Negativní emoce k životu potřebujeme: S čím pomáhá závist, smutek nebo lítost?

...

... Zdroj: engin akyurt on Unsplash

Barbora Šťastná
Seberozvoj

Hněv a závist patří mezi sedm smrtelných hříchů. Smutek a stud se snažíme skrývat. O úzkosti mluvíme nanejvýš s terapeutem. Ale žádná takzvaně negativní emoce není bezúčelná. Pokud se jim naučíme rozumět, mohou být našimi rádci a učiteli.

Z titulků v denním tisku i z každodenních konverzací bychom snadno mohli nabýt dojmu, že emoce jsou fúrie, které nás přepadají zvenčí, aby nám zabránily racionálně myslet a srozumitelně komunikovat. „Teď o tom s tebou nebudu mluvit, jsi pod vlivem emocí.“ „Olympijská kolekce vzbudila spoustu emocí.“ Jde samozřejmě především o emoce, které jsme zvyklí považovat za negativní. Když si na poradě v práci povyskočíte radostí nad výsledky svého oddělení, nikdo na vás skrz prsty koukat nebude. Ale pokud se rozpláčete, může to vzbudit pochybnosti o vaší kompetentnosti. Zejména jste-li žena.

Výzkumy ukazují, že pro ženu ve světě byznysu, práva či politiky jsou handicapem skoro jakékoli projevy negativních emocí. Pláčem potvrdí stereotyp „emocionálních“ (čti neprofesionálních) žen, které do daného oboru „nepatří“. Dá-li najevo hněv, snadno si může odnést nálepku hysterky nebo panovačné megery. Argumenty vznášené ženami bývají často připisovány přehnané emocionalitě, kterou mužům nikdo nepodsouvá.

Série experimentů k tomuto tématu prokázala, že když ženě v rámci slovní přestřelky řeknete, aby se „uklidnila“, u přihlížejících to oslabí její důvěryhodnost. Naproti tomu u mužů tento efekt výzkumníci nepozorovali. Ale neprojevovat žádné emoce taky není v pořádku, pak je žena považována za upjatou podivínku. Není divu, že starší ženy častěji umírají na následky infarktu než muži. Lékař při povrchním vyšetření totiž leckdy usoudí, že pacientka má prostě záchvat úzkosti, a pošle ji domů.

Zprávy z našeho nitra

Emoce pochopitelně nejsou nějaká zatmění mysli, od nichž se máme oprostit, abychom mohli lépe fungovat. Takový požadavek je stejně absurdní, jako bychom žádali, aby nebylo žádné počasí. „Jde o to zjistit, jak můžete využít jejich sílu,“ říká Liz Fosslien, spoluautorka knihy Hlavně v pohodě - Tajemství, jak zvládat v práci svoje emoce. Podle ní jsou důležitým navigačním systémem, který nám pomůže lépe se rozhodovat. „Emoce nejsou mystické signály, stojí na expertize, zkušenostech a rychlém zpracovávání informací,“ říká Liz Fosslien. Skvěle je můžete využít třeba ve chvíli, kdy zvažujete novou pracovní nabídku a nejste si úplně jisti, zda ji přijmout. Stačí si představit, že jste nabídku už odmítli, a pozorně sledovat pocity, které se v tu chvíli dostaví. Cítíte lítost a zklamání? Nebo se vám naopak ulevilo? Emoce jsou v tu chvíli zprávy vysílané citlivým radarem naší intuice.

Obzvlášť důležité jsou ty méně příjemné, tedy negativní. „Jsou to nástroje, které nám pomáhají přežít. Nutí nás změnit naše chování tak, abychom se uchránili před ještě větší újmou,“ říká psycholog Todd Kashdan, autor knihy The Upside of Your Dark Side. Pravěcí lidé, kteří silně prožívali strach, hněv nebo stud, se dokázali vyvarovat nebezpečí, bojovat s plným nasazením a dodržovat pravidla své tlupy, takže přežili. Ti, kteří byli stále v pohodě, v zenu nebo cool, už nedostali příležitost předat své geny dalším generacím.

Hněv troubí do útoku

Každá emoce má mnoho tváří, může být nápomocná i zkázonosná. Může nás orientovat správným směrem, anebo ovládat, stravovat a ničit. Hodně záleží na tom, zda si ji dokážeme uvědomit a pracovat s ní. Nepřiznané emoce zatlačené do vědomí mohou skutečně získat destruktivní sílu, která nás ovládne, aniž bychom si uvědomovali, co se to s námi vlastně děje. Dobře je to vidět u hněvu, který je tu od toho, aby nám dodal energii k boji. Zrychlí tep a zvýší tělesnou teplotu. Hněv je jako polnice troubící k útoku. Na krátkou chvíli nám zvýší sebevědomí i ochotu riskovat, neřešíme detaily a prostě jdeme na věc. Správně cílený projev hněvu vám může získat respekt stejně efektivně, jako se stát hybatelem pozitivní změny (nebo může vyznít zcela naprázdno, třeba v podobě zběsilého troubení v dopravní zácpě).

Lidé, kteří se „neumějí zlobit“, často kvůli nízkému sebevědomí a snaze zavděčit se každému, svůj hněv nakonec ventilují pasivní agresí a výčitkami jako Ijáček, nešťastný oslík z Medvídka Pú, když přátelé zapomněli na jeho narozeniny: „Smutný? Proč bych byl smutný. Mám narozeniny, nejšťastnější den v roce. Podívej se na všechny ty dárky. Podívej se na ten sváteční dort. Svíčky a růžová poleva. Cožpak nevidíš? (...) Já taky ne. Žert. Haha!“ Potlačovaný hněv může způsobit i zdravotní problémy, ne nadarmo mluvíme o tom, že nás uvnitř „sžírá“.

