Radost z pohybu bez ohledu na věk, průpravu i tělesné proporce? To je sofistikovaný balet

Možná jste o tom snili, ale neměli odvahu nebo příležitost. Možná vás zaujaly módní kousky v baletním stylu, ve kterých jedou i oděvní řetězce, a dostali jste nápad. Možná jste chtěli zkusit něco dynamičtějšího, než je jóga a pilates. A možná jste ve své podstatě rebelové, kteří si ve fitku rozbalí oplatku plnou tuků a rychlých cukrů, protože někde v podvědomí touží po sofi stikovanějším pohybu i prostředí. Pak klidně propadněte baletománii. „Že je klasický tanec umělecká disciplína pro děti a mladé, kterým láme těla, je jen předsudek, jděte do toho. Během tréninku se předsudky poměrně rychle rozptýlí,“ říká propagátorka baletu pro dospělé, činitelka italské Národní asociace učitelů tance a římská tanečnice Letizia Piccione. A není sama.

Svět klasického tance se doširoka otevírá veřejnosti, v zahraničí i v Česku. Lekce pro dospělé dnes pořádá jedno baletní studio za druhým, je to vidět ve všech velkým městech. V Olomouci navíc toto umění dopřávají i handicapovaným, občanské sdružení Balet Globa se pod vedením tanečnice Moniky Globa Bernovské stalo díky představení Duše velmi známým. Jistě, jde o balet terapeutický, z něhož se mohou těšit i lidé na invalidním vozíku, ale pořád je to balet. Ladný pohyb, krásná hudba, sen.

Tito mohou k tyči

Lidé přicházejí na to, jak fantastický pohyb jim to dává, jak trénink zlepšuje jejich držení těla a zklidňuje psychiku. „Nejste na něj staří, ani neschopní,“ obrací se směrem ke starším frekventantům Letizia. 30, 50, 70 let – věk nerozhoduje. Balet je nádherné umění dostupné pro každého. Pokud trénujete pod zkušeným vedením, je to rovnocenná alternativa jakéhokoli cvičení. Zapojíte v něm všechny svaly, protáhnete veškeré vazy, rozpohybujete klouby, zapotíte se, zklidníte se i nabudíte. Pořád je to málo? Tanec posiluje kardiovaskulární systém, rovnováhu, koordinaci pohybů, správné dýchání. V poslední době navíc přestává být vyloženě holčičí záležitostí, do kurzů baletu se hlásí i muži. A samozřejmě, dodává ladnost pohybům. A ještě se cítíte jako aristokrati.

Těla jsou různá, ale společnost se to bude učit ještě dlouho

Branky, body, kokoti: Ženy krásné a pevné jako přírodní dlažba a hladové prase navrch! • Blesk pro ženy/Martin Mol

„Nezapomeňte, že je to pohyb, který nemají rády civilizační nemoci,“ zdůrazňuje Letizia. „Typická cvičení u tyče jsou užitečná pro ty, kdo trpívají bolestmi zad způsobenými nesprávným držením těla. Učí nás používat svaly správným způsobem a zbavit zbytečné bolesti.“ To nejdůležitější, co má člověk před vstupem do sálu udělat, je promluvit si o svých zdravotních obtížích a omezeních s lektorem. Otevřeně. Jednak spousta věcí „praskne“, už jen jak se postaví k tyči, jednak profesionál dokáže cvičení ohlídat a korigovat podle potřeb klientů. Upřímnost je nejlepší způsob, jak si svůj sen o baletu užít. Je to také odpověď na otázku, kdo může vplout do tanečního sálu.

Trénink s příběhem

S Letizií Piccione souzní zakladatelka jedné z prvních baletních škol, které v Česku začaly s lekcemi pro dospělé, dnes už legendární sólistka baletu Národního divadla Adéla Pollertová. Jestli někdo taneční průpravě dospělých neprofesionálů v Česku rozumí a má s ní bohaté zkušenosti, pak je to právě ona. „Balet bych doporučila všem bez rozdílu věku a postavy. Důležité také je, že člověk, který sám se sebou něco řeší, ale něco pro sebe udělá a jde tomu naproti, se po tréninku cítí dobře. Mám teď v kurzech dámy i několik pánů od 30 do 75 let a všichni fungují jako tým. Záleží na pedagogovi, zda vytvoří v hodině podporující atmosféru, aby se nikdo necítil špatně. Pokud to umí a dává lidem upřímně najevo, jak je fantastické, že sem vůbec přišli, je to radost pro všechny.

