Jitka Schneiderová: Herectví je emočně náročné, terapie pomůže

Jitka Schneiderová

Jitka Schneiderová Zdroj: David Turecký

Těžko se mi věřilo tomu, že Jitka Schneiderová se na filmovém plátně, divadelních prknech a televizních obrazovkách objevuje už třicet let. Vždyť je to teprve nedávno, co jsem ji hltala jako Hanku v Samotářích, kultovním filmu mé puberty. A navíc se od té doby, alespoň vizuálně, moc nezměnila. Jak se stalo, že ji na sociálních sítích sledují desítky tisíc lidí, a jaký má vztah k terapeutům?

Letos jste oslavila padesátiny. Vnímala jste je jako životní mezník, nebo to pro vás byly narozeniny jako každé jiné?

Neřekla bych, že to byl přímo mezník. Ale asi měsíc před narozeninami přišel okamžik, kdy jsem začala trošku rekapitulovat, co jsem do té doby v životě zažila, co bylo zásadní v dobrém i ve zlém. Udělala jsem si obrázek o tom, co bylo, a přemýšlela, co bych chtěla dál. Protože je fakt, že už je to půlka života.

Máte za sebou kultovní film, skvělé divadelní role, s organizací Hledáme rodiče se vám podařilo dosáhnout toho, že od roku 2025 nebudou děti mladší tří let umisťovány do ústavní péče. Nemáte už v podstatě splněno?

V posledních měsících jsem měla chvíle, kdy jsem si říkala, že není potřeba nic dokazovat ani sobě, ani okolí, že něco pěknýho za mnou v práci je a už jsem velká holka. A zároveň jsem si musela přiznat, že mě láká se ještě někam posunout, naučit se a zažít něco nového, jak v divadle, tak při natáčení. Problém je v tom, že já sama si role nevytvářím. My herci obecně čekáme, kdo nás osloví a s čím přijde. Takže jsem otevřená úplně všemu, ale už si můžu dovolit zamyslet se i nad tím, co by mi dělalo dobře a co ne, kde chci být a kde být nechci.

Kde chcete, nebo nechcete být, máte jasně dané, nebo se rozhodujete až podle nabídky?

Dávám si čas na promyšlenou a také na to, abych zjistila víc detailů. Potřebuji to nejdřív prozkoumat. Podvědomě si víc vážím svého času a umím si ho i trochu šetřit.

Už jsme se dotkly toho, že jste roky ambasadorkou organizace Hledáme rodiče. Proč jste se rozhodla na tuhle nabídku kývnout?

Dostala jsem se k tomu tak, jak se k takovým spolupracím podle mě dostáváme všichni, kdo jsme nějakým způsobem známí. Jsem hluboce přesvědčená, že je strašně důležité ten pomyslný úspěch nějakým způsobem vracet, pomáhat společnosti, být prospěšná, užitečná. Asi před jedenácti lety mě oslovila Gabriela Lachoutová, jestli bych nechtěla podpořit projekt „Odsouzeni“, který se týkal ústavní péče, a neskutečně si to sedlo. Naladily jsme se na sebe, mně se moc líbilo, jakým způsobem v charitě pracují. Není to jen o emoci a páchání dobra, ale je naprosto zásadní být efektivní, mít promyšlený výzkum, komunikovat s odborníky nejen u nás, ale i ve světě, transparentně nakládat s penězi. Jsem šťastná, že tam s nimi už roky můžu být, je to pro mě obrovský životní bonus a jsem za něj vděčná.

Vy sama jste během svého ambasadorství o pěstounské péči někdy uvažovala?

Člověka se všechny příběhy, které poslouchá, hodně dotýkají a občas mám chvíle, kdy nad tím přemýšlím, ale jestli to bude, nebo nebude, to vám teď neřeknu. Tahle otázka je pro mě velmi intimní.

