Trauma se může přenášet až do třetí generace
Přeživší holocaustu o svých děsivých zkušenostech často mlčeli. Přesto svým dětem předávali nevyřčený pocit stigmatu. Osvobozením od traumatu přitom pro člověka může být právě vyprávění a sdílení příběhu svých předků.
Během října 1944 se terezínské ghetto rychle vyprazdňovalo. Zatímco dřív někdy uběhly i celé měsíce, aniž by nacisté vypravili jediný transport na východ, nyní odjížděly vlaky s dobytčími vagony každé tři dny. A každý z nich odvážel patnáct set vězňů do obávaného místa zvaného Auschwitz. Lidé v Terezíně přesně nevěděli, co je tam čeká. Od příbuzných, kteří tam už odjeli, přicházely korespondenční lístky, v nichž občas nacházeli podivné narážky. Někteří psali, že potkali dávno zesnulé členy rodiny, jiní do textu zašifrovali slovo „plyn“. Šuškalo se, že v Auschwitzu musejí vězni pracovat v dolech, kde lidé umírají na jedovatý důlní plyn. O tom, co se v Osvětimi děje, ale neměl tušení skoro nikdo.
Šestnáctého října 1944 musel do transportu nastoupit také dirigent Karel Ančerl, jeho žena Valerie a jedenapůlletý syn Jan, který se narodil už v Terezíně. A spolu s nimi většina hráčů téměř čtyřicetičlenného symfonického orchestru, který Karel Ančerl v Terezíně založil. Ještě před pár dny naposledy vystoupili s programem skladeb Dvořáka, Suka a Pavla Haase. Nyní většinu z nich čekala cesta do nenávratna. Na rampě, kde byli přijíždějící vězni posíláni doprava nebo doleva – tedy k plynovým komorám, viděl Karel Ančerl ženu a syna naposledy. Přežil jediný z celé rodiny.
Po válce si založil novou rodinu, roku 1950 byl jmenován šéfdirigentem České filharmonie a po emigraci jeho hudební kariéra pokračovala v Kanadě, ale prožité utrpení na něm zanechalo stopy. Přestože před válkou sám komponoval, později už nikdy nenapsal ani notu. Je možné, že s vlastní tvorbou přestal právě pod vlivem traumatu holocaustu.
„Táta o tom doma nemluvil“
Děti přeživších holocaustu často zmiňují, že jejich rodiče o prožitém utrpení nikdy nemluvili. Přesto bylo v rodinné atmosféře přítomné jako neviditelné, nepojmenované stigma. Děti pociťovaly odlišnost, ale nevěděly vlastně proč. „Nebylo komu se s tím svěřit. Moji rodiče lpěli na ,normálnosti‘, jakýkoli náznak, že něco není v pořádku, by je ranil. Já a mí dva bratři jsme se jen málokdy bavili o tom, co se doma děje. Moji kamarádi cítili tíhu jakéhosi tabu a radši se na nic nevyptávali,“ popsala Helen Epstein roku 1977 v eseji The Heirs of the Holocaust, publikované v New York Times. Ona sama se narodila roku 1946 v Praze, její rodiče za války prošli koncentračními tábory, kde ztratili své rodiny a předešlé partnery. Knihy a pořady o holocaustu, s nimiž se setkala, jí moc nepomáhaly: „Abstraktní nabubřelé věty o šesti milionech mrtvých neměly nic společného s prchavými zmatenými emocemi, které byly u nás doma doslova hmatatelné.“
Drama v ozku dalších generací
Traumatem holocaustu není poznamenána jen generace přeživších, ale i její potomci. Tento přenos, který se nemusí týkat jen holocaustu, ale jakékoli silné negativní zkušenosti, která člověka poznamená, je již dlouho předmětem vědeckého zkoumání. „V každém dětském pokoji jsou duchové, návštěvníci ze zamlčené minulosti rodičů,“ napsala už v roce 1975 psycholožka Selma Fraiberg. Jakkoli rodiče své dítě milují, nemohou si pomoct a dítěti předávají stín svého traumatu skrze doteky, gesta, tón řeči, skrze své vztahy a témata hovoru, ale i prostřednictvím toho, o čem vůbec nemluví.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Vědci v posledních letech zkoumají možnost, že trauma přeživších holocaustu se na potomky přenáší nejen psychologicky, skrze chování rodičů, ale i geneticky: extrémní stres způsobuje změny v mozku, které se mohou projevit i u potomků. Neurovědec Ivan Rektor, který u nás vede výzkum na toto téma, zkoumá přenos traumatu až na třetí generaci. Výzkum je založen na sledování magnetických rezonancí mozku u přeživších, jejich dětí a jejich vnuků v porovnání s populací nezasaženou holocaustem.
„U přeživších vidíme jasné změny v některých strukturách mozku. Jsou v oblastech souvisejících s pamětí a emocemi, kde jsme rozpoznali menší objem šedé hmoty,“ říká Ivan Rektor. Podstatně výraznější změny nastaly podle jeho slov u těch, kterým bylo za druhé světové války více než dvanáct let. „A samozřejmě vidíme určité rozdíly i v druhé generaci. Třetí generaci ještě nemáme úplně zpracovanou, protože tam stále nabíráme osoby do výzkumu. Ale na základě psychologických testů víme, že ve druhé generaci se o něco častěji objevuje takzvaná posttraumatická stresová porucha. I když zdaleka ne tak často jako v první generaci, generaci přeživších,“ vysvětluje Ivan Rektor. Podobnou „druhotnou traumatizaci“ jiné vědecké týmy shledaly třeba u dětí veteránů války ve Vietnamu.
Cesta ke smíření
Potomci přeživších traumatu často čelí tím, že příběh svých předků předávají dalším generacím.
Například Fedor Gál se příběh své rodiny dozvěděl až v dospělosti. „U nás se o tom nikdy nemluvilo. Když na mě začaly děti v Bratislavě, kde jsme žili, pořvávat ‚ty židáku‘, nevěděl jsem, co to znamená. To, že jsem se narodil v Terezíně, a že to byl koncentrační tábor, jsem se dozvěděl až ve škole. Často jsem přemýšlel o tom, proč naše máma nikdy nic neřekla,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa. „Dnes si myslím, že si tito lidé chtějí tyto traumatické zážitky v sobě schovat, pohřbít, nemluvit o tom. Jedná se o období, kdy byla hrozně ponížena jejich důstojnost.“ Později ale na toto téma napsal knihu i natočil dokumentární film. Vyprávění a sdílení se pro něj staly cestou, jak se smířit s rodinnou minulostí.
Čtvrttón Karla Ančerla
V pozůstalosti Karla Ančerla byla nově nalezena partitura jeho vlastní Skladby pro smyčcový orchestr ve čtvrttónech. Zazní ve světové premiéře na koncertu věnovaném památce terezínských vězňů 1. listopadu v Rudolfi nu. Program, který doprovodí záběry terezínského orchestru, uvede Ester Janečková. Iniciátory projektu jsou hudebník Ivan Bierhanzl a vnučka Karla Ančerla, Maximiliana Ančerlová, kteří o životě legendárního dirigenta připravují také dokumentární film.
