Coming out ve zralém věku? Pětina LGBTQ+ dospělých se nikdy „nevyoutovala“
Coming out si spojujeme hlavně s obdobím dospívání nebo rané dospělosti. Může ale přijít v jakémkoli věku. Někteří lidé k němu dospějí až po padesátce, šedesátce nebo ještě později. Po letech života, který odpovídal očekáváním okolí, si začnou víc připouštět, kým skutečně jsou.
Pro mnoho z nich to znamená velkou úlevu. Pocit, že už nemusí nic skrývat, může přinést radost, svobodu a nový začátek. Podobně to popisuje i Tomáš, otec dvou dětí, který se „vyoutoval“ po padesátce. „Bál jsem se, že jakmile to někomu řeknu, spustí se lavina a za chvíli to budou vědět úplně všichni. Ale když to bylo za mnou, přišla velká úleva a vnitřní osvobození. Stálo to za to a nelituji,“ svěřil se poradně S barvou ven.
„Manželka vycítila, že je něco špatně, a když mi bylo 51, doma vyvrcholila nějaká hádka a já to na ženu všechno vysypal. Včetně toho, že se chci odstěhovat a žít jinak. To byl bod, kdy jsem to poprvé vyslovil nahlas. Potom jsem to řekl kamarádům, známým,“ vzpomíná. Tím ale pro Tomáše změny teprve začaly, od manželky se například stěhoval až po roce. Coming out totiž není jediný velký okamžik. Jde o proces, ve kterém se člověk svěřuje postupně různým lidem v různých situacích.
Někdy může být snadnější se svěřit lékařům nebo novým známým, kteří neznají celou naši historii. Každý krůček může být malým, avšak důležitým posunem a každý má své tempo. Někdo chce o své zkušenosti mluvit hned, jiný si nechá čas. Někdo začne objevovat nové vztahy nebo randění, jiný se soustředí hlavně na to, aby se sám se sebou cítil dobře.
To nevěděl, že je gay?
Může se zdát, že coming out ve zralém věku je něco výjimečného, ale ve skutečnosti se asi 10 procent lidí vyoutuje až po třicítce. Říkají, že sami sebe „poznali“ až v pozdějších letech nebo že teprve tehdy získali odvahu o tom mluvit nahlas. „Spousta lidí se zabývá identitou v dospívání, ale objevujeme ji celoživotně spolu s tím, jak získáváme zkušenosti,“ řekla pro Moji psychologii Mgr. Andrea Stašek z Masarykovy univerzity.
Něco podobného popisuje i Tomáš: „Ženil jsem se bez jakýchkoli vedlejších úmyslů. Líbily se mi holky, takže tu svatbu jsem myslel vážně. V pětatřiceti jsem to začal cítit jinak. Začal jsem víc koukat po chlapech, ženské mě nezajímaly. Nedávno jsem si to doma sepsal, abych si v tom udělal pořádek. Zjistil jsem, že uvědomění si mé homosexuality byl proces dlouhý zhruba pět až osm let,“ uvedl pro S barvou ven.
Jak může vypadat coming out, když už člověk založil rodinu? A jak se má vnouče svěřit dědečkovi? Tomu se věnuje i dojemný rodinný snímek Neříkej mi dědo .
Svou roli hrají v pozdějším coming outu i obavy z diskriminace v práci nebo ve společnosti. Smutnou statistikou je výzkum, ve kterém zhruba 18 % LGBTQ+ dospělých uvedlo, že se nikdy nikomu nevyoutovali. Zajímavým aspektem „pozdního“ coming outu může být „povinná heterosexualita“ (compulsory heterosexuality), což je pojem z feministické a queer teorie, který popisuje společenský tlak, ve kterém je heterosexualita považována za tak samozřejmou životní cestu, že pokud člověk nad svou sexuální orientací nebo genderovou identitou běžně neuvažuje, snadno se přizpůsobí tomu, co se od něj „očekává“. Již v předchozím textu jsme popisovali, jak během pandemie covidu mělo mnoho žen čas soustředit se samy na sebe a zjišťovaly, že nejsou zcela heterosexuální.
