále, mě dost zocelily.
Jak se váš přístup k veřejnému vystupování měnil v průběhu let? Platí, že si člověk prostě zvykne?
Když jsem hrál divadlo, měl jsem trému obrovskou. Vzpomínám si na své absolventské představení Vančurovy Josefíny. Hrál jsem tenkrát na konzervatoři hlavní roli a hrozivě jsem se styděl. Úplně nejvíc pochopitelně před svojí maminkou, která mě svatosvatě odpřísáhla, že na premiéru nepřijede. Až možná na nějakou pozdější reprízu, až si vše sedne. Vidím se jak dnes, jak s bolením břicha a průjmem šmíruju přes dírku v oponě plnící se Žižovské divadlo a v tom… Matka sedí v první řadě a brousí si zuby! Zážitek srovnatelný s kousnutím kobry.
Abych se ještě vrátila k mé úplně první otázce, sbíráte ohromné množství věcí – japonské hračky na baterky, modely Matchbox, originální ilustrace z knih a časopisů vašeho dětství, knihy, které vyšly v nakladatelství ’68 Publishers a mnoho dalších. Odkud se vaše sběratelská vášeň vzala?
Vlastně mě potkala už v dětství a já jen nepřestal a nedospěl… Se Čtyřlístky a známkami Ras Al Khaima jsem začal a pokračuji dodnes. To samé platí o modelech Matchbox. No a k tomu jsem přidal dalších asi dvacet sběratelských oblastí svého zájmu.
Jde víc o ten proces hledání, shánění, dolování, nebo jste nejspokojenější, když pak máte tu věc na očích u sebe doma.
Proces horečnatého shánění je samozřejmě daleko zábavnější. Zajímají mě většinou velmi obtížně sehnatelné kousky, právě se věnuji kompletování stavebnic formule 1 japonské firmy Tamiya. Jsou vyrobené kolem roku 1973 a já je sbírám nesestavené, což není úplně lehké. Spíš nemožné. O to víc jsem hnán neuhasitelnou touhou.
Když se ještě zastavím u toho „doma“, žijete částečně v Praze a částečně v Sušici. Co vám dává Šumava, co Praha neumí, a naopak?
Mám upřímný pocit, že žiju na nejlepších místech planety. Čím více cestuji, tím víc si to uvědomuji. Od jara do podzimu neznám krásnější kouty, než na Šumavě. Kombinace šťavnatých lesů bez jediného zvířete, které by vás ohrožovalo, s průzračnou vodou Vydry, Křemelné a Otavy, je pro mě velmi přitažlivá. Podzim a zima je lepší v Praze. Magické divoké Praze, která se sice od dob mých studií dramaticky proměnila, avšak stále má co nabídnou a nádherně vás spolknout.
ROMAN HOLÝ
Jeden z nejvýraznějších českých hudebníků, skladatel, zpěvák, producent, frontman skupin J.A.R. a Monkey Business. Narodil se v Sušici, kde, střídavě s Prahou, žije. Založil také projekt Sexy Dancers, kapelu Neruda a nahrál sólové album Strážce klidu vol.1. V České televizi moderoval pořad Kinobox. Je také autorem hudby k několika televizním a celovečerním filmům.
