Fenomén NDE: Život po smrti zkoumají i vědci
Lze nahlédnout za oponu života? Vrátit se ze stavu smrti? Lidé, kterým se to podařilo, říkají, že ano. A vědci jejich příběhy i mozky zkoumají již padesát let. Co nyní víme o zážitcích blízké smrti? A jak vypadá život po smrti?
Jednou z největších záhad lidského života je paradoxně otázka, zda a v jaké podobě pokračuje život po smrti. Mnozí přitom z podstaty problému akceptovali, že to nezjistí dřív, než zemřou. V posledních pětašedesáti letech však přibývá lidí, kteří to mají jinak. Jsou k vyřešení záhady o krůček blíž. Nebo si to alespoň myslí. A věda jim to zatím nemůže vyvrátit.
Jsou to lidé, kteří prošli takzvaným zážitkem blízké smrti. Zastavilo se jim srdce, přestalo pumpovat krev a okysličovat mozek. Za jiných okolností by byli mrtví. Ale díky vynálezu resuscitace v roce 1960 dostali druhou šanci a z šedé zóny mezi životem a smrtí se vrátili zpět.
Odhaduje se, že pět až deset procent běžné populace má vzpomínky na zážitky nazývané NDE (z anglického názvu near-death experience), včetně přibližně 10 až 23 procent těch, kteří přežili zástavu srdce. Jsou to tedy stovky milionů lidí po celém světě.
Během klinické smrti přitom zažili něco, co je velmi odlišuje od běžné populace, a zároveň univerzálně spojuje mezi sebou. Společné prvky těchto zážitků poprvé sepsal americký filozof, psycholog a lékař Raymond Moody v knize Život po životě. Kategorizoval jich 15 s tím, že během zážitku se nemusí objevit všechny.
Modelový příběh
Vypadá to zhruba takto: Člověk umírá a slyší, jak ho lékař prohlašuje za mrtvého. V té chvíli zazní hlasitý zvuk a zemřelý se pohybuje dlouhým tunelem. Najednou se ocitá mimo své fyzické tělo a pozoruje pokusy o oživování zpovzdálí. Pak začnou přicházet jiní – nejčastěji duše zemřelých blízkých, aby jej přivítali. Najednou se objeví světelná bytost, která ho přiměje zrekapitulovat život. Člověk zažívá intenzivní pocity radosti, lásky a míru. V určité chvíli má pocit, že se přibližuje bariéře, která dělí svět živých od světa mrtvých. Tehdy dostane pokyn se vrátit na zem, nebo se tak rozhodne sám.
Později chce své zážitky sdílet, ale naráží na potíže. Jednak nemůže pro nezemský zážitek najít slova, jednak se setkává s nepochopením okolí. Přesto zážitek výrazně ovlivní přeživšího vztah k životu a jeho názor na smrt.
Mozkové buňky přežívají hodiny
Je tomu padesát let, co vyšla Moodyho kniha, a počet častých témat se rozrostl na zhruba padesát. Vědci zanalyzovali tisíce výpovědí, které pak prezentovali ve stovkách článků prestižních vědeckých časopisů. A oblast psychologie a psychiatrie s názvem Near-Death Studies (NDE) kvete – každý rok se pořádají mezinárodní konference a vychází také oborový recenzovaný časopis. Odpověď na to, co přesně za tímto zážitkem stojí, vědci zatím nemají. Nicméně stále více z nich uznává NDE jako jedinečný duševní stav, který může přinést nové poznatky o povaze vědomí. „Dnes už realitu těchto zážitků nijak nezpochybňujeme,“ říká neurovědkyně Charlotte Martial z belgické Univerzity v Lutychu pro Scientific American. „Lidé, kteří hlásí tento zážitek, opravdu něco zažili.“
Výzkumy zážitků blízké smrti mají potenciální přínos i v jiných odvětvích medicíny. Už teď díky nim třeba víme, že jsou naše dosavadní představy o umírajícím mozku mylné. Jako třeba ta, že mozkové buňky hynou během vteřin po zástavě srdce. Nové poznatky ukazují, že je jejich život mnohem delší — přežívají hodiny až dny, než se nenávratně poškodí.