Stud stmeluje společenství

„Sociální soudržnost v komunitě byla v minulých dobách podmínkou přežití. Žít s druhými znamená přizpůsobit se společenským normám. Nekonat potřebu na veřejnosti. Nebrat si z cizího. Když takové pravidlo porušíme, dostaneme zprávu, že jsme udělali něco špatně. Dostaví se stud, pocit trapnosti či zahanbení,“ říká Ilona de Hooge, profesorka z Erasmus Universiteit v Rotterdamu. Stud je tu od toho, abychom si udrželi své místo ve společenství, i když uděláme chybu. Omluvíme se, dáme najevo zahanbení a druzí nás přijmou zpátky mezi sebe. Takový krátkodobý stud, spojený s konkrétním prohřeškem, má svou důležitou korektivní funkci.

To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.

Ale i stud má svou destruktivní tvář, když se nestydíme za něco, co jsme udělali, ale stydíme se za sebe. Namísto „udělal jsem něco špatně“ nám v hlavě zní „jsem špatně“. Tenhle zdánlivě bezdůvodný stud mívá kořeny v dávných traumatech, která pomůže rozplést teprve dlouhodobá terapie.

Závist ukazuje směr

Gretchen Rubin, autorka knihy Projekt štěstí, začínala v mládí jako právnička. V práci se jí dařilo, ale postupně si uvědomovala, že ji zcela nenaplňuje: „Když jsem si ve školním časopise naší univerzity četla o působivých kariérách absolventů práv, nic moc to se mnou nedělalo. Ale když jsem si četla o životě různých spisovatelů, zelenala jsem závistí.“ V knize popisuje, jak se pro ni závist stala směrovkou, která jí pomohla pochopit, že ve skutečnosti se chce věnovat psaní. I když se to v tu chvíli zdálo velmi nerozumné, nutkání uposlechla a nastartovala velmi úspěšnou kariéru jako blogerka a autorka.

Závist nám může přinést velmi cennou informaci o tom, po čem toužíme, a stát se účinnou motivací. Marcel Zeelenberg, výzkumník na Tilburg University, sérií experimentů prokázal, že mírná závist zvyšuje naše úsilí a vytrvalost při řešení kreativních úkolů. Nepřiznaná a nezpracovaná závist na druhou stranu může podněcovat zášť vůči tomu, kdo je na tom v našich očích lépe.

Lítost pomáhá zrát

„Měla jsem se rozhodnout jinak.“ „Kdybych to býval věděl, určitě bych neodjel.“ Lítost, výčitky a zklamání jsou naši průvodci ve slepých uličkách, dávají nám najevo, že na posledním rozcestí jsme špatně odbočili a také nás motivují příště se rozhodnout jinak. „Lítost je nezbytná pro rozvoj ega,“ říká psycholožka Laura King. „Lidé, kteří litují ztráty nějakého svého možného já, toho, čím se mohli stát, ale nestali, si vytvoří zralejší, složitější osobnost. Jsou schopni tolerovat nejednoznačné situace a vidí život ve více odstínech. Mají více empatie, jsou otevřenější novým zkušenostem a dokážou navazovat silnější vztahy. Jedině když pochopíme, že jsme v minulosti chybovali, dokážeme se rozloučit se starými cíli a následovat nové. Z dlouhodobého hlediska nám lítost dává větší odolnost a schopnost prožívat štěstí komplexněji.“

Strach chrání jako bodyguard

Starostlivý ochránce, který nám pomáhá vyvarovat se nepřiměřených rizik, ale i paralyzující vězení, do něhož se zavíráme před novými zkušenostmi. Přísloví, že strach má velké oči, platí téměř doslova: Strach zbystřuje naše smysly, zaostřuje soustředění na malý výsek skutečnosti, zrychluje tep a připravuje nás k útoku nebo k útěku. Mladší sestra strachu, úzkost, nemusí být spjata s konkrétní příčinou. Jejím pozitivním projevem je zvýšená bdělost, pomáhá nám v náročných situacích zachovat obezřetnost a ukázněnost. Strach a úzkost mají svůj smysl v krátkodobém horizontu, dlouhodobé soužití s nimi je tíživé a je jedním z nejčastějších důvodů, proč vyhledáváme terapii.

Smutek prohlubuje duši

Smutek se na první pohled jeví jako neužitečná emoce, jako truchlivý závoj na pohřebním kloboučku, který nemá žádný konkrétní účel. Ani zdaleka tomu tak není. Kromě toho, že nás smutek zpomalí a napomůže tak uzdravování utržených ran, dává svým nositelům i nečekané schopnosti navíc. Smutní lidé mají lepší úsudek, nepodléhají optimistickému zkreslení, dokážou lépe odhalit lež a mají lepší paměť na detaily. Nepřijetí smutku se může projevit v podobě nevysvětlitelného hněvu i různých tělesných potíží. „Nikdo z nás nevyhledává smutek, ale je to zkušenost, která nám pomáhá růst a prohlubuje naši duši,“ říká Laura King.

Naplno být člověkem

Každá z takzvaně negativních emocí nám pomáhá kolem sebe i v sobě znovu nastolit příznivější podmínky. Kdybychom je chtěli vyškrtnout, spolu s nimi zmizí i radost, štěstí a uspokojení. Cítit negativní emoce znamená, že se naplno angažujeme ve svém životě, jsme členy společenství, na kterém nám záleží, po něčem toužíme, o něco usilujeme, zkrátka – jsme naživu.

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 8/2024"