Pohřebka mých rodičů mě naučila se v nepříjemných pocitech nerochnit, říká herec Daniel Krejčík
Kluk z pohřebky, ze zámku, z věčně vyprodaných divadelních představení a nově také z několika televizních seriálů – herec Daniel Krejčík se smrti ani emocí nebojí, vídá je totiž odmalička.
Jsi cynik?
Myslím si, že s přibývajícím věkem jím začínám být. Dlouho jsem asi na spoustu lidí působil naivně, což souvisí s tím, jak vypadám, jaký mám hlas a jak se k lidem chovám. Snažím se ke všem přistupovat laskavě, mám pocit, že jim pak bude hloupý, aby se ke mně oni pak chovali jinak. Je to nějaká moje přirozenost, mám tuhle svoji vlastnost na sobě rád, ale čím jsem dospělejší, uvědomuju si, že má i svou druhou stránku.
Když působíte takhle laskavě, dost často to k vám přitahuje lidi, kteří mají pocit, že si vás můžou předělat k obrazu svému – jsou to asi hlavně ti, kteří vnímají laskavost u ostatních jako slabost. Takže občasný cynismus jsem si k tomu svému balíku vlastností přibral jako takovou přijatelnou formu toho, jakým způsobem před ostatními trochu ztvrdnout. Ale myslím, že už i Škvorecký říkal, že ti největší cynici jsou v podstatě nejcitlivějšími lidmi.
Není i ta tvoje naivita možná i nějaká křehkost, dobrý způsob, jak občas dosáhnout toho, co chceš, protože by od tebe nikdo nečekal ostré lokty?
Já nevím jestli jsem skutečně taková křehule, myslím, že jsem ve fi nále dost pevný člověk. Jsem asi dost citlivý, ale citlivost přece pro naši generaci neznamená slabost. Naopak. A možná i díky ní jsem se zatím bez ostrých loktů obešel. I přesto, že jsem se narodil do rodiny, která provozuje pohřební službu, neumím jít za svým cílem „přes mrtvoly“. Od svého bývalého partnera Matěje jsem se ale nicméně naučil ambicióznosti, která mi před tím vůbec nebyla přirozená.
Jak se dá naučit ambicióznosti?
Myslím, že to začalo v době, kdy jsem hodně chtěl mít rodinu a nenacházeli jsme v téhle otázce společnou řeč. Na začátku vztahu jsem si představoval, že se odstěhujeme z Prahy, kde se každý pořád za něčím honí, na vesnici na zámek, a tam bude ideální prostředí pro rodinu. Hodně jsem miloval a dokázal jsem si představit, že můj život bude spíš víc zaměřený na domov a Matěj se bude věnovat opravě zámku. Ale zřejmě jsme každý měli o životě jinou představu.
Matěj je z podstaty hodně pracovitý, ambiciózní, má spoustu profesních snů, a svoji cestu životem si představoval jinak než já. Byl jsem hodně smutný z toho, že se tenhle můj sen rozplyne, připadal jsem si hodně prázdný. A tehdy mi Matěj začal říkat, že v životě nemůžeme mít všechno a že se aspoň můžu soustředit na svou kariéru, herectví, které jsem přece tak strašně chtěl odmala dělat, a teď mi v tom snu nic nebrání. A když vám tyhle věci říká někdo, koho milujete, je snadné tomu uvěřit. Zkusil jsem to. Začal jsem hodně pracovat, bavilo mě to, našel jsem v tom jisté uspokojení, přicházely ke mně pořád zajímavější a náročnější role v divadle a pak i před kamerou, takže se pro mě práce najednou stala mnohem důležitější. A čím poctivěji a intenzivněji jsem ji dělal, tím víc jsem v ní chtěl něco dokázat. A tak asi vznikly nějaké moje ambice. Ale dneska za to Matějovi spíš děkuju, i díky němu jsem tam, kde jsem.
Rodinou myslíš děti?