Mluvila jste o příbězích, které se k vám díky tomu dostávají. V současné době sněmovna opět projednává zákon o manželství pro všechny, kde zaznívají i argumenty týkající se adopce stejnopohlavními páry. Jak se k této otázce stavíte?

Aby se člověk stal adoptivním rodičem nebo pěstounem, musí projít opravdu drsným a náročným kolečkem, při kterém prokazuje, že je vhodným adeptem. U nás jsou mechanismy ověřování velmi přísné, takže pokud je člověk splní, je to to jediné, na čem záleží. Pokud tímto kolečkem projde i gayský nebo lesbický pár (některé znám osobně ), věřte, že budou skvělí rodiče, kteří poskytnou jednu náruč, lásku, domov a bezpečí dvou lidí, kteří dítě milují.

Na televizních obrazovkách vás diváci mohou vidět v nekonečném seriálu Ulice, v roli koučky Julie Papežové, která se z původně sympatické ženy mění v šarlatánku, co z lidí tahá peníze. Hraje se vám dobře?

Mrchy a negativní postavy se obecně hrají dobře. Ale musím přiznat, že z téhle konkrétní postavy mi občas bylo špatně. Moje texty byly docela náročné, částečně odborné a dost hnusné. Občas jsem se přistihla při tom, že je mi z té ženy fakt psychicky divně.

Video placeholde
Jitka Schneiderová coby Julie Papežová končí v seriálu Ulice. • TV Nova

Upřímně, mně taky. Přišla jste mi vyloženě odporná.

Chápu. Od začátku jsem ji vědomě hrála velmi laskavě, protože manipulátoři a falešní guruové se takto často chovají, což jsem se tam pokoušela dostat. Takže jestli jsem v té roli odporná, tak vám moc děkuju. To je pro herečku poklona a já jen doufám, že diváci chápou, že scénář nepíšu a jen hraju postavu. Je to moje práce.

Setkala jste se s tím, že by vás někdo konfrontoval právě kvůli téhle roli?

Osobně ne, ale od jednoho člověka mi přišly printscreeny právě nějakých šílených vět, které jsem měla ve scénáři, s komentářem, že jsem příšerná. To je vlastně fajn, protože to znamená, že se mi povedlo ji zahrát dobře, že to v lidech vyvolalo nepříjemný emoce. Manipulace mé postavy se postupně zvětšuje do obrovských rozměrů. Tu roli jsem vzala hlavně proto, že oceňuji, jak tvůrčí tým Ulice nenásilně edukuje společnost právě přes závažná témata, která rezonují ve společnosti. Moje linka se zabývá panickými atakami, které má po covidové pandemii spousta lidí. V seriálu už řešili alkoholismus, šikanu, otázky rasismu a LGBTQ lidí a podobně, což je za mě skvělé. Každodenní díly mají velkou sledovanost.

Vy sama jste někdy byla u takového kouče nebo terapeuta?

V první řadě je důležité říct, že, proboha, ne všichni terapeuti jsou špatní a že chodit na terapii je naprosto v pořádku. Já sama si čas od času chodím povídat s terapeutem, protože chci být lepším člověkem, chci se na stáří cítit fajn a vím, že pro to musím něco udělat. Někdy je složité se v některých věcech vyznat, moje práce je emočně náročná a tlak někdy obrovský. Měli byste plnit očekávání režiséra, výkonné produkce, scenáristů, diváků, a ve výsledku je přece nemožné je splnit všechna.

Myslela jsem, že na vás je jen naplnit očekávání režiséra a zbytek už je na něm.

No dobře, ale vy nikdy nevíte, jak to bude probíhat. Jestli to hrajete správně, potkáte se s dobrým režisérem na stejné vlně, vkusu a vizi, jak má výsledek vypadat. Jestli jste divákům sympatická, nebo jestli vás odsoudí, přestože vás každý vidí ve svém úhlu pohledu, který se mu zrovna hodí. Je toho hodně a od toho jsou právě dobré terapie. Takže znovu opakuji, moje postava v Ulici opravdu ukazuje extrém, manipulativní, v oboru nevzdělanou osobu, která využívá lidi v okamžiku jejich slabosti, když jsou nejzranitelnější a hledají pomoc. Ale vystudovaní terapeuti s patřičným odborným výcvikem nebo psychologové jsou skvělí a opravdu vám dokážou pomoct.

