Je domov nejlepším místem pro poslední chvíle člověka? Mobilní hospice dokazují, že ano

Jak dopřát blízkým důstojný odchod?

Jak dopřát blízkým důstojný odchod? Zdroj: DMP for iStock by Getty Images

Monika Otmarová
Kde hledat pomoc
Diskuze (0)

Umírání a smrt jsou témata, o kterých se u nás příliš nemluví. Když se pak někdo z našich nejbližších ocitne v terminálním stadiu nemoci, často nás to zastihne nepřipravené a s pocitem, že nic jiného než nemocniční prostředí nezbývá. Přitom existuje možnost, která umožní umírajícímu zůstat doma v důstojných podmínkách se svými blízkými a zároveň v péči odborníků. Nabízí ji služba mobilního hospice.

„Mobilní hospic je služba, která pomáhá nevyléčitelně nemocným lidem strávit poslední období života důstojně doma a v přítomnosti svých blízkých. Tým odborníků, tedy lékaři, zdravotní sestry, pečovatelé, psychologové, sociální pracovníci i duchovní, dochází za pacientem domů, poskytuje mu potřebnou zdravotní a psychosociální péči a zároveň podporu celé rodině,“ vysvětluje Veronika Staňková, zástupkyně ředitelky a vedoucí psychosociální péče Mobilního hospice Ondrášek.

Lůžkový hospic, stejně jako ten mobilní, poskytuje profesionální, multidisciplinární paliativní péči, funguje 24/7. „V nemocnicích se v posledních letech formují paliativní týmy, které mají stejné poslání jako my, a často to v praxi funguje tak, že mezi sebou spolupracujeme a reagujeme tak na potřeby rodin a jejich aktuální možnosti,“ doplňuje zástupkyně ředitelky.

Podpora přímo v domácím prostředí

Rodiny se přitom často potýkají se strachem, zda péči zvládnou. „Velkou obavou je otázka: ‚Dáme to doma sami?‘ Významnou částí naší práce je pomoci rodinám zorientovat se v této náročné situaci, doprovázet je jednotlivými kroky a poskytnout jim dostatečnou podporu,“ uvádí dál vedoucí psychosociální péče s tím, že některé rodiny hodnotí jako nejtěžší zvládnout hygienu, podávat stravu nebo polohovat nemocného.

„Jiní se zase obávají toho, jak budou vypadat poslední okamžiky jejich blízkého a jak se s celou situací vyrovnají. Jedná se o jednu z nejtěžších chvil v životě člověka, proto je zapotřebí podporovat rodinu komplexně a poskytovat služby všech odborností, protože potřeby rodin jsou velmi individuální,“ dodává.

Poslední přání mé maminky

Když mamince Lindy Pražanové lékaři sdělili, že už jí nelze pomoci, nevěděla tehdy pětadvacetiletá Linda o existenci domácího hospice vůbec nic. „Přestože jsem tehdy pracovala jako sanitářka na oddělení LDN a viděla pacienty v posledních chvílích života v nemocnici, neměla jsem sebemenší tušení, co domácí hospic je a co nám může nabídnout. Netušila jsem, že je možné, aby člověk umíral doma, mezi svými blízkými a pod dohledem v oboru vzdělaných profesionálů,“ vzpomíná.

Už první návštěva týmu hospice přinesla rodině klid. „Maminka si okamžitě oblíbila sestřičku Želku, já mladou energickou Marušku. Celý tým byl od začátku jako součást rodiny. Dokázali nás podpořit, obejmout, povzbudit i jen mlčet, když bylo potřeba,“ popisuje Linda. Díky odborné péči mohla maminka zůstat doma až do poslední chvíle. „Bylo to její jediné přání. V nemocnici je, i přes snahu všech, umírání vždycky trochu neosobní a chladné. Takhle jsme mamince mohli vrátit péči, kterou ona dávala nám. Byla to moje poděkování,“ popisuje s dojetím Linda a dodává, že pro celou rodinu to znamenalo velkou podporu také s ohledem na její mladší sestru Ellu, které bylo tehdy pouhých třináct let.