„Prvního gaye jsem poznal až asi ve čtyřiceti letech a stejně jsem se mu nesvěřil. V mládí jsem si homosexuála představoval jako muže převlečeného do ženských šatů. Svůj podíl na těchto předsudcích možná měla i přísná výchova mého otce,“ popsal Tomáš, jak se na nás může podepsat tlak okolí.
LGBTQ+ na stará kolena
Coming out není nikdy jednoduchý, obzvláště tehdy, když už máte za sebou dlouhá manželství, rodiny, děti nebo vnoučata. Mnoho starších lidí proto před vyoutováním přemýšlí, jak jejich rozhodnutí ovlivní vztahy, které budovali celý život. Tomáš už tušil, že se s ním jeho zásadová žena rozvede, proto před ní svou orientaci nějakou dobu tajil, dlouho to ale nešlo. Manželka mu pak bohužel nevěřila a vyčítala mu, že to musel vědět odmala.
„Pak jsem to řekl i své mámě, které bylo 84 let, a ta byla úplně v pohodě. Prý to stejně tušila. Řekla mi, že je škoda, že jsem si to neuvědomil dříve. Mohl jsem mít větší šanci žít s nějakým partnerem takový život, jaký chci.“ Různě reagovaly i Tomášovy dcery, jedna ho přijala, druhá to nese těžce. Při coming outu je podpora okolí zásadní. Pro někoho je oporou rodina, pro jiného přátelé nebo komunita lidí s podobnou zkušeností. Někdy se mluví o takzvané vyvolené rodině, což jsou lidé, kteří člověka přijmou takového, jaký je.
Kam se v Česku obrátit, když přemýšlíte o coming outu?
LGBT+ Komunitní centrum (Prague Pride) v Praze nabízí bezpečný prostor pro setkávání, podpůrné skupiny a různé programy pro LGBTQ+ lidi. Lidé sem často přicházejí právě ve chvíli, kdy řeší vlastní identitu nebo coming out.
Transparent, z. s., je organizace zaměřená hlavně na podporu trans a nebinárních lidí. Pořádá podpůrné skupiny, komunitní setkání a poskytuje informace i poradenství.
S barvou ven je organizace známá mimo jiné online poradnou a podpůrnými skupinami pro lidi v procesu coming outu a také pro jejich rodiče nebo blízké.
Obrátit se můžete i na číslo 314 004 003 LGBT+ linku (provoz po + st 12–20, út + čt + pá 8–16). Linka pomáhá nejen LGBT+ lidem, ale také jejich blízkým.
Ani po „úspěšném vyoutování“ nemusí mít lidé na růžích ustláno. Tomáš se ve svém věku styděl, že nemá žádné zkušenosti, do baru vstoupil až na několikátý pokus, ale bál se kohokoli oslovit. Sebevědomí měl zkrátka na nule. Štěstí přišlo až na internetové seznamce. I když momentálně Tomáš vztah nemá, coming out hodnotí pozitivně. „Jaký má význam se stále přetvařovat? Konečně nemusím hrát žádné hry. Nemusím předstírat, že jsem někým, kým ve skutečnosti nejsem. A to je skvělý pocit,“ uzavírá.
Životní výzvy tím ale pro Tomáše nekončí. Lidé z LGBTQ+ komunity si totiž do stáří nesou zkušenosti z dob, kdy byla jejich identita společensky stigmatizovaná nebo úplně neviditelná. Ovlivňuje to jejich vztahy s rodinou, sociální vazby i důvěru v instituce. Ve vyšším věku častěji čelí například osamělosti, obavám z předsudků nebo nejistotě, jak budou přijati v prostředí zdravotní či sociální péče.
Celý Tomášův příběh najdete na webu poradny S barvou ven.