Byla to vaše první role v nekonečném seriálu. Jak se vám naskakovalo do projektu, který běží už bezmála dvacet let?

Rozdíl oproti jiným natáčením je v tom, že se jede v mnohem rychlejším tempu. Také se to natáčí v dekoracích, takže máte jen omezené možnosti záběrů a úhlů, které můžete vymyslet. Ale ta práce samotná je velmi podobná. Setkala jsem se s fajn týmem. Obdivuji je, že spolu drží už roky, je to náročné a mně popravdě tato několikaměsíční zkušenost stačila.

Jitka SchneiderováJitka Schneiderová | David Turecký

Jak těžké je pro vás dostávat se podobným postavám do hlavy? Musíte je ze sebe někdy psychicky setřepávat?

Hraji už třicet let, takže mám dost zkušeností, ale někdy to opravdu potřeba je. Záleží, jak moc mám unavenou duši a psychiku. Protože když jste odpočatí nebo nemáte náročné období, tak je to všechno snadnější. Ale když zkoušíte v divadle, točíte show a do toho natáčíte ještě jiný projekt, je to výrazně náročnější. U herců to tak bohužel bývá, že buď nemáte do čeho píchnout, nebo se děje všechno naráz. A vy nechcete odmítat hezkou práci, protože když jste na volné noze, tak nevíte, co bude za půl roku. Takže někdy máme období, kdy je velký přetlak, energii už není moc kde brát, to se pak podobné postavy setřepávají hůř. Ale myslím, že všichni už máme za ty roky svoje mechanismy, které nám s tím pomáhají. Nechci to prožívat, protože jsou mnohem náročnější a důležitější práce, než je herectví, ale pravda je, že v mé profesi je potřeba si udržovat zdravou psychiku.

Takže je důležité si občas u terapeuta takzvaně vylít kyblík?

Spíš bych řekla utřídit si emoce a pohledy na situace, které vám nejsou příjemné. Srovnat si, co prožívám, na co dávám důraz a proč ho dávám zrovna tomuhle, jestli by třeba nebylo lepší se na to vyprdnout. A naopak občas zjistím, že něco potřebuji víc, třeba pro svůj soukromý život, který je pro mě oporou. Když mám zdravé a klidné soukromí, tak se mi i líp pracuje.

Vy sama jste kdysi uvažovala o studiu dětské psychologie. Proč to nakonec nevyšlo?

Protože jsem předtím šla ze srandy na přijímačky na JAMU. Na uměleckých školách se dělají přijímačky už v únoru, takže mi v březnu řekli, že jsem přijatá. Teprve potom mě čekala maturita.

Takže jste se na psychologii už ani nepřihlásila?

Říkala jsem si, že to zkusím za rok, protože jsem byla přesvědčená, že mě z herectví „vylejou“. Byla jsem úplná amatérka a společně se mnou se tam hlásily a studovaly děti herců nebo děti, co chodily odmalička do dramaťáku. Moje jediná zkušenost byla, že jsem recitovala ve školce a na základce. Ale nevyhodili mě, tak už jsem tam zůstala.

S hercem Davidem Švehlíkem máte sedmnáctiletou dceru. Snažíte se jí předat i zkušenosti z oblasti psychohygieny?