Praktická i lidská pomoc

Hospic podle ní poskytl neocenitelnou pomoc nejen v oblasti léků a zdravotních úkonů, ale i po lidské stránce. „Bez nepřetržité medikace a jejích častých změn by maminka rozhodně nemohla zůstat doma. Prvních pár dní, možná týden, kdy maminka ještě zvládla léky polykat, byla péče celkem snadná. Jenže trpěla rakovinou žaludku, schopnost prášky užívat orálně tak brzy bohužel nebyla možná.

Proto sestry zavedly podkožní kanylu a my mohli podávat léky touto cestou, což by bez hospice možné nebylo. Radily i s pomůckami k péči o stomii nebo kolem stravy. Víte, mrazit džus na maličké ledíky, aby je maminka mohla jen tak cucat, by mě samotnou nikdy nenapadlo,“ přiznává Linda a dodává, že přínos pracovníků hospice, pokud se jednalo o lidský rozměr péče, byl nevýslovný.

„Naučili nás, že je důležité si vše vyříkat, abychom si později nic nevyčítali. Přiměli mě, abych si každý den našla chvíli pro sebe, odešla na procházku, zacvičit si nebo si něco koupit. S tím jsem měla ze začátku docela problém, ale bez toho bych celou situaci dlouhodobě psychicky nezvládla,“ přemítá Linda.

Pomoc hospice ale ani po úmrtí pacienta zdaleka nekončí. Nabízí širokou podporu pozůstalým, od praktických kroků s vyřizováním všeho nezbytného kolem pohřbu přes konzultace až po vzpomínkové akce. „Samozřejmostí jsou individuální konzultace, kde je cílem vytvořit bezpečný prostor pro sdílení emocí, myšlenek a otázek. Jednou měsíčně pořádáme svépomocné skupiny pozůstalých, kde mají lidé možnost sdílet své zkušenosti a ventilovat své emoce. Dvakrát za rok pořádáme vzpomínkové akce na uctění památky zemřelých. Cílem poradenství pro pozůstalé je umožnit rodině truchlit vlastním tempem, s vědomím, že na to nejsou sami,“ upřesňuje vedoucí psychosociální péče Veronika Staňková.

Proč mluvit o smrti včas

Podle jejích slov je důležité o tématech umírání a posledních přáních mluvit dříve, než nastane krizová situace. „Umírání a smrt jsou tabu samy o sobě. To má za následek, že neumíráme tak, jak bychom chtěli, a často ani tam, kde bychom chtěli. Mluvit s lidmi o tom, co je pro ně důležité, a o jejich obavách je zásadní pro poskytování včasné paliativní péče. Lidé se o téma nezajímají, dokud pro ně není aktuální, což je asi do jisté míry přirozené.“

„Pokud bychom ale zařadili témata o posledních věcech člověka do přirozených hovorů v rámci rodiny, mohli bychom se dozvědět, jaké zdravotní úkony už by náš blízký nechtěl podstoupit, kde by si přál zemřít, kdo by u toho měl být, co by si přál mít na sobě nebo jak by měl vypadat jeho pohřeb. Nevnímám to jako přivolávání smrti, ale jako laskavé provázení životem až do konce,“ míní zástupkyně ředitelky mobilního hospice.

Krok k úlevě

Linda Pražanová dnes sama pracuje na pozici PR asistenta pro Oblastní charitu Polička, která hospic provozuje, a snaží se šířit osvětu. „Zmíněnou práci jsem v tu chvíli nejen chtěla, ale duševně potřebovala pro své vnitřní uspokojení, že můžu alespoň dílem vracet, že tu pro nás s maminkou byli, když nám bylo nejhůř. Když jsem při studiu organizace před pohovorem zjistila, kolik služeb charita má, kolik lidských životů ovlivňuje, nemohla jsem si takovou příležitost smysluplného zaměstnání nechat ujít,“ objasňuje.

Podle ní neexistuje jiná možnost, jak pro své blízké udělat v jejich posledních chvílích víc, než přizvat na pomoc hospic. „Úleva pro všechny nastane s jejich první návštěvou. Zvedněte telefon, zavolejte do toho nejbližšího hospice. Věřím, že ve všech pracují stejně milí a empatičtí lidé jako v tom našem. I vystrašená holka jako já zvládne s domácím hospicem obstojně přežít svou noční můru. Vy určitě taky,“ vzkazuje Linda Pražanová lidem, kteří slovo hospic ještě pořád vnímají s určitou mírou obav.

Zdroj: autorský článek

Začít diskuzi