Ano, vždycky jsem chtěl mít děti. Myslím si, že je to hlavně proto, že mám obrovskou potřebu lásky. Rád jí hodně dávám a hodně jí potřebuju dostávat. I když to teď zní možná vznosně, v každodenním vztahu to zase taková výhra není. Ono čím víc lásky člověk potřebuje, tím víc ho ta láska zaměstnává. Ale zjistil jsem, že se mi právě to dávání dobře aplikuje na herectví, do postav, které mám možnost hrát. Svým postavám dávám fakt dost ze sebe – svoje emoce, sny, lásku. Možná proto mají diváci mnou zahrané postavy tak rádi. Cítí, že je toho v nich ze mě plno. A i přesto lásky pořád dost zbývá pro partnera a ukládám si ji do zásoby pokaždé i pro děti, kdyby ke mně někdy nějakou cestou přišly.
Když jsem se ptala, jestli jsi cynik, bylo to hlavně proto, že pocházíš z rodiny, ve které se z generace na generaci dědí pohřební služba a pohřebácké řemeslo. Což znamená, že jsi v rodině musel dostat obrovský nadhled, smysl pro černý humor a schopnost nebát se smrti. Nejde s tím ruku v ruce také to, že člověk je vůči některým věcem zkrátka míň citlivý než ostatní?
Párkrát už se mi to stalo. Když jsem třeba měl s kamarádkou sdílet, že jí umřel partner, tak přestože jsem ho měl možnost poznat a rozuměl jsem těžkosti její situace, nedokázal jsem být tak empatický, jak se ode mě očekávalo, a dobře zareagovat na to, že může někdo smrt vnímat takto fatálně. Může to znít hloupě, ale já jsem si vědom toho, že takové věci se jednoduše stávají. Že můžeme tento rozhovor dokončit a mě může o chvíli později srazit tramvaj. Spíš než znecitlivění mi tedy to, že jsem vyrůstal v rodině pohřebáků, přineslo asi nějakou formu tvrdosti vůči karambolům, které se v životě dějí. Kromě jednoho svého zaškobrtnutí u zkoušení inscenace Dánská dívka jsem se nikdy z ničeho v životě úplně nesložil. Jsem člověk, který nikdy neměl depresi, asi ani úzkosti, nikdy jsem nebyl závislý na alkoholu ani jiných drogách. U nás doma se vždycky říkalo, že lidské bolesti a smutky si má člověk v životě zažít zasyrova, že ho to zocelí. Ono totiž, když se v pohřebce řekne „když nejde vo život, jde vo…“, tak to má přece jenom jiný grády.
Takže ti dětství v pohřebce přineslo i nějakou psychickou odolnost?
Ještě aby ne. Nešlo to jinak, to bych se tam zbláznil. Kdykoli mi v životě bylo smutno, když jsem zažíval nějakou bolest, věděl jsem, že to v mém případě není žádná hluboká deprese, ale úplně normální stav, který znám od pozůstalých, kteří k nám denně několikrát do pohřebky chodili. Když přišli sepisovat pohřeb poprvé od smrti blízkého, leckdy z nich vypadlo, že bez toho dotyčného už nechtějí být ani oni sami na světě, že by nejradši nebyli. Pak ale přišli třeba za týden si vyzvednout urnu a já na vlastní oči viděl, že tu bolest přežili, smiřují se a život jde dál. A vzhledem k tomu, kolik takových lidí jsem zažil, jsem se v těchto nepříjemných stavech bolesti a smutku naučil nerochnit, ale brát to zkrátka tak, že to k životu patří. Že pokud teď vypadá všechno beznadějně, zase bude líp. I když ty životní rány někdy bolí jako čert.
Naučil ses díky tomu pracovat se všemi emocemi?
Určitě, pohřebka je jako takový supermarket všech lidských typů, situací, vztahů - když je člověk pozoruje, hodně se z toho naučí. A vzhledem k tomu, jak silné ty emoce v momentě ztrácení někoho blízkého jsou, bývají dost snadno čitelné. Jedna moje kolegyně mi vyprávěla, že vůbec neví, jak má reagovat ve vztahu, ve kterém se s partnerem pohádala. Byl to její první vztah a doma nikdy neviděla, že by se její rodiče pohádali, takže nemohla nacítit, jak takové situace fungují. Já jsem naopak při sepisování pohřbů viděl snad všechny druhy situací a myslím, že mi to do života dalo hodně.
Na druhou stranu, v pohřební službě se lidé asi moc často nehádají?