Snažím se o to. Odmala si spolu hodně povídáme a jsme si velmi blízké, rozumíme si. Ukázalo se to i v pubertě, kterou Sofie prakticky neměla. Je to hodně i o nás, rodičích, musíme se snažit chápat, v jakém období naše děti zrovna jsou, připustit si to a umět couvnout. Vždycky, když jsem v tomto období hormonální bouře dospívání chtěla s dcerou něco řešit, ale viděla jsem na ní její rozpoložení, vědomě jsem si řekla, že teď ne. Že to musím nechat být, odstoupit, couvnout a mlčet. Maximálně jsem se jí zeptala, jestli nechce polívku. A ono se mi to vrátilo. Myslím si, že je vděčná, že jsem ji nikdy do ničeho netlačila a nevršila jsem nevyžádané rady.

Pozorujete, že by se v něčem zásadně lišilo vaše dospívání od dospívání dcery? Má to dnešní generace složitější?

Nabízí se říct, že má. Rozhodně to tak vypadá. My jsme neměli telefony, sociální sítě ani tolik vjemů, žili jsme si v partách, v bublinách, ve kterých nás zajímaly stejné věci. Ostatně vidím to na sobě, že ten telefon je brutální. Já jsem sice taková instagramová influencerka z leknutí, ale stejně musím sama sobě občas říkat: „Odlož to. To počká, ne?“ Vědomě se učím nechat telefon třeba půl dne doma, když na něm nemusím být.

Dokážete to?

Dokážu, ale musím si na to vzpomenout. A samozřejmě je to pro mě těžké, i když jsem dospělá. O to horší je to pro děti, které to hrozně baví, ty rychlé vjemy a zábava jsou pořád k dispozici. Přitom je ale pro dětskou psychiku strašně potřeba, aby se občas nudily, protože až když se nudí, tak na něco mohou přijít a mají pak i mnohem hlubší vjemy, než když koukají na ten příšernej TikTok. Nevím, jak to popsat, nejsem žádný rozumbrada, ani v žádném případě být nechci, ale opravdu si myslím, že v tomhle to mají složitější, než jsme měli my.

Na Instagramu vás sleduje téměř sto čtyřicet tisíc lidí. Baví vás virtuální svět?

Jak kdy. Netuším, jak dlouho u toho zůstanu. Příspěvky sdílím intuitivně. Když to nejde, zkrátka nic nepostuju, ale někdy mám období, kdy mě baví sdílet. Ať už práci, divadlo, charitu, nebo i radost z rodinného života.

Jitka SchneiderováJitka Schneiderová | David Turecký

Co byste tam nikdy nedala?

Asi taková ta přesladká partnerská videa ve stylu „je krásný den a já jsem u vody se svým chlapcem, který mě drží za ruku, mír a lásku všem“. Tohle já fakt nejsem.

Jak relaxujete?

Nejradši tak, když si s rodinou naplánujeme, že třeba za dva měsíce někam poletíme, například do Göteborgu, Amsterodamu. Nebo pojedeme do Berlína, tam to mám hodně ráda, a to těšení mě baví. Relax je pro mě už právě jen to těšení se, že vypadneme ze stereotypu, a potom odpočívám tím, že nic nedělám, jenom vnímám všechny nové věci, jako je energie cizího města, lidé v něm nebo třeba i let letadlem a hledání taxíka, který vás odveze do hotelu. Odpočívám i řízením, pustím si podcast nebo jenom tak přemýšlím. A pak samozřejmě úplně běžně jdu do kavárny s někým, koho jsem dlouho neviděla, jdu si zaběhat, se psem nebo jsem s mými nejbližšími a kamarády na chalupě, kde se nemaluju, mám na sobě tepláky a nikdo po mně nic nechce.

Tématem tohoto čísla je spánek. Co znamená pro vás? Spíte dobře?

Miluju spánek. A vlastně si dávám dost pozor, abych dobře spala. Když byla dcera miminko, budila jsem se několikrát za noc, a po dvou a půl letech jsem připomínala zombie. Tehdy jsem se stala na spánek citlivější a začala si ho víc hlídat. Už víc než čtyři roky používám aplikaci na telefonu, která mi denně měří, jak spím.

Co vám z toho vychází?

