Komentář: Když máma s tátou (ne)vedou syna k povinnostem
„Jestli jsem za něco na svoji tchyni fakt naštvaná, tak za to, že Marka nenaučila uklízet. Co uklízet, alespoň uklízet po sobě! To by úplně stačilo,“ vyhrkla na mě z ničeho nic kamarádka Vanesa. Ačkoli hovor pokračoval dál, tahle věta se mnou několik dní zůstala. Nikdy mě nenapadlo obviňovat matku partnera za to, že on něco neumí. Je to vůbec fér?
Nebudu vás napínat, došla jsem k závěru, že ano. Ale od začátku. Výkřik Vanesy mě zaujal natolik, že jsem se začala ptát kolem sebe. Nejdřív jen žen. Je něco, týkajícího se výchovy tvého muže, co bys vyčetla tchyni? Světe, div se, po krátkém zamyšlení, a někdy neproběhlo ani to, byly odpovědi velmi podobné. Daly by se shrnout na škále od, „že mu dělala celej život služku a neumí po sobě kolikrát ani zanechat čistý záchod“ až po „mohla ho vést trochu víc k péči o domácnost“. Největším překvapením pro mě bylo, že spory ohledně úklidu trápí i vztahy, o kterých jsem přesvědčená, alespoň do té míry, do které do nich vidím, že jsou velmi spokojené. Šla jsem proto dál a stejnou otázku položila mužům. Faktem je, že v podstatě všem trvalo podstatně déle než ženám otázku pochopit. Takže rozhovor probíhal následovně.
„Je něco, co bys vyčetl tchyni, něco, co mohla udělat jinak při výchově tvé ženy?“ „Co?“ „Jestli si myslíš, že je něco, na co mohla tvoje tchyně klást větší důraz při výchově tvé ženy.“ „Asi ne, proč? Co to je za otázku?“ Možná se usmíváte. Možná se pohoršujete, že stereotypizuji, ale není tomu tak.
Muži nás zkrátka berou takové, jaké jsme. Jistěže vidí chyby, vnímají je, ale jako naše chyby. Naše vlastní osobnostní rysy, povahy a charaktery, se kterými bychom měly pohnout my samy. Zatímco ženy vidí na mužích věci, za které viní jejich matky. Začíná to u uklízení, ale problém je to mnohem komplexnější.
Je pravdou, že pokud se podívám zpětně, na výchovu v osmdesátých, devadesátých a nultých letech, výchova dívek a chlapců se lišila. Alespoň u nás, na malém městě na jižní Moravě. Od kluků se čekal výkon, nejlépe fyzický. Pokud jste byl jako kluk úspěšný ve sportu, nemusel jste už nic. Ve škole to brali tak, že jste přece budoucí úspěšný sportovec, doma jste toho moc nemusel dělat, až na občasné vynesení smetí, protože jste přece budoucí úspěšný sportovec… a tak dále, a tak dále. Já sama mám kolem sebe dodnes několik lidí, kteří přesně takto vyrostli, není to zlehčování ani výmysl.
Oproti tomu, když jste byla úspěšná holka ve sportu, což například já jsem byla na celorepublikové úrovni, věděla jsem, že „to prádlo se, Lei, samo neudělá“. Dost často jsem slýchala o tom, že je potřeba se učit, protože stačí jeden úraz a člověk má po kariéře, co s ním potom bez školy. Sousedovic Láďa, který byl hokejista, tohle nikdy neslyšel.
Tímto způsobem vyrostla jedna, možná dvě generace mužů, kteří nemají nejmenší tušení, co péče o domácnost obnáší. Byli opečováváni, a stejně jako jejich otcové neumějí ani zapnout pračku. Jenže je tady naprosto zásadní rozdíl. A to jsme my, ženy. Protože zároveň vyrostla generace žen, kterým takováto zhýčkanost chlapečků maminkami vadí.
Sama v mnoha otázkách rodičovství tápu, přehodnocuji, občas bojuji, ale jedno vím jistě. Svého syna chci vychovat tak, aby se o sebe uměl postarat, myšleno v rámci domácích prací, aby viděl neviditelné práce, které doma děláme. Je to ostatně cesta k tomu, aby si našel silnou ženu, která mu bude do života partnerkou. Ne neviditelnou uklízečkou.
Komentář vyšel v časopise Moje psychologie 3/24