Klíčový problém totiž není nedostatek kyslíku, ale spíše to, co se děje, když se do mozku znovu dostane. Tyto objevy mají potenciál zlepšit resuscitační metody a pomoct vědcům pochopit, co se děje v prvních chvílích smrti.
Red kontra bludy
Dlouho přitom neexistovala jednotná definice zážitku blízké smrti, a tak vědecké pole zaplnil plevel. V některých dřívějších studiích se třeba tyto zážitky zaměňovaly s jinými fyziologickými a psychickými jevy. A tak se vědci ze sociálních věd, resuscitologie, urgentní a intenzivní medicíny, neurologie a neurovědy v roce 2019 sešli v newyorské Akademii věd na konferenci, ze které vzešel dokument sjednocující vědecký rámec a doporučení pro výzkum v budoucnu.
Zavedli třeba název RED, tedy recalled experience of death, volně přeloženo jako vzpomínaný zážitek smrti. Ten má být s ohledem na současné poznání o tématu přesnější. Samotný RED pak definovali jako specifický kognitivní a emoční zážitek, který nastává během ztráty vědomí v souvislosti se život ohrožující událostí včetně srdeční zástavy. Navrhli také klíč, podle kterého tyto zážitky lze odlišit od snů, bludů, deliria na JIP nebo halucinací vyvolaných drogami. Vzpomínaný zážitek smrti má vykazovat kromě typických témat také jasnou dějovou linii: vnímání smrti a oddělení od těla, směřování k určitému cíli, rekapitulace života, pocit „návratu domů“ a následné ožití. RED je také spojen s transcendencí, nevyjádřitelností slovy a pozitivní životní změnou.
Tato transformace je přitom velmi důležitým prvkem, který stojí za zvláštní pozornost. Navždy totiž poznamenává životy lidí, kteří si zážitkem projdou. Mnozí z nich přitom hlásí, že našli větší životní smysl, altruismus, který se projevuje větší empatií a odpovědností vůči ostatním i planetě, větší lpění na vztazích a vzdělání, hlubší spiritualitu (nikoli náboženství), a naopak odpor vůči materialismu či menší strach ze smrti.
Proměny
Své příběhy i to, čemu se díky nim naučili, pak mnozí šíří v knihách, přednáškách i rozhovorech. Veřejné sdílení ale nemusí přijít hned, ani se setkat s přivětivými reakcemi. Například Josef Pčola, který o svém zážitku napsal krátkou knihu Pád do nebe teprve v roce 2021, zažil RED těsně po sametové revoluci. Vzpomíná, že poté, co ho zmlátili policisté, viděl své tělo zpovzdálí, v doprovodu světelné bytosti si zrekapituloval život, a byl poslán zpátky na zem, což mu změnilo přístup k životu i lidem okolo.
O svých zážitcích se zmínil manželce, která na něj jen s podezřením pohlédla a přátelé řekli, „ať je rád, že to přežil“. „Několik let jsem se o svém prožitku bál mluvit, abych nebyl považován za psychicky narušeného jedince,“ píše Josef Pčola. Ale po přečtení Moodyho knihy začal hledat příběhy dalších přeživších.
Na vícejazyčných stránkách Near-Death Experience Research Foundation, které umožňují komukoli sdílet svůj příběh, začal laicky překládat některé z nich do češtiny. A na Facebooku v roce 2016 založil tematickou skupinu, která má nyní přes 50 tisíc členů.