Je to pro mě takové mentální posílení. Když se ráno podívám, že jsem se kvalitně vyspala, vím, že ten den dám dobře.

Máte nějaké rituály?

Už roky piji ráno nalačno svoje odvary a teplou vodu, bez citronu. Jsou to bylinky tradiční čínské medicíny namíchané pro mě na míru. Tělo se skvěle nastartuje. Čínské medicíně věřím, mám ji na sobě i ozkoušenou a vidím výsledky. Drží mi imunitu, posiluje energii, kombinuji to s akupunkturou, výživovými doplňky, zkrátka mám celý systém věcí, které na mě fungují. Samozřejmě jsem to ale všechno začala dělat až teď ve vyšším věku, a ne ve třiceti, kdy je člověk mladej, jede z podstaty a nic moc nepotřebuje.

Na Fidlovačce ve hře Absolvent hrajete postavu paní Robinsonové, která ve spodním prádle a na jehlách svádí zajíčka v podání Daniela Krejčíka. Jak se vám to hraje?

Skvěle. To je role snů a dostala jsem ji za odměnu. Strašně mě baví hrát nešťastnou, osamocenou alkoholičku, která v zoufalosti balí mladého kluka. Musím našlapovat jemně, abych z ní neudělala karikaturu. Ta hra je ale perfektně napsaná, Natálie Deáková je výborná režisérka a skvěle nás vedla. Přesně víme, co hrajeme, a Dan je úžasný člověk a herec. Stali se z nás velmi blízcí přátelé.

Nemůžu se nezeptat ještě na jednu vaši zásadní roli, kterou je Hanka z kultovního filmu Samotáři. Od jeho natočení uplynulo už 23 let. Byla to pro vás ta role, která to všechno prokopla?

Nevím, jestli prokopla, protože po Samotářích se ohledně dalších filmových rolí vlastně nic extra nedělo, ale vnímám to tak, že jsem měla velké štěstí, že jsem do toho filmu byla obsazena. Zásadní role to pro mě určitě je a jsem za ni šťastná. A vlastně mám Samotáře čím dál radši, protože pořád fungují, což je geniální.

Fungují! Protože já jsem na film znovu koukala letos a zjistila jsem, že to nejsem schopna posoudit. Když jsem ho viděla poprvé, bylo mi asi šestnáct a byl to pro mě naprosto zlomový film, takže s ním mám spojenou i nějakou nostalgii. Zkoušela jste ho třeba pouštět dceři?

Zkoušela a bavilo ji to. Sama mi říkala, že to je skvělý, že to její generace zná taky. Hledají vztahy a úplně si s tím nevědí rady, nebo chtějí být hodně svobodní, neupoutat se na jednoho člověka a víc se spolu kamarádit. Řekla bych, že Samotáři nejsou výpovědí jedné generace, ale že se ve filmu najde každá generace dvacátníků.

Jitka SchneiderováJitka Schneiderová | David Turecký

Kdybyste měla shrnout svůj herecký život, která role pro vás byla ta nejnezapomenutelnější?

Ježíš, to nevím. Já si spíš teď vybavuju ty silné herecké osobnosti, které si mě vzaly pod křídla a vedly mě. Hana Maciuchová, Jan Kačer, Jiří Lábus, Viktor Preiss, Lenka Termerová, Jana Paulová, Jirka Schmitzer a mnoho dalších.

Říkala jste, že hodně zapomínáte, když už je po všem. Takže dotočíte nebo odehrajete derniéru a v ten moment zapomenete text?

V podstatě ano. Já se, s prominutím, nezasírám. Prožiju si to, když se to děje, tak jsem šťastná, baví mě to, mám svoje představení ráda a pak je mi líto, že to končí, to ano. Ale jakmile je konec, zapomenu a jdu dál. Mám ráda růstové myšlení, kdy nevadí, že uděláte chybu, protože se tím učíte a něco zjišťujete. To mi přijde zdravé a chtěla bych to tak mít do co nejvyššího věku. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 8/23