A víte co? Tréninky s dospělými klienty miluju!“ natěšeně vypráví charismatická žena, která má kromě všeho ostatního jeden dar od boha – dokáže strhnout a nadchnout lidi. Její baletní dílny pro širokou veřejnost v Národním divadle jsou mezi milovníky baletu legendou. Adéliny hodiny nejsou jen o samotném tréninku, přibližuje v nich kouzlo baletního světa. „Řeknu zajímavost, historku, něco poodkryju, zlepší se atmosféra a lidé si lépe zapamatují, co je chci naučit. Když jim vyprávím o tom, jakého efektu docílil mimořádně nadaný tanečník Ludvík IX. tím, že si na přezky bot a také na dlaně v rukavicích umístil zrcátka, snadno si zapamatují pravidlo, že ruce při baletu máte vždycky před tělem, a nikdy za ním,“ popisuje.

Úlevu přináší řád

Adéla Pollertová otevřeně říká, že „novinky“ při tréninku nemá příliš ráda, aby balet zůstal baletem, měl by se držet v klasických mezích a hodiny jednoduše přizpůsobovat možnostem lidí, kteří na ně přijdou. Musí se počítat s dodržováním pravidel a počítat s disciplínou, aby z tréninku něco bylo. „Balet má ostrá pravidla, je to buď, anebo, pohyb neokecáte. A řekla bych, že to si lidé užívají, vědí, co se po nich chce, je jim vše jasné,“ vysvětluje Adéla, a má to logiku. V baletním sále prostě pustíte venkovní chaos. A to, že nemusíte řešit nic jiného, než své tělo, je úlevné. „Zpočátku klientům vysvětlujeme řadu nepsaných pravidel, například, že se nevstupuje do sálu, když hraje hudba. To je naprostý základ, aby hodiny probíhaly plynule, nikdo nikoho zbytečně nerušil a lidé se mohli soustředit,“ dodává. Významným bonusem pak je, že v hodinách dospělých neprofesionálů odpadá rivalita dětských kolektivů. Tady už nejde o soutěž, ani ambici dostat se na baletní školu a tančit Labutí jezero.

Jde se do sálu

Ten, kdo vkročil do baletního sálu poprvé, zažívá okouzlení a tak trochu tomu nevěří. Opravdu jsem tady? Užívá si to jako by byl ve filmu. Tyče a zrcadla, krásná hudba, to je opravdu pro mě? „Většina klientů se zpočátku do zrcadel nedívá, není si sebou jistá, vidí na svém těle chyby. Já jim říkám, no a co, nikdo nemáme ideální figuru a ani já už neotočím nohu kolem krku jako šálu,“ podotýká Adéla, a vy ji při pohledu na ni můžete jen vybídnout, ať neprovokuje. „To je vždycky individuální pohled,“ směje se a potvrzuje předpoklad, že řada lidí zhubne nejen díky pravidelnému cvičení, ale i zrcadlové stěně. Navíc už je dost rozumná na to, aby se netýrala drastickými dietami. Půl grapefruitu, jogurt a krabička cigaret prostě není její strategie. Dobře, ale co čekat, když se rozkoukáme a uvěříme, že jsme opravdu v baletním sále? „Každá hodina začíná pomalu, já to tak chci. Začátečníci začínají rozcvičením na zemi, protažením, cviky z jógy, pak teprve přistupují k tyči. Pokročilejší začínají pomalými pohyby u tyče. Léta vždycky stejně. Pro mě osobně jsou hrozně důležité předehry, jak v opeře a baletu, tak v životě. Při známé předehře se uklidníte, vypnete, naladíte se. Pomalu vám dojíždí rozdivočený mozek. U protažení na zemi ještě trochu můžete přemýšlet, ale jakmile přejdete k tyči, vnímáte jen pedagoga.