To by ses divila. Je to hraniční životní situace, stává se v ní opravdu cokoli. Lidé jsou schopni se už v pohřební službě, s trochou nadsázky, pohádat o to, kdo si po mrtvém vezme tatarku a kdo kečup. A na druhou stranu tam zase můžeš vidět, jak ztráta někoho blízkého dokáže lidem pomoct najít k sobě cestu i třeba po několika letech – rozhádaní sourozenci nad smrtí rodiče často na staré sváry zapomenou a začnou tu zase být jeden pro druhého. Pohřebka je leckdy taková „Pošta pro tebe“ bez televizních kamer. Upřímně bych každému začínajícímu herci radil, ať si jde na půl roku sednout do pohřebky a prostě na to jen kouká, cítí a vnímá, jak se k sobě lidé chovají. Do svého citového bankomatu si tam toho uloží fakt hodně. A pak už by bylo jen na nich, jestli ten bankomat bude pouze vkladový, nebo si z něj vyberou to, co budou potřebovat, až to po nich bude nějaká role žádat.
Máš strach ze smrti?
Ze svojí rozhodně ne. Mám spíš strach z toho, že s lidmi, které mám rád, nestihnu prožít všechno, co jsem chtěl. Nechci, aby mi odešel někdo, komu jsem nestihl něco důležitého říct. Nemám třeba rád takové ty fráze typu: „Řekneme si to, až se příště uvidíme,“ protože si to taky už nikdy říct nemusíme. Lidi by si měli říkat hlavně to hezké často, kvůli druhým, i kvůli sobě.
Ze smrti strach nemáš, ale když jsi bilancoval svoji třicítku na sociálních sítích, napsal jsi, že by ses chtěl naučit nebát o ty, které miluješ. Není to ale znak šílenství, nemít strach?
To, že se nebojím smrti, neznamená přece, že se nebojím bolesti. Ta největší mi zatím přišla paradoxně z lásky. Na světě existuje spravedlnost – smrt mám sice vyřešenou, kvůli lásce jsem dost bezesných nocí a strachů prožil. Oproti smrti mi ta láska přijde taková nejasnější, neuchopitelnější.
Nevím, kde vzniká, čím se živí a jak člověk pozná tu chvíli, kdy je potřeba začít resuscitovat, aby mu neumřela. Nojo, udržovat něco naživu, to se u nás doma neučilo. Když umřeš, máš prostě oddych, chvilku někde spíš, a pak se znova někde zase narodíš. Během toho timebreaku si najdeš dost odvahy na to, abys to s tím životem zkusil znova. Ale láska je teda pomalejší. Teď mám často pocit, že mi chybí někdo, kdo tu ale nikdy nebyl. Vzpomínáme, idealizujeme si, stýskáme si, ale zároveň se snažíme mít oči dokořán, abychom nepřehlédli někoho, kdo nám své srdce nabízí na stříbrném podnosu. A vy se ho i přesto najednou bojíte vzít do svých rukou. Kolikrát se může člověk za život opravdu zamilovat? Co myslíš ty?
Zamilovat asi nespočetněkrát. Otázkou je, kolikrát můžeme někoho opravdu milovat i poté, co skončí symbiotická fáze a už nejsme opojeni hormony. A taky je podle mě důležité, dát si prostě jenom čas odtruchlit si konec toho předchozího vztahu…
Snad ano. Já nevím, začal jsem na tomhle výzkumu „cíleně pracovat“. Během randění jsem byl nedávno dotázán, jestli jsem někdy viděl seriál Sex ve městě. Řekl jsem, že ne. A bylo mi doporučeno, ať si to okamžitě doplním, že všechny otázky o vztazích single lidí nad 30 se už dávno vyřešily tady, dámy je tam za nás odžily, a my se podle nich můžeme učit. No, nevím. Zatím mám jenom jasno v tom, že jestli se začnu někdy v příštích letech chovat jako Carrie, tak chci, aby mě moji kamarádi poslali někam na samotku do iglú na Antarktidu, ať se tam cpu tulením tukem a nevylézám ven. A když už budu muset ven, tak je to fakt jediné místo na světě, kde by jim v mých třiceti nemuselo vadit, že se chovám jako zamrzlá patnáctka. Tam jsou zamrzlí už z podstaty všichni.
Zdroj: autorský článek