Největší rozmach přitom skupina zaznamenala během pandemie, říká jedna ze správkyň Darja Zajícová, kterou Josef Pčola přizval ke správcovství zhruba před šesti lety. „Za covidu se lidé k tomuto tématu přiblížili o něco víc, a pak už to rostlo geometrickou řadou,“ vzpomíná Darja Zajícová. Její vlastní zážitek se odehrál před osmi lety v nemocnici, když měla silnou alergickou reakci na injekci. Poté, co se vrátila domů, zaznamenala, že se její život mění k lepšímu. „Ukázalo mi to nový rozměr mezilidských vztahů a vnitřně mě to zklidnilo. I když po těch letech se člověk více ponoří do rutiny a některé lidské slabosti se vracejí,“ přiznává. V návratu k tehdejším pocitům klidu a myšlenkám o podstatě existence jí však pomáhají právě příběhy jiných lidí, které dodnes obden poslouchá.
Bezpečné sdílení
Střet s realitou je náročný pro mnohé s podobnými zkušenostmi. Jak ukazuje třeba první díl dokumentárního seriálu Přežít svoji smrt na Netflixu, může tento zážitek způsobit problémy v zaměstnání, v manželství a dalších vztazích. A ani návrat do každodennosti po zážitku nekonečné a všeobjímající lásky není snadný. Někteří tak čekají na smrt spojenou s pocity euforie jako na vykoupení.
Mnoha lidem však pomáhá sdílení v bezpečném prostoru podobně smyšlejících lidí. Třeba jeden takový se rozhodla vytvořit Alena Kykal Csöszová poté, co před čtyřmi lety měla zážitek blízké smrti. Když ztratila hodně krve při porodu, upadla do bezvědomí a ucítila příliv tepla, lásky a klidu. Viděla světelné bytosti, které ji odváděly s sebou nahoru. Nebránila se. Nechtěla se vrátit do bolestí. Ale když viděla svého právě narozeného syna jako dospělého mladíka, rozhodla se, že za podmínky, že se i za cenu bolestí, těžkostí a materiálních hodnot světa vrátí do svého těla.
První rok po tomto zážitku cítila velkou sílu a vůli k životu, pozbyla jakéhokoli strachu a neměla starost o rutinní věci. „Měla jsem intenzivní pocit, že smrt je krásná a není potřeba se jí bát. Stejně jako porody jsou krásné, tak i ta úmrtí mohou být krásná, i když obojí může být náročné. A lidé to musí vědět,“ říká. Jenomže se příliš necítila na sdílení svého příběhu. Za čtyři roky to udělala pouze párkrát, a pokaždé ji to velmi vyčerpalo. „Cítila jsem, jak s každým vyprávěním se ze mě vytrácí to, co jsem si z toho odnesla. Přesvědčení, že i když to někdy bolí, všechno bude dobré. Ale je tady spousta lidí, kteří o tom mluví, a dělají to skvěle,“ poznamenává.
A tak v Ostravě uspořádala festival Pod drnem, aby o podobných zážitcích, smrti a umírání mluvili jiní. Aby propojila ty, co mluví, s těmi, kteří rádi naslouchají. Témata festivalu se pak rozšířila také o přírodní pohřebnictví, použití psychedelik v psychoterapii nebo rituály přípravy na smrt. „Přišlo mi důležité udělat festival formou malého prožitku. Proto máme otevírací a ukončovací rituály. A během obou ročníků jsme zažili na závěr krásné sdílení. Nikdo neodcházel traumatizovaný nebo se strachem ze smrti. Lidé naopak říkali, že to pro ně byl zásadní prožitek,“ říká organizátorka Alena Kykal Csöszová.
Nemusíte to přímo prožít
Zážitek blízké smrti přitom může působit i zprostředkovaně. Nedávná studie íránských vědců v recenzovaném časopise Omega naznačuje, že seznámení s tímto jevem má převážně pozitivní vliv na lidi bez žité zkušenosti. Pouhá znalost NDE zlepšila kvalitu života, spánku, duševní zdraví a pochopení života a smrti u většiny respondentů. Autoři však nedoporučují výsledky zobecňovat na západní kultury a upozorňují, že kvalitativní studie vysvětlí změny v prožívání respondentů lépe. Rozhodně se však jedná o další úhel pohledu, který v souvislosti se zážitky blízké smrti stojí za to zkoumat.
